Zmrtvýchvstání

Původní gnostické křesťanství odmítalo všechny krvavé oběti i materialisticky (tělesně) pojatého Krista - Spasitele a jeho smyšlený příběh v Bibli, a proto také i židovské hmotně napodobivé “zmrtvýchvstání těla” po smrti z fyzicky chápaného “hrobu”.
Celá antická gnoze stejně jako indická džňánamárga učila naopak o “zmrtvýchvstání” (řec. “anastasis”, lat. “resurectio”, sanskrt. “nirvánam”) jako o dokonalém probuzení z materialistického či zvířecího smyslového spánku, který způsobuje, že se spojení smyslových orgánů s předměty smyslového vnímání omylně interpretuje jako stále se posilující a rozrůstající pravé lidské "já". Pouze ten podle gnoze “vstává z mrtvých” do skutečného života, kdo pochopil, že pouze skrze lásku k Zemi a “přírodě” Zemi a přírodu nezachráníme, neboť vše hmotné je jen stínovou nápodobou věčněživého Ducha (ind."Puruši", gnostického "nebeského Člověka" či "Otce") a že život se nevyvinul sám od sebe z neživé hmoty, ale vykřesáním světla poznání a lidského citu mezi dvěma “kamennými” extrémy. Toto “světlo" (tj. ideu) není však možné zavnímat fyzickým zrakem, je možné ho však pochopit inteligencí, vnitřně “přijmout" a hájit.

Pouze ten byl proto podle gnoze pravým křesťanem, kdo se zbavil víry v bytostnou a samostatnou existenci všeho tělesného - všech “stínů” - a kdo prostřednictvím světla poznání pochopil světelnou podstatu pravého Boha - Dárce, nazývaného v antické gnozi často též “nebeský Otec".