Změny osobnosti

 

Tváří v tvář některým problémům, které sužují současné společnosti, bylo vypracováno množství studií o změnách, které může pocítit lidská osobnost. A je zřejmé, že toto zajímá nás všechny. Přesto je těžké a složité podat definici osobnosti, a tudíž není snadné stanovit faktory, které působí na změnu osobnosti, a zda jsou tyto faktory vnější, zda se nacházejí v lidském nitru, nebo jsou smíšené. Není ani snadné rozhodnout, zda je konkrétní změna osobnosti patologická.

Krajní situace vyplývající z nedostatku životních jistot a jistoty v sebe sama, z rozpoutaného boje o fyzické přežití, z občanských válek a terorismu, který zuří po celém světě, ze sekt a náboženského fanatismu, politických střetů, z ambicí po moci a dalších podobných neštěstí způsobují, že lidská osobnost nemá pevná vodítka, a proto se nerozvíjí normálně. To vyvolává křehkost, která umožňuje deformaci v libovolném smyslu.

 

Co je osobnost

Naším úmyslem není zopakovat množství teorií, které vznikly v průběhu dějin. Nejčastěji je za osobnost považován výsledek výchovy a evoluce lidské bytosti, opírající se o dva prvotní a základní faktory: temperament a charakter.

Dle Hippokrata, který uvádí flegmatický, sangvinický, melancholický či cholerický temperament, tento závisí na vrozeném organickém stavu, jenž umožňuje jednotlivci, aby se spontánně projevoval ve vnějším světě.

Charakter je výsledkem pomalého obrušování, během něhož jednotlivec usměrňuje tlaky temperamentu a instinktů, čímž určuje chování a své cíle, které se logicky mohou měnit pod vlivem výchovy a vztahů jednotlivce s ostatními lidmi a svým okolím.

Co se týče osobnosti, tato potřebuje ve svém středu vědomí, aby ještě více zpevnila konstrukci skládající se z prvků, které osobnost jednotlivce odlišují od ostatních. Vyznačuje se integrací návyků, postojů, idejí, paměti, motivací, norem jednání…, kam spadají postoje směrem navenek, které jsou viditelné, a jiné, obrácené dovnitř, které vždy viditelné nejsou (emoce, myšlenky atd.).

Už milovník platonských a aristotelovských idejí Cicero definoval osobnost čtyřmi rozlišnými způsoby, které zapadají i do současného pojetí, spíše toho psychologického než pouze biologického. Pro Cicera je osobnost:

– maska (z řeckého persóna, maska), vzhled, který na sebe bere lidské bytí, aby se představilo ostatním; – cíl, účel člověka;

– odpovědnost, která poskytuje důstojnost; – souhrn vlastností, které činí lidskou bytost hodnou jejího postavení.

Je zbytečné připomínat, že jak pro Cicera, tak i pro mnoho dalších filozofů jeho doby, těch, kteří mu předcházeli či po něm následovali, se tyto vlastnosti točily kolem střídmosti, sebekázně, rozvahy, tolerance, velkorysosti, morální bezúhonnosti, zkrátka šlo o rozumové a duchovní kvality schopné kontrolovat nerozumové a instinktivní faktory charakteristické spíše pro zvířata.

Je možné, že dnes již nejsou tyto hodnoty považovány za nejvýznamnější, nicméně se přesto přikláníme k názoru, že nedostatek takových hodnot je tím, co ve velké míře přispívá ke vzniku osobností plných pochybností, a následně též nepokojů a zmatků.

 

Osobnost dle Esoterní filozofie

V souladu s tím, co říkají starodávní filozofové, esoterní filozofie, která je univerzálním pramenem, jenž posloužil jako základ stovkám starodávných i současných filozofů, představuje osobnost jako masku, persónu, avšak nikoli v pejorativním smyslu slova. Persóna je přirozenou slupkou, kterou si bere lidský duch, když se projevuje v konkrétním světě. Duch potřebuje nejen ochranu kvůli své jemnosti, nýbrž i prostředek projevu, a tím je persóna. Na základě tohoto učení se persóna skládá ze čtyř složek různé přirozenosti, a o zformované, celistvé a zdravé persóně lze mluvit tehdy, jsou-li tyto složky uvedeny do souladu díky úsilí vůle a inteligence.

