Konkrétní ánanda je prámánika sattá neboli skutečno, které se odhaluje myšlence a odpovídá nejvyššímu brahmanu, jak je zastává Rámánudža. Čistý brahman, prost všech predikátů, je nirupádhika sattá neboli nirguna brahman, což zastává Śamkara. První znamená uspořádaný celek, druhý nedefinovatelné skutečno. Nicméně i podle Śamkary se druhý projevuje jako první. Intuitivní jedno se jeví jako celek poznání.
Upanišady jsou zcela určité v tom, že nejvyšší je nedefinovatelné, ačkoli podávají jeho intelektuální vysvětlení, jež není absolutně pravdivé. Může-li být nějaký logický popis vůbec pravdivý, pak je to způsob, jak jej podává Rámánudža. Śamkara v pravém duchu upanišadů namítá, že brahman je vyšší než to, co je logicky nejvyšší u Rámánudži. Při líčení filosofie Śamkarovy uvodíme, jak stanoví nepřiměřenost nejvyšších kategorií vzhledem ke skutečnosti, která je jimi určována. Namítá, že nemůžeme říci, zda je absolutno konečné nebo nekonečné nebo obojí nebo ani jedno ani druhé. Tak je tomu se všemi vztahy, jako celku a části, substance a kvality, příčiny a účinku. Racionální důkaz hranic poznání, jak jej podává Śamkara, byl umožněn toliko velkou buddhistickou tradicí, která byla prostředníkem mezi upanišadami a Śamkarou.
Názorový rozdíl mezi Śamkarou a Rámánudžou vyústil ve velmi mnoho diskusí týkajících se interpretace ánandy v upanišadech. Śamkara praví, že ánandamaja svou příponou maja označuje, že je jen jevovým účinkem. Kdyby byla čistým brahmanem, bylo by nevhodné dávat ánandě tvar a přičítat ji hlavu a údy, jak to dělá Taittiríja-upanišad. Kdyby ánanda byla brahmanem, nebylo by zvláštní zmínky o brahmanu jako o opoře ánandy. Tak Śamkara uzavírá: „Ánadamaja-átmá je účinkem a nikoli nepodmíněným átmanem.“ Rámánudža na druhé straně tvrdí, že ánanda je brahman. Přípona maja označuje toliko plnost či práčurjam. Ačkoli je vzhledem k hmotě, životu atd. jasně řečeno, že je něco jiného uvnitř, anjó´ntara átmá, není tato vnitřní skutečnost prohlašována za ánandu. Připisování údů atd. není nic jiného než kalpana čili fantazie. Puččham brahma netřeba brát jako by v sobě obsahoval nějaký rozdíl mezi ánandou a bahmanem. Obě mohou být ve vztahu jako celek a část, což také někdy značí použitý akuzativ. Bezprostředně po odkazu na ánandamaju se v upanišadu říká: „sókámajata“ – „on žádal“, a tento mužský rod se může vztahovat toliko k ánandamaji a nikoli k puččham brahma, které je (v sankrtu) středního rodu. Jiné formy blaženosti jsou zahrnuty uvnitř celku ánandy a žák dospívá ke svému konečnému místu odpočinku, získá-li ánandu. Máme mnoho míst v upanišadu, kde slova ánanda používá jako synonyma pro poslední skutečnost.
Je zřejmé, že celá kontroverze je způsobena pochybností, zda se má ánanda považovat za logicky nejvyšší nebo za poslední bytí. Upanišady nevedou přesnou a pevnou linii, která by rozlišovala prosté intuitivní jedno, jak to zastává Śamkara a konkrétní celek Rámánudžův. Jestliže obě od sebe oddělíme, bude nám nemožno, abychom připustili nějaký rozdíl hodnoty ve světě konkrétní existence. Upanišady tvrdí, že Íśvara prakticky splývá s brahmanem. Velmi přísná zvyklost a úzkostlivá filosofická přesnost vyžadují připomenout, že jde o velmi nepatrné, sotva postižitelné zmenšení z absolutna, přicházíme-li k „Já jsem Já“ vědomému Sebe. Toto skoro nic zcela postačuje Śamkarovi, aby uvrhl čisté bytí, základní myšlenku a fakt všeho, do světa času, prostoru a příčiny. Upanišady důsledně připouštějí, že v okamžiku, kdy myslíme čisté bytí, mizí princip rozlišení a rozdílu, který je stejně základní. Bůh vědomý Sebe, který se později rozvíjí v organický celek existenční, je maximem bytí a minimem nebytí. Je nejméně proniknut objektivitou a dotčen externalitou. Tento Jediný se zjevuje v existenčních světech, a proto můžeme zjistit stupně skutečnosti tím způsobem, že měříme vzdálenost oddělující se od Jediného. Každý nižší stupeň spočívá ve zmenšení vyššího, ačkoli se po celé existenční škále od nejvyššího k nejnižšímu projevují brahman i obecné znaky prostoru, času a příčiny. Nižší věci jsou vzdálenější od prostého bytí než vyšší, takže ánandamaja upanišadů, konkrétní brahman Rámánudžův, Íśvara podle Śamkary mají k bytí nejblíže. Nic bližšího již nemůže být myšleno. Nejvyšší brahman neboli ánanda se na úrovni vidžňány neboli vědomí sebe stává osobním Íśvarou s dobrovolným ohraničením. Bůh nebo subjekt je základem jednoty a hmota čili nesubjekt se stává principem plurality.