Zuzana Černá

1. července v roce 1998 jsem přišla z práce domů jako v jakýkoliv všední pracovní den. Chystala jsem se povečeřet, když mi z nenadání projela prudká bolest v podbřišku. Trošku popis události zkrátím. Bolesti se stupňovaly, takže mě manžel odvezl do nemocnice (zachránil mi život). Tím, že nedokázali najít příčinu, se můj stav rapidně zhoršoval. K ránu jsem upadala do bezvědomí a nic si nepamatuji. Až náhle: Najednou jsem se dívala ze stropu dolů na své tělo, trošku mě šokovalo, že se ocitám na operačním sále a též lékařova slova: „Pane Bože, exla nám, rychle defibrilátor!" (Tuhle větu nadosmrti nezapomenu).

Mimo své fyzické tělo jsem měla nádherný pocit úplné svobody a nepopsatelné lehkosti. Neváhala jsem a z operačního sálu „odplula". Jenže daleko jsem se nedostala, protože mě zastavila silná energie (bytost), následovala jsem ji na zvláštní místo, nevím jak to popsat, snad místo mezi světy. Bytost nebyla vidět, jen jsem pociťovala její přítomnost. Ve veliké dálce, na tom místě mezi světy, stáli všichni moji blízcí, co zemřeli. Bolelo mě, že za nimi nemohu. Z ničeho se mi začal promítat můj dosavadní život, za ty lidičky, co jsem jim ublížila, třeba nevědomky, jsem pocítila, jak jim bylo. (Myslím, že to měla na svědomí ta bytost). Došlo mi, že mám co napravovat a že mé děti, manžel a rodina by byli strašně nešťastní, kdybych se nevrátila.

Chtěla jsem strašně moc žít a ty mrtvé nechat odpočívat v pokoji, protože vím, že se jednou setkáme (maminka mi umřela ve třech letech). Bytost mě vzala zpět, byla to zvláštní komunikace, cítila jsem ji všude kolem. Pak už mám temno. Druhý den jsem se probrala z narkózy a při vizitě jsem jim vyprávěla zážitky z operace. Kdybych neměla popáleniny od defibrilátoru a lékaři nevěděli, co říct, myslela bych si, že se mi to jen zdálo a i kdyby, byl by to sen hořko sladký. Jenže zdravotní sestra mi k večeru přišla potvrdit, že jsem fakt asi na dvě minuty umřela a co jsem viděla v sále a následně popsala při vizitě, je naprosto přesné. Zhruba po měsíci jsem už byla naprosto zdravá a šli jsme do rockového klubu. Po třech pivech, najednou z ničeho nic, se okolo lidí, co tam byli, zhmotnily „jejich aury“ pro můj zrak.

Pořádně mě to vyděsilo. Aury byly různých barev a velikostí, některé byly téměř stejné a já neměla potuchy, co která barva znamená. Bohužel to nevím dodnes. Následující ráno bylo vše v normálu. Když se hodně soustředím, nebo piji alkohol, tak aury vidím, jinak ne. Někdy před dvěma lety v hospodě jsme něco slavili a u protějšího stolu seděl starší pán s tmavě šedivou, potrhanou, místy chybějící aurou. Bylo mi smutno, najednou jsem věděla, že umře. Také jsem se přestala bát smrti, myslím si, že to není konečná štace, rodíme se zas a znovu, dokud z nás nejsou lepší a lepší lidé. Řekla bych, že po smrti jsou duše zemřelých někde mezi světy, než se znovu narodí. Myslím, že pro ochranu zdravého rozumu minulé životy zapomínáme. Samozřejmě, že ne úplně a vždy zcela.