Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).
Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).
Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta.
Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zaobíral filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Věnoval se také experimentální poezii; básně psané především v 60. letech obsahuje jeho sbírka Antikódy.
Pražské jaro
Skutečně, dnešní chvíle je nejméně vhodná k tomu, abychom si lhali do kapsy: naší jedinou možností je vyvodit z toho, co se stalo, všechny patřičné konsekvence, zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat; nenamlouvat si přitom, že to, co děláme, je něčím víc, než čím to je, ale tím víc se o to prakticky, denně, houževnatě a s jasným vědomím všech rizik bít; a hlavně neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícími řečmi o své národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse svých minulých činů a fatálně nám souzené tíze našeho národního údělu.
Během pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.
V březnu 1968 se připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran. V témže měsíci se v Divadle Na zábradlí konala premiéra jeho hry Ztížená možnost soustředění.
Na podzim 1968 se stal členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstal až do rozpuštění svazu roku 1970. Svaz spisovatelů, v jehož čele stál Jaroslav Seifert, ještě v červnu 1969 na svém sjezdu protestoval proti okupační politice a cenzuře, byl však brzy nato komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztratili možnost publikovat. V únoru 1969 se v časopise Tvář zapojil do polemiky s článkem Milana Kundery „Český úděl“ z prosince předchozího roku a v opozici proti Kunderově odkazu na minulé národní hrdinství nastolil program aktivního, do budoucnosti zaměřeného boje za trvalé humánní a kulturní hodnoty.
Působení v disentu
Po potlačení pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970)] To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.
K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Spolu s ostatními prominentními signatáři byl policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů Podoby 2.
V roce 1972 podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v trutnovském pivovaru jako dělník. V následujícím roce založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Expedice a uveřejnil otevřený dopis prezidentu Gustávu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe. V listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry Žebrácká opera, kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba.
Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.
“ Z Prohlášení Charty 77, 1. leden 1977
V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři nekonformní umělci z okolí skupiny The Plastic People of the Universe byli uvězněni a Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978.
V dubnu 1978 se stal spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej Moc bezmocných, analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení Sto let českého socialismu, podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety. V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983. V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny. Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen, poté byl ještě v domácím vězení.
Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví, zároveň však mezinárodní vlna solidarity zvýšila jeho prestiž doma i v zahraničí. Havlův blízký přítel Ivan Martin Jirous uvítal Havlovo propuštění příležitostnou básní, ve které si povšiml časové shody a přihlásil Havla i sebe k odkazu Jaroslava Haška.
V době normalizace nepřestával psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří například Horský hotel (1976), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). Nadále aktivně podporoval samizdat; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových Lidových novin a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.
V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv, a 10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv konala na pražském Škroupově náměstí. Dne 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení, po odvolání byl trest snížen na osm měsíců; podmíněně propuštěn byl již v květnu. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy nato však byl propuštěn na svobodu.
Dne 15. října 1989 byla Václavu Havlovi v jeho nepřítomnosti udělena významná Mírová cena německých knihkupců. Slavnostního aktu v bývalém kostele sv. Pavla (Paulskirche) ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec Maximilian Schell.
Na podzim 1989 se na oslavách 30. výročí divadla Semafor seznámil s Dagmar Veškrnovou, svou pozdější druhou manželkou. Seznámil je Jiří Suchý.
Sametová revoluce
Dne 17. listopadu 1989 začala rozehnáním studentské demonstrace tzv. sametová revoluce, která vedla ke konci čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu. Václav Havel se 19. listopadu zúčastnil založení Občanského fóra (OF), protitotalitního hnutí sdružujícího reformní a demokratické síly české části federace, a od počátku patřil k jeho nejvlivnějším představitelům. V úterý 21. listopadu pak z balkónu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil jménem OF k demonstrantům shromážděným na zcela zaplněném Václavském náměstí v Praze. O necelý týden později již komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací zeslábl natolik, že tyto demonstrace a Havlovy projevy na nich mohla přenášet do celé země a celého světa i Československá televize.
