Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915 – 967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935–967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslavovou.
Mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem jistě probíhaly názorové spory, ale existují různé pohledy na to, zda se skutečně týkaly náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě.
Druhá interpretace přihlíží k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též k Václavovu poměru k Sasku.
Všechny legendy bez rozdílu (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádějí, že 28. září 935 (spíše než 929) došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého ponoukli „čeští mužové“. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory, které vyvozují mimo jiné z toho, jak legendisté příběh vyprávějí, že mohlo jít spíš o nešťastnou náhodu a osudné nedorozumění s tragickým koncem a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců.
Jeden z možných nových výkladů události může znít takto: Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem neustálé spory, povýšenost, s níž ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který nestačil prchnout do kostela, ubili.
Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky po smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval Václavovu smrt i historik František Dvorník. Do kostela se ale nechodilo s mečem, Boleslav s ukrytými bojovníky čekali na neozbrojeného Václava s jasným úmyslem zavraždit jej.
V každém případě představovala Václavova smrt, ať už byla výsledkem náhody či zlého úmyslu, pro Boleslava I. možnost uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve mylně vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností říši.
V roce 938 nechal Boleslav I. převézt a pohřbít ostatky knížete Václava v jižní ze čtyř apsid rotundy sv. Víta (postavené samotným sv. Václavem do tvaru kříže, každá apsida směřovala na jednu světovou stranu). Na jejím místě dnes stojí kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta.
Saská válka
Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti.
Záhy po převzetí moci po svém bratru knížeti Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka. Ota I. v té době také potlačoval povstání Polabských Slovanů.
Hned na jejím počátku, v roce 936, Boleslav napadl vicina subregula („vedlejšího podkrálíčka“ – termín užívaný Widukindem z Corvey) ovládajícího území na SZ Čech, který byl zároveň spojencem Sasů. Tomu Ota I. vyslal na pomoc dvě armády, jednu z Durynska a druhou z Merseburku, sebrané prý z nejhorších hrdlořezů a lupičů. Boleslav se o dvou armádách postupujících z různých směrů dozvěděl a rozdělil tedy i svoje síly. Podařilo se mu porazit Durynky, kteří následně utekli; druhá Boleslavova armáda byla sice poražena Sasy, ale její zbytky se spojily s vítězivší částí. Následně spojené Boleslavovy síly velmi rychle napadly nic nečekající Sasy, kteří si mysleli, že Boleslav byl již poražen, Sasové bitvu prohráli a Boleslav potom okamžitě oblehl, dobyl a vypálil i hrad zmíněného sousedního vládce.
Válka byla ukončena v roce 950. Ota oblehl takzvaný Nový hrad (pravděpodobně nově postavený hrad, jenž zatím nebyl pojmenován), jenž spravoval Boleslavův syn (není ovšem jasné, který), Boleslav vytáhl s vojskem na pomoc, ale rozhodl se nebojovat a jednat. Tato osobní jednání nakonec skončila smírem obou panovníků. Ačkoliv se někdy objevují hypotézy, že Boleslav Otovi složil lenní přísahu, většina českých historiků s touto myšlenkou nesouhlasí. Římskoněmečtí panovníci by v tom případě udělovali českým knížatům jejich území v léno, což se během 10. století nikdy nestalo. Není jasné, jakým jazykem se oba panovníci spolu dorozumívali, či zda užívali tlumočníků, protože o formě jejich osobní komunikace prameny (Widukindova Kronika Saská) mlčí.
Na Otově straně se pak armáda Boleslava I. roku 955 zúčastnila bitvy na Lechu, kde byly poraženy kočovné maďarské kmeny, které se usadily v podunajské nížině. Boleslav sám se jí ale neúčastnil, protože musel odrazit vedlejší invazi Maďarů na Moravu. Významné je, že sbor vyslaný z Čech čítal prý asi 1000 (Dušan Třeštík tento počet zásadně zpochybňuje) vyzbrojených a vycvičených družiníků a přesto Boleslavovi zůstala armáda na další boje, tudíž jeho celková armáda musela být ještě podstatně silnější, což je obrovský nárůst oproti družinám čítajícím desítky jedinců ještě v době Václavově a dříve. Porážka Maďarů v bitvě na Lechu znamenala konec dalších maďarských nájezdů na západní sousedy a Maďaři postupně přešli k usedlému způsobu života.
Vznik hradské soustavy
Postavení Přemyslovců ve středních Čechách se za Boleslavova třicetiletého panování natolik upevnilo, že si mohl dovolit vybírat od zdejších obyvatel pravidelné daně. Daň představovala poplatek za ochranu, kterou kníže svému lidu poskytoval. Ze získaných prostředků zřídil a vydržoval několikatisícovou dobře vyzbrojenou družinu. Tato vojenská moc mu umožnila se postupně zbavit rodů, které dosud vládly na hradištích české kotliny a jen volně se podřizovaly pražským Přemyslovcům. Tito „subreguli“ byli zničeni (pravděpodobně s celými rody) a nahrazeni kastelány plně pod kontrolou Prahy.
Byla to úplně jiná koncepce vnitřního uspořádání státu než za Boleslavova předchůdce. Pokud kníže Václav vojensky porazil některého z dalších českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, který často nebyl po odchodu knížecí družiny realizován. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce. Za vybrané daně by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku.
