Ženy v buddhismu

Přednáška Petra Pavlíka na Vltavské 21.4.1998 v cyklu Buddhistické večery

---

To jsem rád, jak jsme se tu tak krásně sešli. Dneska je takový pěkný, jasný den, a dokonce tu máme jarní sluníčko. Už nás jemně a mile hřeje do zad, ačkoli stíny jsou ještě tmavé a dlouhé, protože sluníčko je stále příliš nízko. U nás za domem už kvete třešňový sad, letos velice brzy. Všechno tam krásně voní, bzučí tam včely a každý ten strom jakoby nabízel všecko, co má - a těch květů je... já nevím, kolik jich může být, tisíce nebo desetitisíce, nedokážu to spočítat, a každý z těch květů je svým způsobem originální, každý je unikát a každý sám věří, že právě na něj si sedne včelička a že právě z něj bude za pár měsíců sladká, šťavnatá třešeň. Je v tom veliká radost a naděje.

I probuzený člověk takhle jednou v životě rozkvete a prožije pak celou tu slávu a krásu osvobození, sice křehkou a pomíjivou, přesto však svým způsobem věčnou.

Bylo by moc pěkné, abyste si z buddhistických večerů odnášeli spíš než poznatky právě tu krásnou atmosféru, ve které kdysi nejstarší buddhismus vznikal. Dneska se tam zase trošku vypravíme, bude tentokrát hodina dějepisu. Všímejte si hlavně toho obrovského nadšení, když se to všechno rodilo, a také osudů lidí - určitě se tam sami někde najdete. Dodneška se nám zachovala neuvěřitelná spousta osudů a jmen z té doby. Hromada jmen tehdy významných lidí jmen sice tiše zapadla, přesto zase mnoho prostých lidí vstoupilo jaksi levou nohou do dějin - ani nechtěli, čistě proto, že tenkrát byli u toho. Dnes jsou nám blízcí a máme je rádi. Dozvídáme se o jejich přednostech i lidských slabostech a jsou tu jakoby s námi.

V dnešní přednášce došla řada na to, povědět si něco o ženách v buddhismu, a tak jim věnujeme tento večer.


Nejstarší zprávy cestovatelů

V minulých stoletích se dostali cestovatelé - často nesměle, často vojensky - do nejstarších buddhistických zemí, jako je Srí Lanka (tehdy Cejlon), Thajsko (tehdy Siam) a Barma, nebo dokonce až na sever, do zasněženého Tibetu, kde se setkali s lámaismem, a všude se divili spoustě věcí. Jednou z nich bylo postavení tamních žen.

Dochovaly se nám totiž jejich poznámky a zápisky, které dnes představují důkazy, že postavení žen v buddhistických zemích se tehdy podstatně lišilo od postavení žen ve většině islámských a hinduistických zemí. Čteme například zprávu z roku 1782 z Ceylonu, kde píše jakýsi plukovník, že singhálské ženy představují pozoruhodný kontrast v tom, jaké mají smělé držení těla, jak chodí zpříma, jak nejsou podrobeny a jak jsou to často spíš přítelkyně a družky svým manželům, než aby byly tyranizovány.

Dále jakýsi britský vyslanec psal o Barmě, že tam královna seděla vedle krále na trůně a spolu s ním přijímala vyslance, oba se přitom chovali jako dva suverénní vládci. „A to na Barmě není nic neobvyklého,“ píše dále. „Ženy jsou zde téměř rovny mužům a to je až s podivením...“ Zajímavé.

Později jiný plukovník, tentokrát v Thajsku (původně Siam, odtud se dodnes říká siamská dvojčata), se zamýšlí nad tím, jak neuvěřitelně zpříma tam ženy chodí a jaký je to kontrast ve srovnání, co už viděl předtím, k ostatním orientálním ženám. Tvrdí, že procházel celý Bankok a že tím byl velmi příjemně překvapen. Podobně se dozvídáme z roku 1928 cosi podobného o tibetských ženách. Tam byl cestovatel rovněž velice překvapen, jak pěkně se k ženám v Tibetu chovali.

V jiných buddhistických zemích už to sice tak dokonalé nebylo, přesto můžeme říci, že na tehdejší poměry zde bylo postavení žen o mnoho lepší než jinde. Pokusíme se zjistit, proč tomu tak bylo, co v historii k tomu vlastně vedlo.


Historie postavení ženy v Indii

Původně byla na indickém subkontinentu žena jakožto matka a zachovatelka rodu velice uctívána. V Rigvédu najdeme řadu zpěvů, které byly přímo složeny ženami. Znamená to, že ženám bylo tehdy dopřáno zúčastňovat se náboženského života a spolu s tím i jakéhokoli života duchovního, což bylo vždy nerozlučně spjato.

Později došlo bohužel ke změnám k horšímu, což souviselo s ubýváním matriarchálních rysů v mnoha indických státech. I když to snad nevypadalo podobně jako u nás popisuje Kosmas Dívčí válku, indické ženy si patrně bránily svá práva statečně, o čemž dodnes svědčí zbytky matriarchálních prvků v Kérale a v některých dalších jižních indických státech.