Když padla komunistická vláda Ladislava Adamce a prezident Gustáv Husák přislíbil svou abdikaci, bylo nutno hledat nového prezidenta republiky. Kromě Havla připadal pro OF v úvahu ještě Alexander Dubček. Dne 8. prosince se vedení OF definitivně shodlo na Havlově kandidatuře. Pro Havla jako kandidáta OF se vyslovilo 37 členů rozšířeného krizového štábu, šest se zdrželo hlasování. Dubčekovi se dostalo podpory jako budoucímu předsedovi Federálního shromáždění; k jeho následnému zvolení do této funkce bylo ovšem z formálních důvodů nutné prosadit jeho kooptaci jako poslance. Kandidatura Václava Havla na prezidenta republiky byla oznámena veřejnosti 10. prosince 1989. Poté OF zahájilo mohutnou celostátní volební kampaň pod heslem „Havel na Hrad“. Kombinací všelidového nátlaku a vyjednávání v poslaneckých kruzích, v němž se osvědčil zejména Marián Čalfa, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, což byl stále ještě oficiální název státu. Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu.
Československý prezident
Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.
“ Novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990
Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově. Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990.
Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 17. července 1992 (s účinností k 20. červenci), poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný. Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života.
Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se mu jako prezidentovi podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i státní návštěvy z té doby. Již roku 1990 Československo navštívili papež Jan Pavel II. i prezident Spojených států amerických George Bush. Během únorové návštěvy v USA Havel vystoupil s projevem také na zvláštním společném zasedání obou komor Kongresu. Ještě důležitější bylo vymanění se z vlivu Sovětského svazu, symbolizované odchodem sovětských vojenských posádek a zánikem politických struktur sovětského bloku. Stát pod jeho vedením pracoval na získání členství v západních organizacích. Sám Havel byl od začátku 90. let členem Římského klubu. Podílel se také na navázání vztahů mezi státy střední Evropy na novém základě, zejména v rámci Visegrádské skupiny.
Český prezident
Po vzniku samostatné České republiky se Václav Havel stal jeho prvním prezidentem a zůstal v této funkci dvě funkční období, tedy maximální ústavou povolenou dobu. Poprvé byl zvolen 26. ledna 1993, podruhé 20. ledna 1998. Svou funkci opustil 2. února 2003 a jeho nástupcem se stal Václav Klaus.
Při volbě prezidenta dne 20. ledna 1998 byl Havel zvolen v druhém kole první volby, když získal 47 z 81 hlasů senátorů a 99 ze 197 hlasů poslanců. Předseda SPR-RSČ a poslanec Miroslav Sládek se tuto volbu neúspěšně pokusil napadnout u Ústavního soudu ČR, protože byl před volbou vzat do vazby a nebylo mu umožněno zúčastnit se hlasování v Parlamentu ČR.
Za desetiletého prezidentství Václava Havla se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO) a do závěrečné fáze pokročilo přijímání za člena Evropské unie, kam bylo Česko přijato roku 2004. Tím se v zásadě naplnilo heslo sametové revoluce „Zpátky do Evropy“ a Česká republika se integrovala do nejdůležitějších politických struktur Západu. Václav Havel mohl díky své prestiži působit na západní veřejné mínění i politické elity, obzvláště ve Spojených státech amerických, ve prospěch zapojení Česka i ostatních středoevropských států do NATO a dalších organizací. Zvláštní pozornost věnoval česko-německým vztahům, poškozeným druhou světovou válkou a jejími následky. Česko-německá deklarace z roku 1997, v níž se obě strany omluvily za vzájemně způsobené bezpráví a deklarovaly společné demokratické hodnoty, byla vyvrcholením tohoto směru zahraniční politiky.
Václav Havel podporoval politiku NATO včetně vojenských operací, jakou bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. V této souvislosti mu kritici přisuzují autorství výrazu „humanitární bombardování“,[36] což vychází z vyjádření Richarda Falbra, které ale Havel prohlásil za lež a odmítl, že by termín vymyslel či jen používal. Podporoval také operaci Trvalá svoboda, tedy intervenci USA a jejich spojenců v Afghánistánu od roku 2001.