Hradiště podřízených knížat byla zničena a v jejich blízkosti vyrostla nová správní centra (Žatec, Starý Plzenec, Sedlec, Bílina, Litoměřice, Mladá Boleslav, Kouřim-sv. Jiří, Prácheň, Doudleby). Prostřednictvím této hradské správy Boleslav pevně ovládal a řídil celou zemi. Za tvrdý postup vůči zbývajícím nezávislým českým knížatům a snad i za bratrovraždu si Boleslav vysloužil přízvisko Ukrutný. Hradská soustava zanikla postupně během první poloviny 13. století, přičemž k jejímu zániku přispěla především snaha kastelánů a šlechty navázané na tato správní centra dědičně získat soukromé pozemkové vlastnictví. Určitá skupina přemyslovských hradů a kolem nich vytvořených aglomerací si i ve vrcholném středověku uchovala centrální postavení a přerodila se ve vrcholně středověká města.
Pražské denáry a ekonomický růst státu
Za Boleslavovy vlády se začínají razit první české drobné mince, pražské denáry. Na straně s kaplicí se objevuje Boleslavovo jméno, zatímco na druhé straně nápis BIAGOTACOIIIIA nebo BIAGOTACOVIIX (Biagota manželka). Má se proto za to, že manželkou knížete byla právě jistá Biagota. Uvažuje se i o možnosti, že tyto denáry byly raženy jako svatební, avšak pro tuto hypotézu neexistují v dané době doma ani v zahraničí žádné analogie. Svou kvalitou a hodnotou se Boleslavovy denáry rovnaly ostatním mincím tehdejší Evropy.
O ekonomickém vzrůstu českého státu svědčí i zápisy židovského obchodníka a cestovatele Ibrahima ibn Jakuba z Iberského poloostrova, který v letech 965 - 966 navštívil knížectví (Boleslava nazývá Bújislav či Bújim). Ibrahim píše: Město Frága (Praha) je zbudováno z kamene a vápna a je obchodem město ze všech nejbohatší. Jejich země je nejlepší ze zemí severu (míněno Evropa severně od Alp) a potravinami nejbohatší. Pravděpodobně budováním z kamene a vápna míní Pražský hrad - několik málo církevních budov, při jejichž výstavbě se používala bílá opuka. V této době se jinak stavělo především ze dřeva.
Výboje
Upevnění moci umožnilo Boleslavovi I. zahájit výboje, během nichž připojil ke svému státu Slezsko, Krakovsko, Moravu a Červené hrady. Není náhodou, že expanze směřovala na východ podél mezinárodní obchodní cesty do Kyjeva (byla sem přesunuta poté, co Maďaři ovládli Podunají, kudy vedla původně), kterou se Boleslavovi I. podařilo kontrolovat a z obchodu především s otroky (ale i vzácnými látkami, koňmi apod.) ekonomicky těžit. Kupec Ibráhím ibn Jákúb zaznamenal nejstarší popis Prahy a jmenuje Boleslava jakožto vládce Čech a Krakova, na rozdíl od "krále severu" Měška I.
Území Moravy, Krakovska, Slezska, resp. Červených hradů tedy plně neovládal, pouze zde stála hradiště, která kontrolovala provoz na obchodní magistrále, a využíval těchto v podstatě kořistních území.
Církevní politika
Již Boleslav I. začal směřovat k dalšímu významnému politickému cíli, kterého se podařilo dosáhnout až za vlády jeho syna Boleslava II., a tím bylo vlastní biskupství. Z toho důvodu podporoval vznik kultu svého bratra Václava. Čechy měly získat vlastního svatého a tím zvětšit možnost získání biskupství. Pražské biskupství pro českého panovníka znamenalo větší váhu na mezinárodním politickém poli a také větší politickou (ale hlavně církevní) nezávislost.
Za Boleslavovy vlády došlo k založení prvního kláštera v Čechách. Šlo o ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském hradě. Abatyší se stala Boleslavova dcera Mlada. Další dceru Dobravu (v českých historických textech je většinou označována jako Doubravka, ale sám Kosmas píše, že byla „Dobrava, to znamená Bona“) provdal za prvního historicky doloženého polského knížete Měška I., čímž významně přispěl k christianizaci Polska. Měšek byl totiž pohan a Boleslav mu svoji dceru dal za ženu pod příslibem, že se nechá pokřtít. Navíc Dobravě umožnil, aby si s sebou do Polska vzala skupinu kněží a mnichů.
Zřejmě vyjednával také o založení pražského biskupství, ke kterému došlo za vlády jeho syna Boleslava II.
Smrt a ostatky Boleslava I.
Kosmas k roku 967 píše: Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Kronikář Widukind z Corvey naopak píše, že ještě v září 967 pomáhal český kníže Boleslav svému zeti, polskému knížeti Měškovi, v boji se saským hrabětem Wichmannem. Widukind sice používá termín „„gener““, což by mohlo znamenat i švagr (tedy Boleslav II.), ale zároveň se nezmiňuje o změně knížete v Praze a knížetem Boleslavem vždy myslel Boleslava I.
Co se týče data Boleslavova skonu, kloní se dnešní historici spíše k roku 972. Naznačují to jiné historické prameny i politická situace. Kosmas se ostatně vesměs mýlil, co se týče důležitých dat 10. století v českých dějinách. Historik Petr Kubín dokonce naznačuje, že si Kosmas rok 967 vymyslel, „aby nemusel bratrovrahovi přiznat zásluhu na zřízení pražského biskupství“.
Neví se přesně, kde byl Boleslav I. pohřben. Snad mohlo jít o přemyslovské pohřebiště v bazilice sv. Jiří, kterou dal vystavět Boleslavův otec Vratislav I. Snad i o hrob označovaný K1, objevený při dostavbě katedrály sv. Víta, který jistě patřil význačné osobě. Ostatky muže objeveného v tomto hrobě Emanuel Vlček označil za pozůstatky knížete Bořivoje I. Tato teorie je ovšem v poslední době zpochybňována. Archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka své poznatky shrnuli tak, že hrobka K1 (a K2, kde by snad mohla být pohřbena Boleslavova manželka), náleží do doby po roce 938, dlouho po Bořivojově smrti.