Vrcholem mužské nadvlády v Indii byl zákoník, který údajně sepsal jakýsi Manu, kde se dočítáme o velice přísném, dokonce až nepřátelském stanovisku vůči ženám. Píše se tam, že občané nejnižší kasty, jakož i otroci a ženy nesmějí vůbec číst védy. Rovněž že se jim zakazuje uctívání božstev a samostatné provozování obřadů. Jediné, co se tehdy v árijské indické společnosti ženě povolovalo, byla naprostá oddanost svému manželovi, ať už byl třeba ničema - to nevadilo - ale naprostá oddanost. To byla pro tehdejší ženu jediná cesta, jak se dostat k vykoupení nebo k čemusi lepšímu a duchovnějšímu, případně jak později v příštím životě, tentokrát již ve vytouženém mužském těle, dosáhnout něčeho lepšího. Nezapomeňme, že víra v převtělování byla tehdy samozřejmou součástí kulturní tradice. Nejhorší však byl všeobecně rozšířený mýtus, který Manu tehdy kodifikoval, že ženy jsou hříšné a mnohem náchylnější ke špatnostem, a proto tedy že je potřeba, aby byly pod stálým dozorem a moc se jim nedovolovalo.

Je pozoruhodné, že na tenhle zákon vlastně doplatily nejvíc ženy z těch nejvyšších a nejvzdělanějších kruhů, kudy se také svrchu nejsnadněji šířil - právě ty zavírali do ústraní nejvíc, zatímco ženy prosté, ty si užívaly více svobody, protože až k nim ten nesmysl nestačil dorazit. Navíc, kdyby ty nechaly práce, kde by jejich milovaní muži skončili, co říkáte.... (směje se)

Přesto však po celé Indii až do dneška jako určitou kompenzaci najdeme obrovskou úctu k mateřství a jeho veliké zbožnění nebo až glorifikaci. Vzpomeňte si, že se říká Matka Indie. To je zase v Indii moc krásná věc.


Buddhův pohled

Někdy v šestém století před naším letopočtem však přišel Buddha s řadou novinek ohledně postavení ženy. Především neviděl nijaké významné rozdíly mezi muži a ženami v klíčovém bodu, kterým pro něj bylo probuzení či osvobození. Na Ánandův dotaz musel totiž otevřeně přiznat, že podobně jako muž, tak i žena může dosáhnout naprosto stejného probuzení či osvobození ještě v tomto životě. To byla na tehdejší dobu přímo revoluční myšlenka. Jak to, že si to mohl dovolit?

Tehdy se vlastně celé to Buddhovo náboženství, Buddha sásana, týkalo nejen společenství mnichů, (později i mnišek - jak se to stalo, to si ještě řekneme), ale také laiků a samozřejmě i žen laiků, protože kdo by jinak dával žebravým mnichům jídlo do misek.

Pro indické bráhmany, představitele tradičního náboženství, to představovalo velikou konkurenci. Navíc na to šel Buddha z pozice inteligence, moudrosti a klidné sebedůvěry, a proti tomu se dalo těžko něco dělat, a tak se často uchylovali ke špinavým argumentům.

Bráhmani ve svém náboženství tvrdě prosazovali - šlo jim samozřejmě o živnost - že pouze syn je oprávněn vykonat pohřební rituály za mrtvého otce, a tím mu zajistit jeho štěstí v budoucím životě. Za to se pak sám stává jeho dědicem. Pokud otec syna nezanechal - ani s první, druhou či další manželkou si nezajistil dobrodiní dědice - tak umřel podle tehdejšího názoru ve smutku a opovržení, protože se nepostaral o své pozemské pokračování.

Naopak Buddha uznával, že pohřební obřady může vykonávat i dcera, protože vycházel ze svého vidění světa jako celku včetně pomíjivosti všeho - tělo přišlo, tělo odešlo, tělo se spálilo - a proto zase tak o mnoho nešlo... Sice se mu prokázala přiměřená úcta, ale ta obrovská hodnota už to nebyla. V tom se otevřela jednak určitá názorová svoboda, jednak i prostor pro ženu tam, kde jí byl upírán.

Věrně zaznamenanou ukázkou Buddhova pohledu na postavení ženy byla scéna s králem Pasénadim, který tehdy Buddhu navštívil a setrval na jeho promluvě. Uprostřed vážného hovoru dorazil spěšný posel, který králi sdělil, že se mu právě narodila dcera. Král si samozřejmě přál mít syna a tak se strašně zarazil, zbledl a málem se zhroutil, když se to dozvěděl. Buddha se však jen usmíval a ujišťoval ho, že ženský potomek může být ještě vznešenější než mužský. Shodou okolností - či své schopností předvídat - měl tehdy Buddha pravdu i v případě samotné královy dcery. Dokonce se toho sám později dožil - jak to s ní dopadlo, dozvíme se dále.


Svatby, rozvody, postavení vdovy

Jak tenkrát vypadala taková buddhistická svatba? Tam se obvykle předčítala jedna Buddhova řeč, jmenuje se Sigalováda sutta, kde se popisují povinnosti manžela a manželky. Podíváme se tedy, jaké tehdy ty povinnosti manžela a manželky mohly být.

