Zvíkov

Mocným hradem Zvíkovem se kraj kolem Písku pyšní již dlouhé věky. Snad nejstarší je Hlízová věž, o které se vypráví, že podivuhodné znaky na jejím zdivu jsou tajným písmem. Ale zapomeňme na tajná písma a přenesme se do světa duchů a strašidel.

Před mnoha a mnoha věky, za doby udatných rytířů a mocných šlechticů se na zvíkovském panství konal hon. Okolní lesy byly plné zvěře. Spousta zajíců, bažantů, jelenů i divokých prasat tu žila.

Zvíkovský hon byl známý v celém širém kraji, a proto se zde vždy sešlo mnoho pánů, kteří se rádi bavili lovem i těch, kteří byli jen doprovodnými jezdci.

Byl teplý podzimní den, když se skupina několika šlechticů vydala se smečkou psů na hon. Den pro lov jako stvořený a úlovky byly vskutku královské. Dokonce několik kusů vysoké zvěře přivezli honci na hrad.

Druhý den se konala velká hostina. Již od brzkých ranních hodin se z kuchyně linuly nejrozmanitější vůně. V poledne usedlo panstvo k bohatě obloženým stolům. Jak odpoledne ubíhalo, mizelo i jídlo ze stolů a páni začínali být unaveni.

Byla již tmavá noc, když se šlechtici rozešli do svých komnat. Jeden z hrabat se odebral do klenutého pokoje. Lože bylo nastláno peřinami a hrabě unaven celým dlouhým dnem ulehl a okamžitě usnul.

Nespal však klidně dlouho, když kostelní zvony počaly odbíjet půlnoc, začaly se dít zvláštní věci. Hraběte probudily podivné zvuky. Zaposlouchal se do ticha a zakrátko se ozval znovu ten výsměšný smích. Pisklavý hlásek se ozval ještě několikrát a to už hrabě vstal z měkkého lože a s loučí v ruce se rozhlížel po komnatě. Dlouho nikoho neviděl, ale v jednom okamžiku se mu zdálo, že zahlédl maličkého skřítka s červenou čepičkou a lucernou, vyzařující stříbřité světlo. Avšak když se podíval znovu, nikoho neviděl. Ulehl tedy do postele a snažil se usnout.

Spánek však nepřicházel a hraběti se opět zdálo, že vidí pidimužíka jako prve. Po chvíli se skřítek zjevil znovu a zmizel napořád, potom již nastalo ticho.

Když se ráno hrabě probudil, nevěděl, zda se mu vše jen nezdálo. Stále musel nad tím, co prožil v noci, přemýšlet,až některým bylo nápadné, jak je zamyšlen. Přesto však zůstala záhada té noci nadlouho hraběti utajena.

Hrabě se až po několika letech doslechl o Zvíkovském raráškovi, který se zjevuje o půlnoci v klenuté komnatě a straší spící hosty a posměšně se směje.