Aristotelés

Aristotelés byl největší Platónův žák a odpůrce. Pocházel z lékařské rodiny. Narodil se r.384 př.n.l. ve Stageiře v Thrákii, dnešním severním Řecku. Jako mladík přišel do Athén a dvacet let byl žákem Platónovy Akademie. Již tehdy mezi téměř šedesátiletým Platónem a o jeho více než čtyřicet let mladším žákem vyvstaly určité názorové neshody.
Po Platónově smrti žil Aristotelés nějakou dobu v Malé Asii na dvoře svého někdejšího spolužáka, který se stal diktátorem, a oženil se s jeho adoptivní dcerou. Filip, král makedonský, který násilně sjednotil Řecko, ho povolal na svůj dvůr, aby převzal výchovu jeho syna Alexandra, později zvaného Veliký.
Když se Alexandr Veliký ujal vlády, vrátil se Aristotelés do Athén a otevřel zde vlastní filozofickou školu zvanou Lykeion (Lyceum). Rozvinul zde svoji rozsáhlou badatelskou a pedagogickou činnost. Kromě vlastního majetku měl pravděpodobně k dispozici rozsáhlé finanční prostředky od Alexandra. Aristotelés si založil soukromou knihovnu a přírodovědeckou sbírku rostlin a zvířat z celého tehdy známého světa. Za účelem srovnání pořídil Aristotelés také sbírku všech tehdy známých státních ústav, kterých celkem bylo 158.
Ke konci dvanáctého roku vedení své školy se Aristotelés ocitl v politických nesnázích, protože se narušil jeho vztah k Alexandrovi a jednak na něj jako na Alexandrova přítele a zastánce makedonské politiky silně nevražili jeho spoluobčané. Po náhlé smrti Alexandra Velikého se hněv proti "makedonské" straně vybil náhlým výbuchem. Aristotelés byl obviněn z bezbožnosti, vyhnul se však hrozícímu trestu smrti útěkem. V následujícím roce 322 př.n.l. zemřel osaměle v exilu.

Aristotelovo dílo
Aristotelés přednášel pro malý okruh pokročilých žáků, ale měl i populárnější přednášky pro širší veřejnost. Část jeho spisů je podána pro tento širší okruh, ostatní však byly čistě odborné a vědecké. Z prvních spisů, které byly ve starověku stavěny vedle Platónových dialogů, se nezachoval žádný. Z odborných spisů se zachovala pouze část, která je však ještě dostatečně rozsáhlá a mnohostranná a podává tak představu o celé šíři Aristotelova díla.
Seřazení Aristotélových spisů podle doby vzniku je nemožné. Proto jsou obvykle členěny do skupin podle obsahu:

Spisy o logice:

• Kategorie dvojí Analytiky (nauka o soudu a důkazu).
• Topiky (Aristotelova dialektika, ve starověku byly tyto spisy shrnuty do díla "Organon" - nástroj k správnému filozofickému myšlení).

Spisy přírodovědecké:

• Fyzika (8 knih).
  • O nebi.
  • O vzniku a zániku.
  • Meteorologie.
  • O duši.
  • O zkoumání živočichů.
  • O částech živočichů.
  • O chůzi živočichů.
  • O vzniku živočichů.

• Spisy metafyzické. Pod tímto názvem uspořádal antický vydavatel spisy pojednávající o obecných příčinách věcí. V jeho souborném vydání byly zařazeny po spisech přírodovědeckých, tj. po spisech o věcech fyzických - řecky: "meta ta fysika". Toto čistě vnější označení bylo v průběhu filozofického vývoje v pozdní antice vyloženo jako "to, co přesahuje přírodu", "to, co je za přírodou". Od této doby se metafyzikou označuje filozofická disciplína, která se snaží poznat nikoliv jednotlivé věci, nýbrž věci co do jejich bytí, "jsoucno jakožto jsoucno".

• Spisy etické
  • - Etika Nikomachova (10 knih, nazvaných podle Aristotelova syna Nikomacha, který je po smrti svého otce vydal).

• Spisy politické
  • - 8 knih

• Spisy o literatuře a rétorice
  • - 3 knihy o řečnictví, jedna o básnictví.  

Jeho spisy jsou bez nadsázky encyklopediemi tehdejšího vědění. Zkoumal anatomii zvířat, pohyb hvězd, lidské chování, literaturu i státní zřízení různých zemí. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny a vytvořil z nich samostatné obory. Položil základy logiky, fyziky, biologie, psychologie a dalších věd. Ontologické úvahy věnoval tzv. "první filosofii", jež je pojata jako nauka o nejobyčejnějších příčinách bytí. Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). V etice pokládal štěstí za cíl lidského života a rozlišoval tři způsoby života - rozkošnický, politický a teoretický, jehož si cenil nejvíce.

Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Podle počtu vládců dělil správná státní zřízení na monarchii, aristokracii a ústavní demokracii, jejich nesprávnými protějšky, v nichž se nedbá na blaho občanů, jsou tyranie, oligarchie a neústavní demokracie. Psychologická funkce uměleckého díla spočívá v očistě divákovy duše. Mezi filosofy všech dob má mimořádné postavení pro vzácnou otevřenost vůči veškeré zkušenosti, je silný ve spekulaci a má citlivý vztah k přirozenému jazyku. Na Aristotela navazovali jeho žáci, zvláště pak Theofrastos z Eresu a Eudémos z Rhodu (4. stol. př. n. l.). Ve 3. století přispěl k hlubšímu chápání Aristotelova díla Alexandros z Afrodisiady (2.-3. století), mnoho pojmů a myšlenek přejali zakladatelé novoplatónismu. Ve středověku i v počátcích novověku patřil Aristotelův myslitelský odkaz k hlavním zdrojům i vodítkům filosofického myšlení. V mnoha směrech je podnětný dodnes.