Leopold II. (5. května 1747 Vídeň – 1. března 1792 Vídeň) byl předposlední císař římský, král český, král uherský, markrabě moravský, velkovévoda toskánský (jako (Petr) Leopold I.) atd. z dynastie habsbursko-lotrinské.
Toskánský velkovévoda
Byl až devátým dítětem královny Marie Terezie, ale vzhledem k množství dcer druhým nejstarším synem, který se dožil vyššího věku. V roce 1765 se oženil s dcerou španělského krále Karla III. Marií Ludovikou.
V témže roce zdědil po otci Františku I. Štěpánovi Lotrinském velkovévodství toskánské a usídlil se ve Florencii.
Z tohoto místa sledoval překotné reformní počínání svého bratra Josefa II. na trůně ve Vídni a na rozdíl od něj se stal postupně otcem 16 dětí, jimž se po zdravotní stránce převážně dařilo dobře. Tři čtvrtiny z nich byli synové.
Prováděl reformy (zrušení cechů, zrušení toskánské armády a její nahrazení občanskou milicí, zrušení trestu smrti…) v postupných krocích a pokud možno v takové podobě, aby nevyvolávaly konflikty.
Nebyl však zároveň zastáncem budování mohutného centrálního aparátu, který vznikal v sídle habsburské monarchie.
Král a císař
Do Vídně se tedy Leopold přesunul až po smrti bezdětného bratra v roce 1790 jako posléze korunovaný císař Svaté říše římské a král uherský Leopold II. Rychle se rozhodl řešit zděděné problémy, jež se nahromadily především v posledním roce Josefovy vlády.
Pro uklidnění šlechty potvrdil zrušení berního a urbariálního patentu a církev si na druhé straně přiblížil, když vrátil výchovu kněží z generálních seminářů do jejích rukou. Uvolnil také pořádání pro lid dříve obvyklých procesí či poutí. Byl otevřený k návrhům z nejrůznějších stran, protože věděl, že čím více jich bude, tím si bude moci vybrat více času na jejich prostudování a sloučení, které často ani nebude možné.
Klid se snažil nastolit i na dalších místech, kde jeho předchůdce vyvolal rozpory. Rychle ukončil mírem ve Svišťově tažení na Balkáně proti Turkům, protože potřeboval uklidnit Prusko. Podařilo se mu brzy zvládnout neklidnou situaci i na území Uher a povstání v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgii).
Postupem času věnoval stále větší pozornost Francii, kde již dávno zuřila revoluce, která se osobně dotýkala jeho sestry Marie Antoinetty, a která především hrozila překročit hranice v podobě odezvy v jiných zemích. Vydal tedy s pruským králem Fridrichem Vilémem II. v Pilnici v srpnu 1791 deklaraci, na jejímž základě byla v únoru příštího roku mezi Pruskem a habsburskou monarchií uzavřena spojenecká smlouva namířená proti revoluční Francii.
Z pohledu Čechů se odlišoval od svého bratra i tím, že nechal vrátit svatováclavské klenoty do Prahy a 6. září 1791 se v katedrále sv. Víta nechal korunovat českým králem. Císař česky rozuměl a v centru Čech tehdy dokonce pobyl několik týdnů.
Nejen Praha žila několik měsíců touto událostí – u příležitosti takovéto vzácné návštěvy se technika předháněla s uměním, když se v Klementinu konala první česká průmyslová výstava a v Nosticově divadle byla pro změnu hrána objednaná Mozartova opera La Clemenza di Tito. Nový panovník byl přístupný mnoha setkáním, takže bylo možné, aby se přímo seznámil např. s názory Josefa Dobrovského.