Vnitropoliticky se Václav Havel opíral o menší středové strany a často se projevovalo napětí mezi ním a ODS vedenou Václavem Klausem. V době vnitropolitické krize a rozštěpení ODS koncem roku 1997 Havel podpořil protiklausovské křídlo ODS, z něhož vzešla Unie svobody. Měl velký podíl na sestavení poloúřednické vlády Josefa Tošovského bez Klausovy účasti. Nesoulad mezi prezidentem a předsedou ODS byl pak zřetelný až do konce Havlových dvou funkčních období.
Od poloviny 90. let česká veřejnost ostře sledovala i Havlův soukromý život: úmrtí manželky Olgy 27. ledna 1996; vážné nemoci, které prezidenta několikrát ohrožovaly na životě; nový sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997; spory se švagrovou Dagmar o Palác Lucerna a Barrandovské terasy,[38] restituované rodinné dědictví, jehož část Václav Havel prodal společnosti Chemapol Reality, jejímž předsedou představenstva byl Václav Junek.[39][40]
Václav Havel se s podporou obou svých manželek věnoval i charitativní činnosti. Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, do které vložil 50 milionů korun, působí především v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. Nadace Forum 2000 pořádá od roku 1997 v Praze každoroční setkání významných osobností z celého světa.
Po prezidentství
Po odchodu z úřadu se Václav Havel nadále vyjadřoval k politice a podporoval Stranu zelených. Pro tzv. zelenou politiku se vyslovoval už od 80. let 20. století, kdy podporoval německou stranu Die Grünen.
Po dlouhé přestávce napsal další divadelní hru Odcházení (premiéra 2008), inspirovanou vlastními zkušenostmi z politiky. Po vzoru amerických prezidentů založil Knihovnu Václava Havla, která pro veřejnost i badatele shromažďuje materiály vztahující se k Havlově tvorbě a politickému působení. Byl místopředsedou amerického neokonzervativního think tanku The Committee on the Present Danger.
Ocenění
Václav Havel byl nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů.[49] Dne 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy. Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.
Dne 19. prosince 2011 vláda ČR vypracovala návrh Zákona o zásluhách Václava Havla. Poslanci jej schválili 1. února 2012, senátoři 29. února 2012. Prezident Václav Klaus zákon podepsal 16. března 2012.
Václav Havel byl také několikrát navržen na Nobelovu cenu míru. Byl i čestným členem Římského klubu.
Úmrtí
Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011 v 9.46 hodin na následky dlouhodobých zdravotních problémů. Zemřel ve spánku na oběhové selhání. Byly u něj jeho manželka Dagmar a jedna ze sester boromejek, které se o Havla v posledních měsících jeho života staraly. Původně oznámeným údajem pro čas smrti bylo 10.15 hodin, Dagmar Havlová však v rozhovoru pro Lidové noviny dva roky poté upřesnila, že Václav Havel zemřel o téměř půl hodiny dříve, tedy v 9.46 hodin.
V posledních měsících svého života se Havel v důsledku svých dlouhotrvajících zdravotních komplikací veřejného života již spíše stranil. Odpočíval na své chalupě v Hrádečku u Trutnova a jezdil do lázní. Naposledy veřejně vystoupil týden před smrtí, kdy se setkal s tibetským dalajlámou u příležitosti jeho návštěvy v Praze. Havlovo úplně poslední veřejné vystoupení se odehrálo v pražské galerii DOX 10. prosince 2011, kde převzal cenu slovenské Nadace Jána Langoše.
