Klasická řecká architektura, tak jak je známa vznikla v 8. století př. n. l. navazujíc na prvky mykénské a egyptské architektury. S těmito vlivy Řekové spojili vlastní tradiční architekturu a dali tak základ architektuře, která ovlivnila evropské myšlení na velmi dlouhou dobu. V 7. století př. n. l. se v starověkém Řecku postupně u staveb sakrálního charakteru prosadila jistá výstavnost, použití honosných materiálů (kámen, později mramor) a nakonec Řekové vytvořili několik jednotných stylů. V průběhu 6. století př. n. l. Řekové objevili i větší část svých konstrukčních metod, které sice rozvíjeli, ale nadále je neměli potřebu měnit. V tomto století také dokončili vývoj architrávového systému.
Řekové stavěli opracované kameny bez jakékoliv pojicí hmoty a spoléhali tak čistě na váhu kamenných bloků. Stavba probíhala tak, že jednotlivé bloky prošly konečnou zarovnávací úpravou až po dokončení stavby, stejně tak sloupy byly kanelovány až po vztyčení. Tato metoda zabránila nežádoucímu poškození při přepravě či stavbě. Samotný chrám stál na podstavci, měl obdélníkový půdorys (zpravidla v poměru stran přibližně 1:2). Střecha stála na sloupech a na užších stranách tak vznikaly dva štíty. Střešní krytina byla z tašek z pálené hlíny. Stavebním materiálem byl pro takovéto stavby zpravidla mramor. V 5. století byl postaven nejvýznačnější chrám, jaký Řekové postavili - Parthenón.
Ve 4. století př. n. l. se Řekové soustředili i na profánní stavby,[2] obecně se soudí, že tento posun v zájmu nastal v Athénách, které potřebovaly centralizovat byrokratický aparát. Souběžně s rozvojem staveb pro byrokratické účely se začaly stavět divadla a od 3. století př. n. l. se rozvíjela i architektura obytného domu, která vedla k výstavbě skutečně luxusních sídel.
Největší problémy, které provázely řeckou architekturu, byly s přepravou a ekonomického rázu.
Moderní historici architektury se domnívají, že drtivá většina řeckých staveb byla postavena bez plánů a podrobného rozkreslování. Právě neznalost plánů vedla k jisté uniformitě staveb, neboť tak bylo jednodušší předávat zkušenosti. Provádění výpočtů až na místě, vedlo k častému předimenzování staveb, které způsobovalo ekonomickou neefektivitu.
Mykénská doba
Nejstarší řeckou architekturu představují stavby mykénské civilizace. Patří k nim mohutné hradby z kyklopského zdiva v Mykénách (se Lví bránou), Tíryntu ad. Dále jsou to tholoi, kruhové hrobky s nepravou klenbou a paláce s obdélným sálem – megaronem.
Archaická doba (800 – 500 př. n. l.)
V archaické době se ze starší stavitelská tradice plně rozvinula řecká architektura. Charakterizuje ji princip podpory a břevna ve formě sloupu a kladí. Typickou architekturou je obdélný chrám vycházející z megaronu, který se vyvinul z jednoduché stavby s otevřenou předsíní se dvěma sloupy (in antis) v monumentální peripteros se sloupovým ochozem na stupňovité základně. Architektura se vyvíjela směrem k větší subtilnosti a jemnějším tvarům a profilovala se ve vyhraněné styly zvané řády. Asi v 7. století spíše v pevninském Řecku se objevuje dórský řád, v 6. století jemnější iónský řád především v oblasti Malé Asie a egejských ostrovů.
- dórský řád: Héraion v Olympii, chrámy v Paestu
- iónský řád: Artemidin chrám v Efesu, Héraion na Samu
- Kultura klasického období (500 – 336 př. n. l.)
- Kultura helénistického období (336 – 146 př. n. l.)
Metody konstrukce používané v řecké monumentální architektuře se po roce 600 př. n. l. měnily jen málo. Kamenné bloky se pokládaly na sebe bez jakéhokoliv pojiva a pokud jde o stabilitu, spoléhalo se na jejich váhu a pečlivě do sebe zapadající spáry. Tam, kde tomu bylo speciálně zapotřebí, se používaly kovové skoby a hmoždinky. Zvláštním rysem řeckého zdiva je, že se obyčejně pokládalo tak, aby kámen přečníval zamýšlenou lícovou plochu, a celá zeď byla opracována teprve tehdy, až byla stavba hotová.
Chrám
Nejtypičtějšími a nejdůležitějšími budovami řecké architektury byly chrámy, které byly střediskem náboženského cítění a místní pýchy. Vzor pro jejich základní typ vycházel z megaronu a královských síní mykénských paláců. Rané chrámy sestávaly z jedné místnosti, tzv. celly, se sochou boha nebo bohyně. Účelové ohniště z mykénských paláců je nahrazeno posvátným ohněm hořícím na oltáři před chrámem.
V archaickém období se stavěly první chrámy ze dřeva a vepřovic. Od 7. stol. př. n. l. se stavěly mnohem složitější chrámy, jejichž konstrukce byla kamenná. Největší a nejzdobnější se budovaly v klasické době. Ne všechny chrámy byly budovány ve městech. Některé se stavěly na odlehlých místech. Věřící se shromažďovali před vchodem do svatyně a otevřenými dveřmi uctívali sochu boha, kterému byl chrám zasvěcen. Věřícím nebylo povoleno do chrámu vstoupit.
Řecký dům
Řecký dům se skládal z jedné velké obdélníkové místnosti s předsíní, otvorem ve stropě, kterým byl odváděn kouř z krbu. Tuto část domu obývali pouze muži, ženám byl vstup do těchto prostor zapovězen. Ženám byla vyhrazena část domu, která navazovala na obytné místnosti a vnitřní dvorek jež přiléhal k mužské obdélníkové místnosti. Z vybavení domu uveďme stolky a nejrůznější sedátka. V pozdější době se v domech začínají objevovat koupelny.
Tyto tři základní architektonické sloupy, byly nadále přejaty a rozvíjeny jinými kulturami až po současnou dobu. Řecké a odvozené architektonické sloupy označujeme souhrnným názvem klasická řádová architektura.
Dórský sloup
Dórský sloup byl nejvíce používán na pevnině. Jedná se o prostý sloup se silnými, mocnými sloupy. Vrchní část sloupu, tzv. hlavice, bývala nezdobená. Byl zobrazován podle vzoru mužského těla
Iónský sloup
Iónský sloup byl hojně rozšířený ve východních koloniích Malé Asie a na Egejských ostrovech. Jedná se o elegantnější a dekorativnější sloh než je dórský. Sloupy byly oproti Dórským sloupům štíhlejší a hlavice byla zdobena tzv. závitnicí neboli volutou. Měl symbolizovat ženské tělo.
Korintský sloup
Korintský sloup vznikl v pozdějším období než dórský a iónský sloup. V Řecku byl používán velmi zřídka, své obliby dospěl až v Římě. Hlavice byla zdobnější a byla tvořena akantovými listy.