Takže dávejte prosím pozor: od manžela se vyžadoval respekt, zdvořilost, věrnost, autorita a trvalé zahrnování ženy pozornostmi. To mi připadá pěkné i po těch tisících letech, počítám, že hned jak přijdu domů, tak mi to má žena šetrně připomene... (směje se).

Samozřejmě že se okamžitě ohradím a začnu jí vypočítávat, jaké ona v té sútře najde hlavní povinnosti ženy: pohostinnost, opět věrnost - stejně jakou u muže - a potom pozornost k domácím věcem a obratnost v hospodaření. Takže milé dámy, která z vás by zavítala na výlet do historie, určitě byste se tam uplatnily, to by pro vás jistě byla hračka.

Jak to bylo s rozvody? Ty byly v tradičních buddhistických zemích poměrně řídké, třebaže rozvod byl vesměs znám a praktikován. Kupodivu se dozvídáme, že možnost rozvodu určitým způsobem manželství upevňovala, protože si tak partneři jeden druhého o to více vážili. Najdeme o tom zprávy z Barmy a Thajska.

Velice zajímavá byla situace vdov. Možná, že jste někdy viděli ve filmu hrůznou scénu, kdy se po smrti manžela vdova dobrovolně upálila, ten rituál se jmenoval sati pudža. Podotýkám, že se to týkalo zejména vdov z vysokých kast, tam to bylo ekonomicky možné. Anebo si potom mohla vdova oholit hlavu, pokud se neupálila, putovala pak v bílých šatech, modlila se a zůstala již nadosmrti vdovou.

V pozdějších buddhistických krajinách se to ale již nestalo, se vdovou se tam zacházelo slušně a dokonce to nebylo překážkou, aby se znova mohla vdát.


Vstup žen do řádu

Teď se podíváme na to, jak přišlo postavení ženy na řadu v buddhismu. Původně totiž založil Buddha pouze řád mnichů, tedy výlučně mužský. Tehdy patrně ani přesně nevěděl, jak to všechno dopadne a kam to vůbec povede. Řádová pravidla, vinaja, ta totiž vznikala za pochodu: někdo něco provedl, tak ho potrestali a přidali to k seznamu - že od této chvíle se to a to nesmí, a že je za to takový a takový trest. Tím se řádové předpisy postupně doplňovaly a upevňovaly.

Stejně tak Buddhu v začátcích jeho působení patrně ani nenapadlo, že bude kdy muset co činit s ženským řádem. Zpočátku se jednalo o pouhých pět mnichů, jeho nejbližších přátel, a tento počet se postupně rozrůstal - při velkých indických vzdálenostech a špatné komunikaci často více méně živelně. Jenomže takový přirozený vývoj nestačil na vznik ženského řádu, na to musela přijít zásadní změna, a to nejlépe od samého Buddhy.

Z historie už víme, že Buddha byl vlastně poloviční sirotek, to jsme si tu už říkali - jeho maminka mu umřela, když mu bylo sedm dnů a ujala se ho jeho teta, to byla mladší sestra jeho maminky, která se jmenovala Gótamí. V tu dobu měla náhodou syna jménem Nanda. To byl pak onen světácky založený Nanda, kterému Buddha vyprávěl známé přirovnání o tanečnicích s kohoutíma nohama. Tak spolu s ním Gótamí malého Buddhu vychovávala, poté co ho přijala za vlastního.

Už jsme si tu řekli, že v Indii bylo mateřství velice ceněno, a tak jí za to byl Buddha velice vděčný. Když jí v pozdním věku umřel manžel, král Suddhódana - to byl také i Buddhův otec - měla pak jakožto vdova těžké postavení. Navíc už se o ní nemohl postarat skoro žádný příbuzný, protože jich mnoho z klanu Sakjů odešlo za Buddhou - Ánanda, Anuruddha, Upáli, Dévadatta a další.

Přirozeným východiskem pro Gótamí bylo, že odejde za Buddhou také, vždyť pro ni Buddhova sangha znamenala vlastně velkou rodinu a mnoho mnichů již znala jako své příbuzné. Shromáždila tedy další ženy s podobným osudem, většinou to byly původní manželky nynějších mnichů, a společně se vydaly za Buddhou. Ten tehdy navštívil město Kapilavastu, aby diplomaticky urovnal spor mezi dvěma královstvími Sákjů a Kólijů. Šlo tehdy o jakási vodní práva na řeku Róhiní.

Gótamí ho tenkrát třikrát prosila o vstup do řádu a Buddha ji pokaždé odmítl - přesněji nikoli samu Gótamí, pouze myšlenku, že by ženy směly vstoupit do řádu - ale ve výsledku odmítl přece jen Gótamí, protože se svou prosbou byla spojena existenčně. Ta se však nedala odradit, a tak ho se svými přítelkyněmi, budoucími mniškami, následovala do Vésalí, města vzdáleného asi 150 km. Oholily si hlavy a oblékly si mnišská roucha a po velkých útrapách tam dorazily. Měly veliké štěstí, protože tam byl s Buddhou i Ánanda, to byl jeho bratranec, to už jsme říkali, a byl to jeho důvěrník a velmi dobrý přítel. Ánanda samozřejmě také z domova Gótamí dobře znal, a navíc to byl člověk s velkým soucitem. Neměl sice tolik moudrosti a prozíravosti jako Buddha, neviděl nikdy tak daleko - možná je to někdy i na závadu - a tak slíbil Gótamí, že to s Buddhou nějak dohodne, že to nebude lehké, ale že Buddha je přece také člověk a že to nějak zařídí.

