Antonín Josef Novotný (10. prosince 1904 Letňany – 28. ledna 1975 Praha) byl třetí československý komunistický prezident a zároveň šestý prezident od vzniku Československa. Úřadoval v letech 1957 až 1968.
Vyučil se strojním zámečníkem, poté pracoval jako dělník. V roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Podle zápisu v matrice v únoru 1921 vystoupil z církve a téhož roku vstoupil do KSČ, kde prošel řadou funkcí (v pražské organizaci), v letech 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu komunistické strany (1938) pracoval jako dělník ve vysočanské Včele.
Za druhé světové války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.
V letech 1945–1951 byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. V letech 1946–1968 byl členem ÚV KSČ, v roce 1951 se stal členem předsednictva ÚV KSČ a v roce 1953 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ.
Jeho celoživotní zálibou byla karetní hra mariáš, kterou provozoval i ve své rezidenci na Orlíku. Značnou pozornost věnoval však i tělovýchovným vystoupením (československá spartakiáda).
Prezident ČSSR
Když zemřel Antonín Zápotocký čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký, v Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Československá komunistická reprezentace byla zrovna na návštěvě u Chruščova v Moskvě, ten ale rozhodl jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ doporučení sovětského vedení akceptoval a navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta. Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 poslanců. Do prezidentského křesla mu dopomohly pouze Chruščovovy osobní sympatie. Intelektuálně však na svou funkci nestačil a jeho vystoupení vyvolávala posměch. Pokud své projevy četl, museli mu všechna cizí slova přepisovat ve fonetické podobě. Sám o sobě a o svých schopnostech pochyboval. Svědectví jeho neteře z konce padesátých let 20. století popisuje, jak Novotný drží hlavu v dlaních a stěžuje si, že na funkci nestačí a nemůže v ní obstát. Styděl se před vzdělanými lidmi, a k inteligenci se proto choval tvrdě a přezíravě.
V době jeho působení v čele státu došlo postupně k značnému uvolnění a k částečné rehabilitaci většiny nespravedlivě odsouzených v 50. letech. Podle historika Jiřího Pernese Novotný trávil v prezidentském úřadě svá dopoledne v pondělí, ve středu a v pátek. Většinu času totiž nadále věnoval své důležitější funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Novotný byl první hlavou státu, která se nechávala oslovovat „soudruhu prezidente“, a po nástupu do funkce si nechal snížit plat.
V roce 1960 na zasedání tehdejšího ÚV KSČ 13. a 14. ledna aktivně prosadil schválení návrhu nové ústavy, tzv. socialistické, nahrazující Ústavu 9. května z roku 1948 (kterou tehdejší prezident Edvard Beneš odmítl podepsat). Krátce poté se sešlo Národní shromáždění, které 9. dubna 1960 schválilo novou územní organizaci státu, spočívající ve slučování okresů a snížení počtu krajů. 5. až 7. července na celostátní konferenci KSČ Novotný v hlavním projevu konstatoval „vítězství socialismu“ (čímž myslel téměř úplnou likvidaci soukromého podnikání a vlastnictví výrobních prostředků v ČSR a vznik společnosti bez vykořisťovatelských tříd). 11. července 1960 Národní shromáždění schválilo tuto novou, tzv. socialistickou ústavu. Tím byl tradiční název Československá republika změněn na Československá socialistická republika (ČSSR) a byl zaveden i nový státní znak. Pro Antonína Novotného byl hlavním problémem v řízení společnosti problém slovenský. Ve chvíli, kdy byla schválena ústava v roce 1960 a Československo se považovalo za socialistickou zemi, šlo v podstatě o centralistické řízení, takzvaný demokratický centralismus. Antonín Novotný a jeho pragocentrický aparát velice silně zastával tuto teorii, ve které pro slovenské národní orgány a vůbec sebeuplatnění slovenského národa jak politicky tak kulturně nebylo žádné místo. Od představitelů Matice odmítl převzít dary a obvinil je z podpory separatismu. Při návštěvě Slovenska zakázal vzít dary od Matice slovenské i své manželce se slovy: „Božka nic neber.“ Pak odjel do Prahy.
V šedesátých letech se však československá společnost postupně značně liberalizovala. Byla zavedena tzv. Nová hospodářská soustava, vznikala malá divadla, nová vlna ve filmu, začaly být vydávány výrazně svobodomyslné Literární noviny atd.
Novotného se značně dotkly tzv. strahovské události na konci října 1967 a osobně se pokusil na Strahově v menze kolejí neúspěšně hledat se studenty řešení vzniklé nespokojenosti. Masarykovské názory studentů se dostávaly do přímého konfliktu s jeho názory. Studenti hovořili o svobodné vůli člověka, nepotřebnosti Lidových milicí, porušování akademické svobody Státní bezpečností, potlačování studentských nepokojů a také o možnostech drobného soukromého podnikání. Na podzim roku 1967, po pokusu Novotného omezit liberalizaci (bylo zastaveno vydávání oblíbených liberálních Literárních novin, zakázal např. promítání filmu Bílá paní, který tehdy zaplňoval československé biografy), vznikla politická krize, které využili jeho odpůrci. Stalinisté Biľak a Kolder a také Hendrych se spojili s reformními komunisty ve snaze odvolat Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, a to i přesto, že se za něj postavily Lidové milice, které poté při jeho únorovém projevu zcela zaplnily pražské Staroměstské náměstí. Jako řešení vzniklé patové situace on sám navrhl svého oblíbence, slovenského komunistu Alexandra Dubčeka jako kompromisního kandidáta na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ. Dubček pak byl 5. ledna 1968 zvolen do této významné funkce a Antonín Novotný byl prezidentem až do 22. března 1968, kdy byl přinucen odstoupit i z z tohoto úřadu a zcela odejít z politického života.
Politické postoje
Antonín Novotný nesouhlasil s umístěním sovětských vojsk na území Československa, nepodporoval nástup Brežněva k moci (přiklonil se na stranu jeho rivala Kosygina), umožnil postupnou liberalizaci. Jeho postoj ke Slovensku je často označován za problematický. Například Matici slovenskou pomluvil (což vyplývalo z jeho nedostatečného nejen historického vzdělání), 5. až 7. července 1960 omezil pravomoci Slovenské národní rady a pomocí dalších orgánů zrušil Sbor pověřenců – národní orgán moci vládní a výkonné na Slovensku. Tím pádem se Československo stalo de facto unitárním státem. Po krachu III. pětiletého plánu v roce 1963 získal pochybnosti o centrálním řízení československého hospodářství (vystoupení na Letné 9. května 1963). Zejména v roce 1965 připustil význam prezidentů T. G. Masaryka a Beneše na vzniku a obnově Československa. Při rehabilitacích nepřímo odsoudil neblahou roli obou svých bezprostředních předchůdců ve funkci prezidenta republiky. Jeho práva byla daná komunistickou ústavou 9. května z roku 1948, později jeho vlastní ústavou z roku 1960.