Na úmrtí Václava Havla reagovali čeští i světoví politici,[64] ale také běžní občané. Již v podvečer 18. prosince se lidé začali spontánně scházet, např. na Václavském náměstí v Praze či Moravském náměstí v Brně, aby uctili jeho památku. Téhož dne v 18 hodin se také na popud arcibiskupa Dominika Duky rozezněly zvony po celé České republice. Prezident Václav Klaus vyslovil soustrast jeho vdově Dagmar Havlové a inicioval ustavení výboru pro státní pohřeb Václava Havla. Již od 10. hodiny v pondělí 19. prosince 2011 byly v Rotmayerově sále Pražského hradu pod Štursovou mramorovou sochou T. G. Masaryka vystaveny pro veřejnost kondolenční knihy, do nichž zapsali jako první svou kondolenci představitelé státu a arcibiskup Dominik Duka. Ve dnech 19. a 20. prosince byla rakev s ostatky vystavena v prostorách odsvěceného kostela sv. Anny (sídlo kulturního centra Pražská křižovatka), kde se jí poklonily tisíce lidí. Poté byly ostatky převezeny za účasti desetitisíců lidí v pohřebním průvodu přes Karlův most do Toskánského paláce a odtud na lafetě děla, na níž 21. září 1937 nastoupil svou poslední cestu T. G. Masaryk, a za doprovodu vojenské hudby do Vladislavského sálu Pražského hradu. Zde se ostatkům Václava Havla během středy a čtvrtka poklonilo 20 až 30 tisíc občanů. Jejich květiny byly ve dnech 31. prosince 2011 až 2. ledna 2012 převezeny na lodích do Děčína, kde byly „odstrojeny“ a vypuštěny do Labe směrem k Severnímu moři.
Státní pohřeb za účasti zahraničních hostí byl uspořádán v pátek 23. prosince 2011 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Česká vláda v reakci na úmrtí vyhlásila od 21. prosince třídenní státní smutek a navrhla přijmout zákon oceňující Havlovy zásluhy o svobodu a demokracii. Pietním shromážděním ve velké aule Karolina uctila jeho památku i Univerzita Karlova. Na den pohřbu vyhlásilo státní smutek také Slovensko.
Václav Havel je pochován spolu se svou první ženou Olgou v rodinné hrobce na boční straně kaple svatého Václava na Vinohradském hřbitově v Praze.
Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).
Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).
Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta.
Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zaobíral filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Věnoval se také experimentální poezii; básně psané především v 60. letech obsahuje jeho sbírka Antikódy.
Pražské jaro
Skutečně, dnešní chvíle je nejméně vhodná k tomu, abychom si lhali do kapsy: naší jedinou možností je vyvodit z toho, co se stalo, všechny patřičné konsekvence, zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat; nenamlouvat si přitom, že to, co děláme, je něčím víc, než čím to je, ale tím víc se o to prakticky, denně, houževnatě a s jasným vědomím všech rizik bít; a hlavně neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícími řečmi o své národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse svých minulých činů a fatálně nám souzené tíze našeho národního údělu.
Během pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.
V březnu 1968 se připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran. V témže měsíci se v Divadle Na zábradlí konala premiéra jeho hry Ztížená možnost soustředění.
Na podzim 1968 se stal členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstal až do rozpuštění svazu roku 1970. Svaz spisovatelů, v jehož čele stál Jaroslav Seifert, ještě v červnu 1969 na svém sjezdu protestoval proti okupační politice a cenzuře, byl však brzy nato komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztratili možnost publikovat. V únoru 1969 se v časopise Tvář zapojil do polemiky s článkem Milana Kundery „Český úděl“ z prosince předchozího roku a v opozici proti Kunderově odkazu na minulé národní hrdinství nastolil program aktivního, do budoucnosti zaměřeného boje za trvalé humánní a kulturní hodnoty.
Působení v disentu
Po potlačení pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970)] To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.
K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Spolu s ostatními prominentními signatáři byl policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů Podoby 2.
V roce 1972 podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v trutnovském pivovaru jako dělník. V následujícím roce založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Expedice a uveřejnil otevřený dopis prezidentu Gustávu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe. V listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry Žebrácká opera, kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba.
Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.
“ Z Prohlášení Charty 77, 1. leden 1977
V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři nekonformní umělci z okolí skupiny The Plastic People of the Universe byli uvězněni a Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978.
