Tímto pojmem se označuje každá forma pronásledování a potírání Židů a jejich náboženství (viz judaismus). Ve starověku byla práva Židů rozdrobena mezi zájmy křesťanských a pohanských regentů a byly vydány zákony k utlumení židovského vlivu. Ve středověku byli Židé nelogicky osočováni jako hlavní viníci ukřižování Kristova, aniž byl brán zřetel na židovství celé Svaté rodiny. Za papežství Inocence III. (13. stol.) bylo Židům nařízeno nosit na oděv našitá žlutá kolečka; bývali obviňováni z rituálních vražd dětí či mladých dívek, ze znesvěcování hostií apod. Protože měli zakázáno vykonávat většinu řemesel, věnovali se úspěšně jiným oborům; z jejich řad pocházelo mnoho vynikajících filozofů, matematiků, obzvláště znamenitých lékařů; velká část se jich stala zdatnými obchodníky a peněžníky - časem dokonce věřiteli evropských panovníků. Hnacím motorem antisemitismu ve všech dobách byla závist, kterou vzbuzoval jejich majetek, častá snaha zmocnit se jej pod nějakou údajně mravní záminkou, a iracionální podrážděnost některými osobitými rysy jejich vzhledu a jejich odlišnými zvyklostmi, která je znakem každého rasismu. Antisemitismus byl v 19. stol. živen faktem, že hodně Židů si vydobylo vedoucí místa v rozvíjejícím se průmyslu, navštěvovalo německé školy a často se orientovalo na německou kulturu, takže čeští vlastenci v nich spatřovali národnostně nepřátelský živel. Odtud mnoho antisemitských výpadů v českých vlasteneckých časopisech; několik jich můžeme nalézt i v díle spisovatele jinak humánního a tolerantního, jakým byl Jan Neruda. Proti projevům českého antisemitismu vystoupila česká inteligence v čele s T. G. Masarykem na přelomu 19. a 20. stol. v období tzv. "hilsneriády" (L. Hilsner byl neprávem obviněn z rituální vraždy). Nejhoršího pronásledování se dostalo Židům poté, co v Německu uchopil moc Adolf Hitler (1933) a vydal tzv. "norimberské zákony", na jejichž základě pak mohly proběhnout rozsáhlé protižidovské likvidační akce. Podobně jako ve středověku musel být každý Žid viditelně označen, tentokrát šesticípou (Davidovou) žlutou hvězdou. Až do r. 1945, kdy byl Hitlerův nacionálně-socialistický režim poražen ve 2. světové válce, byli Židé systematicky vyhlazováni deportacemi do koncentračních táborů, kde byli mučeni, hromadně zabíjeni a poté spalováni v krematorních pecích (toto vyhlazování je označováno slovem "holokaust", znamenajícím doslovně "celopal" (zápalnou oběť). Ostudná byla spolupráce vlády Slovenského štátu s nacisty na deportaci asi 70 tisíc slovenských Židů, proti těmto deportacím marně intervenoval Svatý stolec u slovenské vlády a prezidenta republiky kněze Jozefa Tisa. Nacistické zločiny na Židech měly i jistou náboženskou dimenzi - režim, který se snažil myšlenkově navázat na staré germánské pohanské kulty, se snažil o vyhlazení židovské striktně monoteistické kultury. Na pozadí událostí holokaustu se jeví hrůzně pogrom v červnu 1946 (!) v polském městě Kielce, při němž zahynulo 46 Židů a desítky jich bylo zraněno. Tento pogrom vyvolal masový exodus zbytku polské židovské komunity - v prvních třech týdnech se vystěhovalo na 70 tisíc Židů, převážně do Palestiny. Navzdory tomu, že ve 2. světové válce zahynulo v důsledku antisemitské nenávisti na 6 milionů Židů, není antisemitismus dodnes vymýcen a zejména v nevzdělaných vrstvách nachází stále živnou půdu. Za projev latentního českého antisemitismu v posledních letech lze považovat i vydání Protokolů sionských mudrců v r. 1992.