Židovská domácnost

26.11.2011 13:27

 

Někteří židovští učenci učí, že zatímco v diaspoře by žid měl zapadnout do prostředí, ve kterém žije, a přizpůsobit se mu, jeho vlastní domov by měl být „malým Izraelem“ – tedy jeho vlastním mikrokosmem, kde budou platit zákony týkající se pouze jeho.

 

Mezuza

Již u dveří je prvním signálem mezuza – malé pouzdro umístěné ve výšce dvou třetin veřejí na pravé straně. Je v něm uložen svitek s textem Dt 6, 4-10 a je zároveň naplněním přikázání „a napíšeš je (tato slova) na veřeje svého domu a své brány“. Mezuzou by měly být opatřeny každé dveře v židovské domácnosti. Často jsou zdobeny, někdy pouze písmeny š-d-j, což může znamenat jak „Šadaj“ (tedy všemohoucí), tak i zkratku „Šomer delet Jisra’el“, tedy Strážce dveří Izraele.

 

Připomínka zničení Chrámu

V domácnostech zbožných Židů bývá zvykem nechat jednu stěnu případně její část neomítnutou – jakoby nedokončenou – a to na paměť zničení Chrámu. Dokud není postaven Dům Boží, nemůže být ani úplně dostavěn dům pro člověka. Na východní stěnu (nebo na stěnu, která je obrácena k Jeruzalému) se pak někdy věší malý obrázek nazvaný „Mizrach“ (dosl. Východ), který věřícím ukazuje směr k Jeruzalému, což se hodí zvlášť při modlitbě.

 

Kuchyně a kašrut

Asi nejmarkantnější znak židovské domácnosti je kuchyně. Judaismus velmi přesně na základě biblických veršů i závěrů z nich odvozených pečlivě vyvodil povolená a nepovolená jídla. Souhrn těchto zásad se nazývá kašrut, od slova kašer (v aškenázské výslovnosti košer), tedy to, co je vhodné k jídlu. Protože judaismus přísně zapovídá smísení masa a mléka, nacházejí se ve zbožných židovských domácnostech většinou dvě až tři soupravy nádobí a příborů, a to na pokrmy mléčné a masité (třetí se používá zvlášť na Pesach). Stejně tak bývají v takovéto domácnosti pokud možno i dva oddělené dřezy. Povolené druhy zvířat jsou vyjmenovány v Bibli:

  • Ze savců to jsou ta zvířata, která mají rozpolcená kopyta a přežvykují (skot, skopové, jelenovití, antilopa apod.)
  • Z ryb to jsou ty, které mají ploutve a šupiny (zásadně nejsou košer paryby, chobotnice, mlži apod.)
  • Z ptáků jsou povoleny druhy, u nichž je zachována židovská tradice jejich jedení. Nejsou povoleni dravci, mrchožrouti apod.; povolen je kur a jiné druhy drůbeže, holubi a další.

Maso z povoleného druhu ovšem ještě nemusí být košer k jídlu – je potřeba, aby zvíře bylo poraženo rituálně správným způsobem, který se nazývá šchita (dosl. poražení). Provádí tak, že šochet (řezník) přetne souvislým tahem dokonale nabroušeného nože hrtan a jícen zvířete a zpravidla společně s nimi i krční tepny. Zvíře tak během několika sekund umírá a je z něj odstraněna většina krve. Zbylá krev, kterou Tóra zapovídá jíst, je odstraněna při nasolování masa. Zvíře, které by nebylo poraženo rituálně správným způsobem, se nazývá nevela (mršina) a nesmí se jíst. Zvíře (nebo i jiný pokrm), které je zakázáno jíst je označováno jako trejfe (od slova trefa, roztrhané).

 

Rituální čistota

Kromě běžných situací, jako např. po návštěvě toalety, je nařízeno si vždy před jezením chleba umýt ruce a to stejně, jako byly ruce omývány kohenům, když žehnali v Jeruzalémském Chrámu Izraeli. Omývání rukou se provádí tak, že se vezme nádoba se dvěma uchy (hebr. natla) a třikrát se poleje vodou nejprve pravá, poté levá ruka. Při tom se říká požehnání „al netilat jadajim“ (dosl. za pozvedání (odvozeno od kněžského žehnání), tedy umývání, rukou). Rituální omývání rukou se provádí i při některých dalších příležitostech.

Rituální čistota je jedním ze základních předpokladů zbožného života, proto věřící již od starověku chodí každý týden vykonat očistnou koupel do rituální lázně, zvané mikve. Člověk se do ní musí ponořit úplně celý, bez jediného kousku ošacení či šperků, a to tak, aby se voda dotkla každého místa na těle (tzn. nesmí v mikvi ani stát, alespoň na sekundu se musí ve vodě vznášet tak, aby proudila zcela kolem něj).