Je třeba vzájemně propojit:

– fyzické tělo, se všemi organickými prvky, jež je tvoří;

– vitalitu, která je fyzickému tělu poskytnuta během života, což znamená, dokud je projeveno (mrtvé tělo si ještě po nějakou dobu udržuje tvar, avšak vitalitu nikoli);

– psychu, s celým jejím bohatstvím emocí, tužeb a citů;

– mysl, s jejími latentními či rozvinutými schopnostmi přemýšlet a inteligentně vybírat myšlenky, aby je přeměnila na motory jednání.

Jak vidíme, neexistuje tak velký rozdíl mezi tehdejšími a současnými definicemi, které se vztahují k integraci biologických faktorů temperamentu s psychickými a intelektuálními faktory. Nevěříme ani, že by se výrazně odlišovalo úsilí, které musí každý jednotlivec vyvinout, aby tyto faktory koordinoval. Persóna se tedy mění v průběhu své evoluce a růstu, a když člověk dosáhne větší zralosti, ustaluje se.

 

Charakteristiky osobnosti: mění se a je složitá

Dnes se říká, že osobnost se vyznačuje tím, že je uspořádaným celkem, avšak s relativní stabilitou. To znamená, že na okamžik nebo v některých životních chvílích lze dosáhnout jisté stabilní uspořádanosti, která má sklon se vytratit tváří v tvář zvláštním okolnostem.

Stejně tak můžeme najít staré texty, které pojednávají o velkých potížích provázejících úsilí dosáhnout vyrovnaného stavu osobnosti, která se v tomto stavu udrží, aniž by ji něco vychýlilo, nebo alespoň, aby tyto změny byly krátké a neměly velkou důležitost. V Bhagavadgítě, která je součástí indické Mahábháraty, si její hlavní hrdina – prototyp člověka – stěžuje svému učiteli: „Proč je mysl neklidná, bouřlivá a výbušná a snadno se nepodvoluje vůli? Ovládnout mysl je stejné, jako ovládnout vítr: nemožné.“

A pak následují moudré rady, které pomáhají ovládat mysl, klíč osobnosti: dlouhotrvající cvičení a nepřetržitá pozornost, disciplína, bdělost a trpělivost, sjednocené ve vytrvalé rozhodnosti. Navzdory těmto radám jsou zatím stálost a schopnost ovládání osobnosti proměnlivými faktory, s nimiž je nutné se smířit, nebo se uchýlit k utišujícím lékům, což však neléčí kořen problému.

Jakých změn si můžeme všimnout v rámci toho, čemu se říká normalita?

– vlastního pokroku v rozvoji a dozrávaní, což poskytuje větší rozhled, lepší rovnováhu a sjednocení vlastních složek;

– zastavení pokroku, které může být přirozené, nebo zapříčiněné různými faktory, od výchovy po věk a nedostatek zájmu jednotlivce;

– ustupování nebo rozptýlení, které odpovídá stárnutí, či vnějším a/nebo vnitřním traumatickým situacím.

Trváme však na tom, že tyto změny, ať už k lepšímu nebo k horšímu, nelze snadno kontrolovat, protože počáteční rovnováha byla od začátku považována za nestabilní či přehnaně podléhající nevyrovnanosti. A jelikož je osobnost souhrnem mnoha složek, nepodvoluje se snadno koordinaci.

Mnohost je tedy další charakteristikou osobnosti, a přestože existují opravdu patologické případy dvojí či vícenásobné osobnosti, tato nemoc odhaluje nedostatek vyššího prvku, který by dokázal uvést osobnost do souladu. Potřebujeme tedy souhrn disciplíny a rozhodnosti, který obvykle nazýváme vůlí.

Aniž bychom vyloučili vrozené faktory, které utvářejí osobnost, a další, získané bez specifického formování, opravdová osobnost je výsledkem individuálního a vědomého úspěchu. A neříkáme individuálního proto, že by ho každý člověk musel dosáhnout osamoceně, nýbrž proto, že nás nikdo nemůže zastoupit při jeho získávání, nikdo nemůže nikomu poskytnout osobní rovnováhu, která mu chybí. Lze pomoci, lze poradit, lze vést po správné cestě, avšak cíle musí dosáhnout každý vlastním úsilím, přestože je samozřejmá pomoc při určování správného směru, alespoň při prvních krocích, dokud jednotlivec nebude schopen pokračovat na základě vlastních prostředků.

