Změna klimatu je tady
Listopadové číslo National Geographic, které je nyní v prodeji, je celé věnováno problematice změny globálního klimatu. Speciál doplňuje i dárek v podobě velké přílohové mapy zeleného srdce planety - brazilské Amazonie, kde bují život i hrozby, které jej ohrožují. Proč je číslo monotématické? Protože LETOS BY MOHL PŘIJÍT ZLOM…
…to si aspoň myslí Laurence Tubianaová. Třiašedesátiletá Laurence je malá elegantní žena s bílými vlasy. Na tiskové konferenci v rušné restauraci poblíž washingtonského Kapitolu, kde sídlí americký Kongres, se omlouvala, že není schopná hovořit hlasitěji, což je u každého diplomata bezesporu důležitá vlastnost. Jenže Tubianaová není obyčejnou diplomatkou – je francouzskou „velvyslankyní klimatu" pověřenou největším koordinačním projektem v historii. Za poslední rok a půl procestovala celý svět a setkala se s vyjednavači ze 195 zemí. Jejím cílem je zajistit, aby Světová klimatická konference, která se bude konat letos v prosinci v Paříži, přinesla úspěch – průlom v boji proti změně klimatu. „Tahle představa o průlomu má zcela mimořádný význam," říká Tubianaová.
Existuje přitom nejméně 20 důvodů k obavě, že se jí to nepodaří. V roce 1992 se země z celého světa v Rio de Janeiru dohodly, že se budou snažit zamezit „nebezpečnému antropogennímu vlivu na klimatický systém". Od té doby se však sešly už dvacetkrát, aniž by na cestě omezování uhlíkových emisí postoupili alespoň o krůček. Zároveň jsme od setkání v Riu jsme do atmosféry vypustili bezmála tolik uhlíku jako za celé minulé století. Loňský rok a minulá dekáda byly nejteplejšími od doby, kdy se teploty začaly zaznamenávat. Vlny rekordního horka dnes přicházejí s pětkrát větší pravděpodobností než kdysi. Jak loni oznámili vědci, velká část západoantarktického ledového štítu je odsouzena k zániku. Ten by znamenal, že se v následujících staletích hladina moře zvedne minimálně o 1,2 metru, ale pravděpodobně ještě mnohem víc. Již dnes překreslujeme mapu planety, zvláště v oblastech, kde mohou žít živočichové, rostliny – a lidé.
Ve vzduchu se však přesto vznáší nesporný příslib naděje. Ta je však často založená spíš jen na slovech. Čína a Spojené státy, největší producenti uhlíkových emisí, oznámily, že hodlají emise omezit. Šest evropských ropných společností zase prohlásilo, že by uvítaly uhlíkovou daň. Velký norský penzijní fond se zavázal, že přestane investovat do uhlí. A do problému se vložil také papež s celou silou své duchovní autority.
Důvody k optimismu však jdou i za sliby a prohlášení. Celosvětové uhlíkové emise pocházející ze spalování fosilních paliv se v roce 2014 nezvýšily, ačkoli světová ekonomika rostla. Ještě dlouho nepoznáme, zda jde o začátek nového trendu. Už dnes je ale jasné, že se to stalo poprvé.
Množství emisí nestoupalo i proto, že poprvé v tomto století Čína spálila méně uhlí než v předchozím roce. V Číně totiž – ale i v řadě a řadě dalších zemí – nastal boom výroby energie z obnovitelných zdrojů (větrné, solární a vodní elektrárny), jejíž cena výrazně klesla. Na solární energii vsadila dokonce i Saúdská Arábie. „Svět se dostal do fáze, kdy je velká změna na spadnutí," říká Hans-Josef Fell, spoluautor zákona, který v Německu podnítil boom energie z obnovitelných zdrojů. A tahle velká změna je přesně to, co potřebujeme.
Takových přelomových změn už máme za sebou víc. Během posledních padesáti let jsme vytvořili svět, v němž se průměrný lidský věk prodloužil o dvě desetiletí; v němž lze během jednoho dne překonat oceány, aniž by se nad tím někdo i jen pozastavil; v němž lze okamžitě a skoro zadarmo komunikovat i s těmi nejvzdálenějšími místy na Zemi; v němž si člověk může nosit s sebou v ruce celou knihovnu… Tohle všechno nám umožnila právě fosilní paliva. Budeme se však muset naučit žít bez nich, pokud chceme do druhé poloviny 21. století odvrátit klimatickou katastrofu. Ten, kdo by pochyboval, že takovou revoluci nedokážeme provést, není schopen řádně docenit, jak totálně jsme svět už změnili.
Ovšem ten, kdo si myslí, že se kroky potřebné k této revoluci provést nerozhodneme – nebo alespoň ne dostatečně rychle – může mít bohužel pravdu. Prožíváme bezprecedentní dobrodružství, jehož výsledek nemůžeme dopředu znát a v němž nemůže jít o víc. Máme za sebou už jiné globální proměny. Poprvé se však až dnes snažíme situaci sami nasměrovat tak, abychom celé Zemi zajistili nadějnější budoucnost.
Nedávno zesnulý romanopisec E. L. Doctorow jednou popisoval svůj tvůrčí proces slovy: „Je to jako řídit auto v noci – nikdy nevidíte dál, než kam dosáhnou vaše světlomety. Přesto jste však schopni zvládnout celou cestu." Vyřešit problém změny klimatu bude vyžadovat podobnou improvizaci. Nemusíme vidět celou cestu ke zdárnému konci, musíme však věřit, že se tam dostaneme. A právě toho se budou vyjednavači snažit dosáhnout v Paříži. Přestali už věřit, že stačí jen sepsat smlouvu, která zaváže každou zemi ke specifickým kvótám omezujícím emise. Místo toho se teď snaží najít způsob, jak – podle slov Laurence Tubianaové – vytvořit prognózu nastupující ekonomiky, která nebude založená na uhlíku. „Musíme dát byznys sektoru signál natolik silný, aby se proměna mohla opravdu sama uskutečnit." Až se jednou budeme z naší teplejší budoucnosti ohlížet zpět na rok 2015, budeme již vědět, zda se tahle prognóza tehdy opravdu začala naplňovat.
Zdroj: https://www.national-geographic.cz