Adžanta je malé město v Indii, které je známé především díky komplexu skalních chrámů a množstvím nástěnných maleb, které představují jednu z vrcholných památek staroindické kultury. Nástěnné malby rovněž patří k největším dochovaným sbírkám buddhistického umění na světě. Pro svou mimořádnou historickou a uměleckou hodnotu byl celý jeskynní komplex v roce 1983 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.
Chrámy Adžanta Caves (nebo také Ajanta Caves) jsou buddhistický jeskynní komplex vinoucí se ve tvaru půlkruhu kolem řeky Waghora. Nejedná se však o přírodní jeskynní útvar, ale do strmé skály mnichy precizně vytesané bohatě zdobené chrámové prostory.
Tento skvost najdeme na západě země, ve státě Maháráštra, cca 3,5km od obce Adžanta a přibližně 8 h jízdy vlakem směrem na východ od Bombaje. Ačkoliv celý komplex tvoří 29 jeskyní, jejich architektura lze dělit do dvou skupin. První z nich jsou tzv. obřadní prostory – chrámy ve své době sloužící jako náboženské svatyně (chaitja), které mají obdélný půdorys s apsidovým ukončením a prostorem členěným pilíři v trojlodí, v jehož čele se nachází vlastní svatyně, druhým jsou tzv. obytné prostory (vihara), jejichž ústřední hala, s celami přiléhajícími ke třem stranám této ústřední prostory, má čtvercový tvar. Strop je podpořen sloupy a v zadní části se nachází výklenek, který obvykle střeží sám Buddha.
Jejich stáří se připisuje na 2. stol. př. n. l. až 1. stol. n. l. V této době rozkvětu buddhismu po celé západní Indii sloužily jako buddhistické sídlo. Kolem roku 650 byly jeskyně vinnou úpadku buddhistické víry ve prospěch hinduismu a rozvoj náboženské komunity v nedaleké Elloře uzavřeny. Na dlouhá staletí byly opuštěny, zapomenuty, takřka zůstaly vegetací. Avšak roku 1866 byly během stopování tygrů znovu objeveny britským vojákem Johnem Smithem, který svým jménem spolu s dalšími údaji (John Smith, 28. Kavalérie, 28. Dubna 1819) tento významný den zvěčnil do jednoho ze sloupů jeskyně č. 10.
Kromě skulptur (které najdeme spíše v jeskyních v Elloře) Adžanta Caves vynikají zachovalými jeskynními malbami. Nachází se zde mnoho ilustrací z Jataky (posvátný text vyprávějící epizody Buddhova života). Na nejstarších uměleckých dílech, která se zde nachází je znát diktát školy hínajána, kdy byl Buddha znázorněn pouze pomocí symbolů, zatímco v jeskyních později vybudovaných se promítá spíše vliv liberálnějšího učení mahájána, kdy je Buddha proveden ve figurálních detailech. Scény jsou velice půvabné, ale občas i kruté, smyslné, vážné, dokonce i s erotickým podtextem. Malby zobrazují muže, ženy, hudebníky (gandhárva), nebeské tanečníky (apsara), ale i démony nebo také tvory s lidskou tváří a ptačími těly (jakša) obklopeny květinami, stromy, zvířaty a ovocem. Jelikož výzdobu povětšinou vytvářeli hinduističtí umělci, tyto malby nesou pozoruhodné hinduistické rysy, které spolu s architektonickými prvky a skulpturami vytváří nesmírně krásné prostory.
Pro malbu je zde použita technika secco, kdy se nejprve stěny a strop jeskyně pokryje směsí kravského hnoje, jílu a rostlinných vláken, tato vrstva byla nakonec potažena tenkou krustou bláta. Než bláto zaschlo, umělci si rumělkou načrtli obraz, který potom vybarvovali přírodními pigmenty a celek fixovali lepkem.
Robert Gill (anglický umělec) strávil v Adžantě 26 let svého života. Během této doby se snažil zachytit překreslováním tamějších výjevů na papír. Jeho dlouholetá práce skončila r. 1866 v plamenech při požáru londýnského Křišťálového paláce. V dnešní době[kdy?] záchranné práce na vysoce odborné úrovni úspěšně pokračují.