Zjevení Panny Marie v Guadalupe

Zjevení Panny Marie v Guadalupe je známé zjevení ve střední Americe v mexickém Guadalupe v 16. století, které výrazně pomohlo evangelizaci kontinentu a při kterém vznikl zázračný obraz Panny Marie Guadalupské.

Dne 22. dubna 1519 přistál u města Veracruz Hernán Cortés a s 500 vojáky, 14 děly a pomocnými indiánskými sbory započal dobývání Aztécké říše s jejími tehdejšími 8 milióny obyvatel. Po dvou letech urputných a velmi krvavých bojů se Aztékové Španělům podrobili. Tím se zhroutil nejen jejich dobře zorganizovaný svět, ale i cyklus ritů, při kterém bylo ročně obětováno 20 tisíc lidí. Cortés přišel s úmyslem vyhladit starou modloslužbu a podporovat šíření katolické víry. V jeho doprovodu byli ovšem jen dva kněží a teprve v roce 1523 přišli první tři františkáni z Gentu. O rok později přibylo dalších 12 a v roce 1526 přišla na misie prvá skupina dominikánů. Jejich prvými učiteli neznámé domorodé řeči Aztéků byly indiánské děti, které rychle pochopily posunčinu a pak pomáhaly jako katecheti ve svých rodinách a vesnicích. Těžké škody misijnímu dílu zasazovali vysoce postavení španělští úředníci počínaje Nuňou de Guzmánem, kteří v rozporu s císařovými instrukcemi nakládali s indiány pro osobní obohacení jako s otroky. Změna nastala teprve, když do Mexika přišel prvý Římem jmenovaný biskup Fray Juan de Zumárraga. Tím byl udělán důležitý krok pro zdar misijního díla a to, že křesťanství zde zapustilo velmi rychle své kořeny vděčí Mexiko událostem v Guadalupe, které se datují od 12. prosince 1531.

V prosinci roku 1531 šel padesátisedmiletý prostý indián Juan Diego Cuauhtlatoatzin ze své vesnice Tulpetlác do města Mexika na mši a k výuce katechismu. Počínalo se teprve jitro, když došel k úpatí kopce Tepeyac. Z vrcholu kopce uslyšel zpěv, který zněl jako by to zpívalo množství nádherných ptáků. Zastavil se a upřel zrak k vrcholku kopce, ve směru kde se objevuje vycházející slunce. A když zpěv ustal a vše zmlklo, uslyšel, že ho někdo z vrcholku volá. Vyšel tedy na kopec a na vrcholku spatřil stát vznešenou Paní, která jej zvala, aby přistoupil blíže. Dívka indiánského vzezření a tmavé pleti se představila jako Svatá Maria, vždy Panna, Matka Boží a požádala ho, aby vyřídil biskupovi, že jí má na tomto místě postavit kostel, aby zde mohla ukázat svůj soucit, dobrotu a pomoc. Biskup ovšem historce od příslušníka méněcenného národa neuvěřil. Panna Maria poslala Juana Diega k biskupovi ještě jednou, a tu biskup řekl, že aby uvěřil, potřebuje nějaké viditelné znamení. V dalším zjevení na úpatí kopce poslala Panna Maria Juana Diega na vrcholek, na místo kde se mu poprvé zjevila, natrhat růže. Ačkoliv byl prosinec a mrzlo a na zmíněném kopci rostly jen kaktusy, našel Juan Diego zmíněné místo porostlé kvetoucími růžemi, a tak jich natrhal tolik, kolik se mu vešlo do jeho pláště, indiánské tilmy. A když je pak před biskupem vysypal na podlahu, vytvořil se na vnitřní straně pláště před užaslými svědky obraz Panny Marie Guadalupské. Biskup byl okamžitě přesvědčen a na místě zjevení dal postavit kostel. Na žádost Panny Marie bylo toto místo nazváno Guadalupe. Toto jméno nemá nic společného se španělštinou a je možné odvodit je z aztéckého slova "Coatlaxôpeuh", které znamená "rozšlápla jsem hada".

Plášť Juana Diega s obrazem Madony z agávové látky ze 16. století, který se měl nejpozději po 40ti letech rozpadnout, je naprosto zachovalý.

Obraz na něm nenese žádné stopy tahů štětce, je barevný a svěží, ale barviva se nedaří identifikovat, nepodobají se ničemu, co se v malířské technice používá. Barvy podobně jako perleť mění svůj odstín podle toho z jaké vzdálenosti a pod jakým úhlem obraz pozorujeme. Technika zobrazení v lecčems připomíná obraz na turínském plátně. Kresba je zde pouze na povrchu, nevpitá dovnitř.

V roce 1951 obraz fotografoval jeden fotograf z Mexika a přitom také udělal zvětšeninu tváře. Při sledování lupou si všiml v očních pupilách obrysů tváře. Biskupem následně sestavená komise zjistila, že se jedná se vší určitostí o Juana Diega, jehož dobový portrét se zachoval. A to je umístěno v oku o velikosti špendlíkové hlavičky. Zajímavé je, že se obraz zrcadlí na pupile, když na ni dopadá světlo, obdobně jako u živých lidí, fotografie tuto vlastnost nemají. Oči na obraze se proto do určité míry chovají jako oči živého člověka. Obraz v očích má dokonce sférické zkreslení, jaké musí mít, když se zobrazuje na kulové ploše. Výzkum v roce 1962 za použití dokonalejší techniky a většího zvětšení pak odhalil v očích Panny Marie ještě další postavy. Obraz je tak perfektní, že je možno identifikovat celou situaci. Jedna postava se dívá na Juana, druhá se mu dívá přes rameno. Ve druhé postavě byl rovněž podle dobového obrazu identifikován překladatel Juan Gonzales, který tenkrát stál vedle Juana Diega. Třetí postava je nezřetelná, ale zřejmě to bude světící biskup Ramirez y Fuenleal, který byl při audienci také přítomen. Uvědomíme-li si, že obraz vznikl při audienci Juana Diega před biskupem Zumárragou, vyplyne nám z toho, že zobrazuje scénu při vysypání květů z pláště. Protože se scéna zobrazuje v oku Panny Marie, ozřejmuje se nám nejen, že byla vzniku obrazu přítomná, ale také, že stála vedle biskupa Zumarragy, aniž ji ovšem kdokoli viděl. Plášť se pak zachoval jako inverzní barevný film ve fotoaparátu a neviditelnou Madonu zachytil. Tento závěr podpořil i zástupce firmy Kodak v Mexiku, který v roce 1963 prohlásil, že obraz na plášti se svou podstatou mnohem více podobá fotografii než namalovanému obrazu.

Po tomto zjištění byl proveden vědecký výzkum pláště profesory z univerzity na Floridě. V roce 1979 dospěla komise k závěru, že obraz na plášti z roku 1531 není možno vědecky vysvětlit. Infračervené zkoušky prováděné fyzikem Philipem Callahanem z NASA potvrdily, že na obraze neexistuje podmalba ani podklad. Na obraze není také ochranná laková vrstva. Bez podkladu by se plášť musel už před staletími rozpadnout a bez ochranné vrchní vrstvy by se už obraz musel dávno zničit, protože byl vystavován velmi dlouho kouři svíček, dotekům zbožných poutníků a dalším znečištěním. Obraz si přesto zachoval svoji původní svěžest. Je dokonce vytvořen tak, že využívá hrubý vzor tkaniny k docílení prostorové hloubky obličeje.