 

Životní období a změny osobnosti

Ve skutečnosti se osobnost začíná formovat od okamžiku narození. Přestože v prvních měsících, a dokonce i v prvních letech života převládají reflexy a instinkty, dítě má velkou schopnost se učit, která vyplývá z jeho schopnosti pozorování a potřeby přizpůsobit se světu, jenž ho obklopuje. Kromě případů těžkých nemocí postihujících důležitá mozková centra a zbavujících dítě veškeré možnosti komunikace, je dítě při utváření prvních představ o světě a o sobě samém závislé na vztazích se svou rodinou. Přední roli hraje fantazie, a aniž bychom ji zavrhovali, je nutné vést ji k představivosti. Vzájemně se odlišují tím, že ta první nemá kontrolu nad sledem událostí a jejich vývojem, zatímco ta druhá spojuje představy dle řádu a souvislostí, čímž v budoucnosti umožní zrození velké dávky kreativity.

Podstatným obdobím je dospívání, neboť v této době se zkušenosti začínají dostávat do nitra jednotlivce a velkým objevem je já: rozpoznání a uznání vlastní identity s příslušnými ctnostmi a neřestmi. To je zásadním krokem pro utváření osobnosti. Nezapomínáme na pohlavní rozvoj, nýbrž věříme, že i tento fyziologický aspekt je začleněn do nových niterných prožitků.

Výchova získaná v mládí způsobuje náklonnost k tomu či onomu způsobu života, k volbě studia, profese či života v rodině. V tomto období lze všechno uskutečnit a všechno ztratit. Všeobecně panuje nadšení z toho, co všechno život poskytne tomu, kdo čeká na uskutečnění svých snů. Pokud osobnost ještě není zcela pevná, začíná čelit prvním vážným zklamáním, která se rychle mohou změnit ve frustrace. Posílení osobnosti ve světě, jako je ten náš, bohužel téměř zcela závisí na společenském, profesionálním a ekonomickém úspěchu, kterého jednotlivec dosáhl. I citová stránka má svůj význam, avšak obvykle je odsunuta až za uznání a ocenění ze strany ostatních.

Zralost se podobá jakési inventuře života. Osobnost na ní již není závislá. Už je vymezená. Už může souhlasit či nesouhlasit s věcmi, ale to ji neustálí. Totéž probíhá během stáří, v němž osobní spokojenost ve velké míře závisí na tom, co se sklidilo předtím: fyzické slábnutí, které vždy nemusí omezovat jednotlivce, ani uškodit jeho mysli, citům nebo hodnotám, kterými se před tím léta řídil.

Změny osobnosti spojené s životním věkem jsou „normálními“ změnami, mohou se však stát patologickými, pokud nikdy neexistovala víceméně stabilní rovnováha, poznání toho, čím jednotlivec je, co může a musí udělat, aby v sobě dosáhl to nejlepší.

Existují další, mnohem hlubší změny, které překračují věk. Existují v životě okamžiky, které u někoho přichází dříve, u někoho později, a jež odpovídají skutečnému znovuzrození. Jsou jako shledání se sebou samým, jsou to důležitá odhalení o věcech, které jsme neznali, ale chtěli jsme je znát, nebo o tom, co jsme tušili a o čem jsme se potřebovali ujistit.

To jsou možná nejdůležitější změny, které skutečně dělají člověka člověkem a formují jeho osobnost, jako by byla uměleckým dílem. Všichni filozofové, kteří měli starost o své učedníky, se u nich snažili vyvolat tento druh změn, a stojí za to připomenout si Sokratův výrok o tom, že se stal „porodní bábou pro duše“, aby umožnil zrození neznámého, s nímž každý člověk žije a nosí ho v sobě. Lze tomu říkat dvojí osobnost? Nebo je to spíše osobnost jedna, která nově zahrnuje dříve nepřítomné faktory, jež individuu poskytují nové odstíny, dosud nerozpoznané člověkem samotným?

 

Lze osobnost vymazat?