V dubnu 1978 se stal spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej Moc bezmocných, analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení Sto let českého socialismu, podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety. V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983. V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny. Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen, poté byl ještě v domácím vězení.
Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví, zároveň však mezinárodní vlna solidarity zvýšila jeho prestiž doma i v zahraničí. Havlův blízký přítel Ivan Martin Jirous uvítal Havlovo propuštění příležitostnou básní, ve které si povšiml časové shody a přihlásil Havla i sebe k odkazu Jaroslava Haška.
V době normalizace nepřestával psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří například Horský hotel (1976), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). Nadále aktivně podporoval samizdat; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových Lidových novin a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.
V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv, a 10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv konala na pražském Škroupově náměstí. Dne 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení, po odvolání byl trest snížen na osm měsíců; podmíněně propuštěn byl již v květnu. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy nato však byl propuštěn na svobodu.
Dne 15. října 1989 byla Václavu Havlovi v jeho nepřítomnosti udělena významná Mírová cena německých knihkupců. Slavnostního aktu v bývalém kostele sv. Pavla (Paulskirche) ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec Maximilian Schell.
Na podzim 1989 se na oslavách 30. výročí divadla Semafor seznámil s Dagmar Veškrnovou, svou pozdější druhou manželkou. Seznámil je Jiří Suchý.
Sametová revoluce
Dne 17. listopadu 1989 začala rozehnáním studentské demonstrace tzv. sametová revoluce, která vedla ke konci čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu. Václav Havel se 19. listopadu zúčastnil založení Občanského fóra (OF), protitotalitního hnutí sdružujícího reformní a demokratické síly české části federace, a od počátku patřil k jeho nejvlivnějším představitelům. V úterý 21. listopadu pak z balkónu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil jménem OF k demonstrantům shromážděným na zcela zaplněném Václavském náměstí v Praze. O necelý týden později již komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací zeslábl natolik, že tyto demonstrace a Havlovy projevy na nich mohla přenášet do celé země a celého světa i Československá televize.
Když padla komunistická vláda Ladislava Adamce a prezident Gustáv Husák přislíbil svou abdikaci, bylo nutno hledat nového prezidenta republiky. Kromě Havla připadal pro OF v úvahu ještě Alexander Dubček. Dne 8. prosince se vedení OF definitivně shodlo na Havlově kandidatuře. Pro Havla jako kandidáta OF se vyslovilo 37 členů rozšířeného krizového štábu, šest se zdrželo hlasování. Dubčekovi se dostalo podpory jako budoucímu předsedovi Federálního shromáždění; k jeho následnému zvolení do této funkce bylo ovšem z formálních důvodů nutné prosadit jeho kooptaci jako poslance. Kandidatura Václava Havla na prezidenta republiky byla oznámena veřejnosti 10. prosince 1989. Poté OF zahájilo mohutnou celostátní volební kampaň pod heslem „Havel na Hrad“. Kombinací všelidového nátlaku a vyjednávání v poslaneckých kruzích, v němž se osvědčil zejména Marián Čalfa, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, což byl stále ještě oficiální název státu. Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu.
Československý prezident
Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.
“ Novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990
Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově. Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990.
Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 17. července 1992 (s účinností k 20. červenci), poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný. Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života.
Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se mu jako prezidentovi podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i státní návštěvy z té doby. Již roku 1990 Československo navštívili papež Jan Pavel II. i prezident Spojených států amerických George Bush. Během únorové návštěvy v USA Havel vystoupil s projevem také na zvláštním společném zasedání obou komor Kongresu. Ještě důležitější bylo vymanění se z vlivu Sovětského svazu, symbolizované odchodem sovětských vojenských posádek a zánikem politických struktur sovětského bloku. Stát pod jeho vedením pracoval na získání členství v západních organizacích. Sám Havel byl od začátku 90. let členem Římského klubu. Podílel se také na navázání vztahů mezi státy střední Evropy na novém základě, zejména v rámci Visegrádské skupiny.