Zvířetice

Náš tajuplný příběh, o kterém se vypravuje do dnešních časů, se odehrál již dávno. Toho roku byla ukrutná zima, sníh zahalil celý kraj a krutý mráz sužoval lid v okolí zvířetického hradu.

V tomto nevlídném čase vyjel jednoho dne z hradu pán, přál si spatřit místo, o němž se mezi poddanými povídalo jako o zázračném a teskném. Prý tu z puklin v zemi vycházely všechny nejdivočejší bouře, vichry a ledové smrště.

Hradní pán dojel tedy na toto místo, ale za okamžik zapomněl, proč sem vlastně přijel. Před sebou uviděl dívku obklopenou smečkou vlků. Již natahoval tětivu luku, když dívka vykřikla, aby nestřílel na její přátele.

Pán tedy nevystřelil a přicválal až k neznámé dívce. Vypověděla mu, že je Paní větru, a děkovala mu za jeho statečnost a snahu pomoci. Ještě než se rozplynula, pravila: "Když budeš potřebovat mou pomoc, udatný rytíři, přijď na toto pole a volej mě. Přijdu a pomohu ti, když to bude v mých silách."

Čas přinesl v těch dávných dobách do klidného kraje válku a právě tenkrát si rytíř vzpomněl na Paní větru. Hrad Zvířetice oblehli nepřátelé a zdálo se, že již jej nemůže nic zachránit.

Však pán si věděl rady, tajnou podzemní chodbou opustil nezpozorován hrad a běžel na pole. Tam spatřil větrnou vílu a prosil ji o pomoc. Dobrá paní mu vskutku zachránila život i hradní sídlo.

Z keře utrhla trnitou větvičku a rytíře s ní škrábla do hrdla. Za pár chvil se muž proměnil v obrovského lva nahánějícího hrůzu i těm nejodvážnějším. Zvíře se zlatavou hřívou přiběhlo hbitě ke hradu a všichni protivníci se rychle rozprchli.

Poté usedl lev vítězoslavně na hradby a čekal, co se stane. Neměl ponětí, jak se zbavit zvířecí podoby. Tu však k němu přistoupil jeho bratr ve víře, že lev je tvorem nadpřirozeným, kterého seslal na zemi Bůh, a pokorně mu skládal díky.

Zakrátko se odvážil milé zvíře pohladit a náhle narazily jeho prsty na cosi tvrdého mezi hustou srstí. Byl to trn, který uvízl v rytířově hrdle. Pán jej vytáhl a udál se zázrak. Před pánem stanul místo lva jeho mladší bratr.