To je jeden z argumentů, s nimiž se šermuje proti sektám, a dal by se klidně vztáhnout i na mnohá sdružení politického či náboženského charakteru. „Vymazat“ osobnost by mohlo znamenat využít „prázdnou“, málo vyvinutou osobnost, aby byla ovladatelná dle přesvědčení skupiny. A totéž dokážou „umělé ráje“ slibované zábavou, luxusem, drogami… Osobnost se vrací zpět ke svým instinktivním základům a jedná vedena impulsy a reflexy.

Přesto nelze říci, že by osobnost byla „vymazaná“. Dobře utvořená osobnost se nikdy nezničí, přestože prochází těžkými situacemi. Domnělé vymazání je výsledkem nedostatečného formování.

Znovu musíme svůj zrak obrátit k výchově, a to jak k té, kterou lze získat v rodinném kruhu, tak i k té, která se provozuje na školách a univerzitách. Výchova nespočívá pouze ve výuce základním způsobům chování, které uznává společnost, nebo v přesycenosti údaji, které mysl povrchně zaregistruje, a už po několika měsících opět zapomene. Dnes existuje snaha vyškolit profesionály, avšak ne člověka, neboť téměř nikdo se nezajímá o to, co se odehrává v nitru lidí, kde se hromadí poznatky, jako by šlo o počítače. Nikdo neučí, jak žít, jak uvést do souladu tuto složitou a nestálou osobnost, kterou máme k dispozici, ale která přesto může být hlavním klíčem pro vyřešení mnoha problémů, jež nám život předkládá.

Dnes neexistují opravdoví Učitelé. A pokud ano, dříve či později musí opustit svůj idealismus, aby se mohli věnovat hrubému ekonomickému boji o přežití, nebo proto, aby neztratili svou práci. Pro učení je nutná trochu větší svoboda, a především je nutné znát a žít to, co se učí. Nikdo nedokáže vychovat vyrovnané osobnosti, pokud nenabídne příklad toho, co káže. A proto jsou těmi Učiteli, které potřebujeme, oni mudrci, filozofové, o nichž snili Sokrates a Platon. Ti jsou schopni vidět do svého nitra, jsou staviteli sebe sama a jako takoví jsou schopni stavět i ostatní, probouzet duše – vědomí. Jsou to lidé s celistvou osobností, nezapomenutelní lidé, kteří mohou udělovat lekce o osobnosti.

 

Změny nebo transformace?

To, čemu se lidově říká „změny“, neblahé změny, jichž se všichni obávají, jsou zabarvení, která na sebe den co den dle okolností berou neutvořené osobnosti, jež sice sčítají léta, ale ne moudrost. Tyto změny jsou hrou světel: neurčitá osobnost má barvu, kterou v daném okamžiku odráží; dnes je rudá, zítra černá a pozítří, kdo ví… Jisté je jenom to, že nemá svoji barvu, a proto se mění, bez přesného cíle.

Transformace pozměňují osobnost v pozitivním smyslu. I osobnost může být podrobena alchymistickému dílu a změnit se z olova na zlato, z uhlí s neuspořádanými molekulami na diamant s uspořádanými krystaly. Proč by se v lidské bytosti nemohlo odehrát totéž, co se děje s kameny a kovy?

Všechno, co žije, je v pohybu, směřuje ke svému vlastnímu cíli, i když není vždy zřejmé, jaký cíl to je. Tedy všechno, co žije, se pohybuje a transformuje. Jedná se o to, abychom následovali zákony života a vyhýbali se těm změnám, které jsou kotrmelci beze smyslu. To nás přivede k postupné a stabilní transformaci takovým způsobem, že každý krok, který podnikáme, se stává dalším zvládnutým úsekem cesty, aniž bychom se báli, že ho ztratíme.

V dnešním světě je velmi důležité, aby se rčení Poznej sebe sama, kterým se řídili ti, již vstupovali do chrámu s cílem formovat svou osobnost, stalo znovu naším vodítkem a cílem. Učíme se od těch, kteří poznali sami sebe a zanechali nám jasné stopy na stezce. Poznejme znovu svou osobnost tak, že ji minutu po minutě budeme opracovávat, a natáhněme své ruce k těm, kteří potřebují opravdové změny, radikální transformace, aby uměli být humánní a byli na to hrdí.

 

Prof. Delia S. Guzmán