Zlaté rouno

Jeden z nejznámějších příběhů řecké mytologie vyprávý o výpravě hrdiny Iásóna, který se plavil s družinou přátel na lodi Argó a hledal v Kolchidě (nyní součást Gruzie) zlaté rouno. 

Jednalo se o vlnu Chrysomalla, kouzelného okřídleného berana, kterého Hermés vyslal, aby odnesl dvě děti a zachránil je před jejich zlou macechou Ínou. Íno je chtěla obětovat, aby usmířila bohy při velkém hladomoru v Boiótii, kraji ve starověkém řecku. Tato pověst se tradičně považuje buď za naprostou fikci, nebo za zkreslené vyprávění o prvních hledačích zlata, ktaří používali obyčejné ovčí rouno jako síto k zachycování částeček zlata splavovaných řekou Phasis. Dr. G. Smith, odborník na fyzikální chenii z univerzity v australském Melbourne, však roku 1987 předložil výrazně odlišnou teorii, která by mohla prokázat skutečnou existenci mystického zlatého rouna. Když dnes někde nastane hladové období, farmáři často krmí ovce listím. Proto Smith soudí, že hospodáři ve starověkém Řecku zažívali podobnou situaci a mohli ovcím dávat listí olivovníku Olea europaea, který v oblasti hojně roste. Listy tohoto druhu obsahují kyselinu, z níž jsou odvozeny chemické sloučeniny známé jako pentacyklické triterpenoidy. Když ovce takovéto látky stráví s potravou, vyměšují pak potními žlázami červenou substanci zvanou lanaurin, která jejich rouno barví zvláštním zlatým odstínem.Zajímavé ůčiky lanaurinu vedly Smithe k ůvaze, že se příběh o zlatém rounu mohl zrodit, když někdo viděl ovce, které se v období hladu zhusta živily olivovým listím a měly zlatou, lanaurinem obarvenou vlnu. Asi nejde o nejromantičtější interpretaci tak vzrušující legendy, je však nepopíratelně podmětná.