Ve vhodné chvíli se proto otázal Buddhy: „Ctihodný, jsou ženy schopné dosáhnout všech čtyřech stupňů osvobození, až toho nejvyššího?“ Buddha se zamyslel a řekl: „Je to pravda, ženy jsou skutečně schopny dosáhnout všech čtyřech stupňů osvobození, dokonce i toho nejvyššího.“ Na to Ánanda pokračoval druhou otázkou: „Co všechno pro tebe udělala Gótamí? Vždyť tě kojila vlastním mlékem! A ty bys ji tady odmítl... Vždyť sem putovala takovou dálku, bosá, jenom kvůli tomu, že ty nechceš připustit vznik ženského řádu.“ Píše se, že právě tohle Buddhu pohnulo, že právě vděčnost v něm zapůsobila, a že tehdy zvítězila nad jeho moudrostí a předvídavostí.


Buddhovy podmínky

Přesto však Buddha nebyl nikdy člověk ukvapený, to se o něm vědělo, a tak si to ještě pořádně rozmyslel a vyjmenoval Ánandovi osm podmínek, za kterých se to smělo stát. Už jsme si tu říkali, že Ánanda měl fenomenální paměť (to se mu potom hodilo, když měl odříkat na koncilu všechny sútry), a proto když se odebral ke Gótamí, bylo pro něj hračkou ty podmínky slovo od slova přeříkat. Tak které to byly:

1. Mniška musí pozdravit mnicha jako první. Musí mu vždy prokazovat úctu, a to dokonce i kdyby sama byla v řádu již mnoho desítek let a on tam byl první den.

2. Mnišky nesmějí strávit období dešťů bez společenství mnichů, tedy bez dozoru.

3. Každých 14 dní se musí před mnichy zpovídat z případných porušení řádových pravidel, nestačí jen před mniškami.

4. Na závěr období dešťů musí být jakési slyšení v přítomnosti mnichů, co všechno se stalo.

5. Napomenutí za těžší přestupky musí být opět v přítomnosti mnichů.

6. K přijetí do řádu je nutné dvojnásobné zkušební období než u mnichů, tedy dva roky, a k obřadu se musí sejít nejméně deset mnichů a deset mnišek. Uvidíme později, že tohle pravidlo se stalo ženskému řádu osudným.

7. Mnišky nesmějí obtěžovat mnichy zbytečnými řečmi - věc sice prostá, ale asi měla svůj důvod.

8. Rovněž nesmějí kárat mnichy za žádné přestupky, dokonce i zřejmé.

Vidíme, že vyjmenovaná pravidla byla jednak určitým ústupkem tehdejšímu společenskému vkusu, jak by se měla žena chovat, a jednak i určitou pojistkou, aby se ženský řád nezvrhl.

Gótamí tedy ochotně slíbila, že ano, ten kompromis se jí líbil, a odešla spokojena. Píše se, že se dožila vysokého věku, dokonce 120 let, a že dosáhla plného osvobození.

(Mezi námi, sám tomu všemu tak úplně nevěřím, a to jak s tím věkem - Ánanda se prý také dožil těch 120 let - tak i s údajným počtem plně osvobozených mnichů - to hlavně když se dočtu, jak také občas jednali a jaké měli ke svému jednání motivy. V každém případě bych řekl, že by se někdo měl stydět - ať už ti, kteří k seznamu arahatů přidávali ze své fantazie jméno za jménem, nebo naopak zase my, když se rozhlédneme kolem sebe a vůbec nějaké arahaty tu marně hledáme.)

Podobně jako měl mužský řád v Buddhově době dva hlavní představitele, to byli Sáriputta a Móggallána, o kterých si tu budeme povídat v dalších přednáškách, tak ženský řád měl také své hlavní mnišky: byly to sestry Khéma a Uppalavaná, o těch si tu dnes ještě povíme. Vidíme tu určitou symetrii, dva a dva, což byla záruka jakési stability, byť křehké, jak už to v řádech bývá. Přes všechny demokratické a kázeňské pojistky zůstávala však hlavní oporou svaté sanghy obrovská a neotřesitelná Buddhova autorita. V orientálních zemích je to obvyklé, to uvidíte i dneska v televizi, jaká je tam neuvěřitelně silná tendence ke kultu osobnosti. Buddhova autorita byla v počátcích buddhismu tak zásadní, že po jeho smrti patrně nastal na určitou dobu kolaps, než se opět obnovila kázeň a pořádek.


Šíření a rozkvět ženského řádu

Jak to pokračovalo dál? O tom se traduje Buddhova předpověď, jenomže o její pravosti dnes znalci písem pochybují, protože v sútrách tradičně nesměly být věštby, a tohle by byla zřejmá výjimka. Přesto si ji poslechneme, protože - tak jako všechno aspoň trochu zajímavé - už vstoupila do buddhistické tradice.

Buddha tehdy prorokoval Ánandovi, že dobrá nauka měla trvat původně 1000 let, ale že po přijetí žen do řádu bude trvat toliko 500 let, že se tím tedy částečně znehodnotí. Na což mnišky s oblibou uštěpačně odpovídaly: co je na tom, původně to bylo tisíc let pro mnichy, teď je to 500 let pro mnichy a 500 let pro mnišky, tak se nám nic neztratilo. Je vidět, že i buddhistky nepostrádaly vtip.

Z té doby se dozvídáme o obrovských množstvích jeptišek - údajně okolo roku 300 se v Džambudípa shromáždilo 96 000 mnišek. Kolik k původnímu počtu později přidali nul, to nikdo dneska nezjistí, ale faktem je, že jich muselo být moc.

Zajímavá zpráva je o šíření buddhismu na Srí Lanku, kam se okolo roku 300 před naším letopočtem dostal indický mnich Mahinda spolu z dalšími mnichy. V té době tam žila velice moudrá královna, jmenovala se Anulá. Ta byla ohromena Mahindovou moudrostí a usmyslela si, že se svými dvorními dámami se všechny dají na buddhismus. Dotyčného Mahindu to strašně překvapilo, když ho upřímně prosila, aby je všechny ordinoval. Tehdy ale právě zapůsobila ta Buddhova pojistka o přítomnosti deseti mnichů a deseti mnišek. Ty mnichy měl Mahinda s sebou, ale deset mnišek - kde by je tam vzal... Samozřejmě nešlo, aby se nejdřív vyrobily a pak tu jako byly. Musely tam být už dřív, z tradice, aby zachovávaly původní linii přímo od Buddhy.

Jenomže milý Mahinda tehdy nelenil a vzpomněl si, že má sestru a ta že je teď také mniška, asi to měli v rodě, a tak pro ni poslal do Indie. Jeho sestra byla důkladná a přivedla si s sebou pro jistotu jedenáct mnišek, co kdyby se nějaká z nich cestou zatoulala, takže jich nakonec bylo dvanáct. To už pak opravdu stačilo a tak se dotyčná královna Anulá stala na Cejlonu první ženskou mniškou. Možná, že to byla v příštím životě naše svatá Anežka... (směje se).

Pak ještě nalézáme další zprávy, že kolem roku 500, už tedy našeho letopočtu, se z Cejlonu ženský řád šíří do Číny, ale pak už zájem chabne, zprávy mizí a poslední zprávy o ženském řádu najdeme kolem roku 1000. To byla velmi smutná skutečnost, tehdy přepadli Cejlon Kolové, divocí nájezdníci z jižní Indie, a ti udělali tu nejjednodušší věc, že všechny buddhistické kláštery spálili a všechny mnichy pobili, včetně mnišek.


Zánik ženského řádu

Krátce poté tedy přestal na Cejlonu existovat buddhismus v klášterní podobě. Ovšem jak už je známo, žádný nájezdník dlouho nevydrží a tak byli roku 1070 dotyční Kolové s velikou slávou poraženi a nová vláda chtěla opět obnovit záruku míru a stability v zemi, kterou jim poskytoval právě buddhistický řád. Jak víme, vlastními silami z ničeho to jít nemohlo a tak povolali mnichy až z Barmy, protože i v Indii byl tehdy již buddhismus postupně vytlačen bráhmanským náboženstvím. Mniši z Barmy tenkrát skutečně dorazili, ale byli to už jenom muži. Naneštěstí žádný z nich neměl tu správnou sestru, pro kterou by mohl poslat, jako kdysi ctihodný Mahinda. Tak se stalo, že původně skvělá Buddhova pojistka proti zvrhnutí řádu o přítomnosti alespoň deseti mnichů a deseti mnišek pro přijímání nových žen do řádu byla tentokrát ženskému řádu osudnou.

Od té doby nám zbyl na Cejlonu jenom mužský řád, mnišky už tu navždy chyběly, protože scházelo pokračování tradice. Podobně to dopadlo všude na světě, takže dneska už v théravádě přímé pokračování ženského řádu vůbec nemáme. V řadě zemí se to řeší různě - někde uvidíte buddhistickou mnišku s oholenou hlavou (a některé jsou i docela hezké) chodit pouze v bílém, ne tedy v okrovém, což vlastně znamená, jako by byla stále ještě ve zkušebním období a nebyla definitivně přijata do řádu. To má ale velikou nevýhodu, protože je to ekonomicky nešikovné. Théravádští mniši nesmějí ve zkušebním období žebrat, takže většinou žijí ze skromných úspor z dob, než se dali do řádu, nebo je někdo podporuje, a to pro ně není lehká situace.

Na Cejlonu sice existuje jedna organizace, jmenuje se Matky deseti předpisů, je jich asi 2500 a ty se chovají jako mnišky, tedy žijí na deseti buddhistických předpisech, ale „řádně“ ordinovány nejsou.

Na Západě je to často ještě problém sociálně psychologický, protože na buddhismus se většinou dávají ty ženy, které se pokládají za emancipované, jenomže právě ty se ze všeho nejméně rády klanějí nějakým mnichům.

Také není divu, když jim to dalo takovou práci se emancipovat... (směje se) Přesto jak taková novicka oblékne róbu a přijde do kláštera, tak trpce zjistí, že mniši skutečně jedí první, takže jí to lepší vždycky vyzobou, že musí pořád sedět až vzadu, všechny pěkně poslouchat a všem se hluboce klanět, a to i kdyby sama byla stará jako baba Jaga a odešlá do nirvány jako sám Buddha...


Nové tradice

Tím se už dostáváme k současnosti, zejména k nám do západních zemí. Samozřejmě je tu docela přirozený tlak něco s tím udělat, nějak ty kulturní bariéry setřít, a tím vzniká velice inspirující souboj mezi starou tradicí a moderními proudy. Dá se dokonce říci, že tradiční ztráta kontinuity ženského řádu vzhledem k nemožnosti sehnat deset mnišek z původní linie tu zanechala tak silný rozporný prvek, že se z něj stala hnací síla nového vývoje. Nakonec je v tom určité pravidlo - vždycky když se v dějinách objeví rozpor, tak se stane něco skutečně nového, a proto se můžeme nechat překvapit, jak to vlastně u nás s ženským řádem časem dopadne.

Takové ty nejodvážnější buddhistky ale na nikoho nečekaly a vyřešily si to na vlastní pěst. Nechaly nám po sobě i pěkné knížky, ze kterých se dozvídáme, že to byly či stále jsou ženy velice moudré a že tu knížku stojí za to si přečíst - nebo kdo umí dobře anglicky, tak přímo poslechnout kazetu s jejich hlasem.

Nedávno bohužel zemřela Ayya Khema, původně Němka a Židovka, která žila v klášteře v Austrálii v Perthu a potom si založila vlastní centrum v Oy-Mittelbergu v jižním Německu. Byla takový ten hluboký meditační typ, ale měla i břitký úsudek. Povídá se o ní pěkná historka: Ayya znamená v překladu Sestra. Jednou za ní přišel jakýsi účastník meditačního kurzu a oslovil ji anglicky: „Sister, mohu prosím to a to...?“ Načež ona vyprskla: „Sister? Ale já tu nejsem žádná ošetřovatelka!“ a od té doby s ním nemluvila. Z toho je vidět, že ta emancipace má často hluboké kořeny a funguje, aniž o to stojíme. Přesto se všichni shodují, že Ayya Khema byla opravdu veliká autorita.

Ayya Khema, věrná své mnišské tradici, byla poměrně ortodoxní. Na rozdíl od ní vznikl v Americe zcela nový proud, kterému se dnes žertem přezdívá džezový buddhismus, a který je založen více na moudrosti a svobodě než na víře. Základ společenství zde tvoří zpravidla přátelé, kteří se vzájemně sblížili na meditačních kurzech, původně spíše psychologických, a kteří si později vybudovali jakousi virtuální komunitu, kde významnou roli hraje Internet, a to zejména vzhledem k velikým vzdálenostem v Americe.

Z tohoto prostředí pochází ještě například Sylvia Boorstein, původem rovněž Židovka, skvělá starší dáma, která se zabývá prací z lidmi tzv. třetího věku a dělá to nesmírně moudře a s velikým taktem. Rovněž její knihy jsou takové jemné, krásné a laskavé. Doporučuji vám, kdyby se to někde objevilo, tak po tom skočte, stojí to za to. Potom v San Diegu vede zenové společenství Joko Beck, i ta má pěkné knížky, a nejdeme ještě řadu dalších.

Z českého prostředí by byla jistě chyba nepřipomenout Mílu Tomášovou, u níž objevíme též řadu buddhistických prvků (třeba jak skvěle a originálně vysvětlila netělesné vnory), i když sama se nikdy k žádné tradici nepoutala. Třebaže o tom nikde přímo nemluví, najdeme v jejích knihách široce svobodný a proto v důsledku i emancipovaný postoj moderní ženy, a to v tom pozitivním slova smyslu.


Co my tady

Zkusíme se ještě trošičku zamyslet. Co myslíte, jaké jsou přednosti ženy v duchovní oblasti, v čem se snadněji dostane k prozření či osvobození ducha? Co tak asi? V čem by mohla nás pány trumfnout? (poslouchá odezvu ze sálu)

Ano, to je hezké... V oddanosti, v odevzdání, v tom jsou ženy skutečně nedostižné. To jsem si mnohokrát všiml, že pro ně je mnohem snazší v sobě tím správným způsobem povolit, zatímco my pánové většinou hrozně rádi svíráme ten volant do poslední chvíle, drncá to - nedrncá, pořád... Kdežto ženy v sobě vevnitř povolit dokážou a navíc to udělají opravdu rády. To je moc veliká věc, protože jak je člověk v sobě křečovitý, může sice o vnitřní svobodě hodiny mluvit, ale stejně přitom neví, co to je.

Ovšem jak si již všiml Buddha, ženy také občas ochotně povolí i něčemu jinému, než nějakému prozření či osvícení (nebo křesťanky té pravé Boží vůli), i to se jim pravidelně stává, naštěstí to o sobě dobře vědí a nemusí se říkat, co to zrovna je (smích v sále). Ale ne, na nic hříšného jsem zrovna nemyslel, třeba taková cukrárna, to úplně stačí, pane jo (ještě větší smích)...

Ona je teď vůbec na světě taková zvláštní doba - tady na Západě už je po celé dvě generace mír, to je velice neobvyklé. My muži jame byli dřív z důvodu přežití cvičeni spíše na zabíjení, abychom ubránili kmen, ubránili rod, ubránili sebe, zatímco ženy, ty tak kruté být nemusely, ty si ponechaly mnohem větší schopnost soucítění, mnohem větší empatii. A právě ve vzácných dobách míru - navzdory módním výstřelkům - se mohou podle mého prosadit právě tyto vlastnosti, které byly původně typicky ženské. Takže honem, milé dámy, doba je pro vás zrovna příznivá, nechte nás pány příjemně překvapit, co nám tu po vás krásného vykvete, v buddhismu i na světě vůbec.

Po přestávce si ještě budeme vyprávět o krásných příkladech buddhistických žen, jak se nám dochovaly v pálijském kánonu - byly to úžasné životní příběhy, vpravdě nesmrtelné.

Teď ještě chviličku posedíme v tichu. Můžeme přitom s láskou a úctou vzpomenout na všechny ty mnišky, které obětovaly hledání dokonalosti nejen své vlasy na hlavě, ale i všechno na světě, a z nichž mnohé skutečně dosáhly pravého osvobození.


Rozená královna

Indická historie je nerozlučně spjata s legendami a pohádkami. Těžko už dneska poznat, kde končí romantický příběh a kde začíná historie. V jednom takovém příběhu z Buddhových dob se nám objevuje vynikající osobnost, královna Malliká. Dnes bychom řekli, že udělala skvělou životní kariéru, duchovní i světskou.

Byla to dcera hlavního zahradníka či květináře, doslova výrobce věnců, a to v Sávatthí, královském městě. Říká se o ní, že byla velice krásná, a také milé a jemné povahy. Vypráví se, že si tenkrát dala podobně jako naše Karkulka do košíčku tři kopečky rýže a se svými přítelkyněmi se vydala do tehdejších městských zahrad, strávit tam odpoledne. Tady se mimoděk dozvídáme, jak už tenkrát se město Sávatthí staralo o to, aby tam byly parky a hezky se tam žilo. Její tatínek k tomu patrně přispíval, a tak od něj ty zahrady asi dobře znala.

Cestou potkala skupinu mnichů a jeden z nich se jí hrozně zalíbil. Aby to nějak vyjádřila, tak udělala to, co se patří prokázat mnichovi: hluboce se před ním poklonila, a protože to pořád nestačilo - tak moc se jí líbil - tak ho ještě obdarovala všemi třemi porcemi rýže, které měla pro sebe v tom košíčku. Tenkrát se trefila na jedničku, protože ten mnich, který se jí nejvíce líbil, to byl právě Buddha. Ten se tehdy záhadně usmíval a když se ho Ánanda šeptem ptal, proč, tak mu po straně odpověděl:

„Počkej, Ánando, uvidíš, tahle dívka bude jednou královnou."

Kupodivu - to pro nás, a zcela samozřejmě - to pro buddhisty, se to opravdu stalo. Co se přitom dělo v zákulisí, to už v těch sútrách není. Tam se pouze dozvíme, že Buddha a král Pasénadi byli velice dobří přátelé, takže není vyloučené, že při nějakém důvěrném rozhovoru dal Buddha králi přátelský (a také státnický) tip, do které zahrady se má někdy zajít podívat. To už je ale pouze má domněnka, to v historii nenajdeme, kudy opravdu vedla nit osudu.

Faktem je, že slavný Pasénadi, svrchovaný vládce Bénáresu a Kósaly a největší maháradža své doby, tenkrát prohrál válku. To se tak králům stává - prohrál obrovskou bitvu se sousedním králem magadhským. Píše se, že jak se na svém zuboženém koni vracel z bitvy, tak byl překvapen překrásným zpěvem jakési dívčiny v zahradě. Nedalo mu to, přes svůj zbědovaný stav sesedl z koně a vydal se do té zahrady. Tam se však podivil ještě víc, protože když ona dívka - byla to Malliká - uviděla krále, tak se nesklonila ani se nelekla, ale přímým krokem se vydala rovnou k němu a uchopila jeho koně za uzdu.

Tady vidíme, jak se pozná rozená královna. Přesně vycítila, že před Buddhou v doprovodu mnichů je třeba se poklonit, zatímco před osamělým králem má naopak jít zpříma. Králi tím také poněkud stouplo sebevědomí, a tak jí začal vyprávět, jak to s ním v té bitvě dopadlo, a ona ho začala utěšovat, až to nakonec skončilo na zahradní lavičce, kde měl znavený král hlavu v klíně dotyčné Malliky a bylo jim oběma dobře.

Tak se stalo, že milý král sice prohrál osudovou bitvu, ale zato vyhrál královnu, protože už druhý den uvedl s velikou slávou Malliku do královského paláce, kde se z ní stala skutečná královna. A všude se o ní od té doby říkalo: „Ano, ano, to byla ta Malliká, která dala všechnu svou rýži Buddhovi.“

Co se o Mallice dozvídáme dál, že nejenom moudře kralovala spolu s králem Pasénadim, ale že ji také začalo zajímat, kdo je vlastně opravdu ten Buddha, a proč se jí tak moc líbí. Věděla sice dobře, že nemá cenu začínat si něco intimního s mnichem, ale když se od krále doslechla, že Buddha prý zná všechno na světě, nedalo ji to a šla si ho sama vyzkoušet:

„Jak je možné, že jedna dívka je krásná, bohatá a úspěšná, zatímco druhá je ošklivá, chudá a na nic?“

Jistě ji zajímalo, zda je to náhodou, že se stala královnou, a zda o to zase nepřijde.

Buddha byl dobrý psycholog a tak jí vysvětloval, jak zevní krása souvisí s vnitřní krásou, s přirozenou laskavostí. Že pokud je člověk laskavý, tak má také ve tváři rysy krásy. Podobně že bohatý je proto, že je štědrý k druhým, protože jedině tak se stane, že ho časem jeho bohatství neopustí, a konečně že úspěšný je ten, kdo nezávidí druhým a přeje jim. Samozřejmě, že když to není hned, tak se to stane po určité době, případně až v dalších životech. Naopak, kdo si to kazí zlobou, lakotou a závistí, tak o krásu, bohatství a úspěch nutně časem přijde, i když teď si připadá, jak je na tom dobře.

Dnes bychom řekli, že jí ukazoval, jak se vnitřní motivace člověka postupně promítá do jeho podoby a do jeho zevního osudu.

To se Mallice samozřejmě zalíbilo. Jednak byla moudrá a porozuměla tomu, a jednak - která žena by se nechtěla těšit z toho, že je krásná, bohatá a úspěšná, a ještě k tomu že je královnou. Dobře si to zapamatovala a pojala k Buddhovi velikou důvěru, kterou ihned jakožto královna zhmotnila: pro celý řád dala zbudovat krásnou halu vykládanou slonovinou, aby tam mohli rozdávat lidem ještě více takových pěkných a užitečných moudrostí.

Píše se, že Malliká vycházela dobře dokonce i s druhou královou manželkou, která mu dala syna, zatímco ona mu porodila pouze dceru. To byla právě ta scéna z první části dnešní přednášky, kdy Buddha utěšoval nešťastného krále, že ženský potomek může být ještě vznešenější než mužský. Opravdu se to splnilo: jeho dcera, princezna Vadžira, zdědila královský talent po mamince a později se stala královnou sousedního království Magadhy a tím i přímým předkem slavného buddhistického krále Ašóky.

Nacházíme dokonce i záznamy, že v královském páru to nebylo vždycky úplně bez vady. Tu a tam docházelo i k domácím bouřkám a tehdy si vždycky král vzpomněl na spásonosnou nauku a šel své trampoty svěřit Buddhovi:

„Jak to, nějaká květinářka, a ona mi teď poroučí v paláci!“

Buddha ho ale přátelsky upozorňoval:

„Jednou si z ní udělal královnu, tak s tím teď musíš počítat.“

Král se s tím smířil, kraloval dál a už mu tak těžko nebylo. Dobré přátelství je opravdu cenná věc.

Malliká se po smrti nedostala do seznamu buddhistických svatých, tak horlivá zase nebyla. Král Pasénadi ji přežil a teprve jako čerstvý vdovec si uvědomil, jak moc ji měl vlastně rád. Jediné, co ho v tom jeho smutku napadlo, bylo jít za svým přítelem Buddhou a zjistit, kde se milovaná Malliká příště narodí a zda se tam alespoň bude mít dobře.

Buddha ho tehdy přijal a vykládal mu celý dlouhý den o pomíjivosti. Král tiše naslouchal zcela pohlcený výkladem, ale večer se celý nešťastný opět ptal, jak to bude s Mallikou. Buddha to prozíravě odložil na další den.

Tak se to prý opakovalo po sedm dní, až nakonec Buddha králi přece jen potvrdil, že Malliká se narodí ve šťastné říši bohů.

Legendy tady uvádějí, že královna cosi v životě provedla a dostala se za to do pekla, ale pouze na sedm dní, protože to částečně odčinila svými zásluhami o mnišský řád. Buddha to prý věděl, ale nechtěl svému nešťastnému příteli lhát, a tak ho po sedm dní zdržoval, než se potvrdila nová radostnější zvěst.

Sám bych řekl, že to bylo naopak, že Buddha spíš po těch sedmi dnech pomíjivost vzdal a spokojil se pro ni s trvalou radostí v nebi jako s dosaženým kompromisem. Kdyby byl totiž král Pasénadi přijal Buddhovu pomíjivost a prožil ji až do kořene, byl by se od Buddhy dozvěděl, že jeho drahá Malliká dosáhla až nejvyšší nirvány, anebo by mu to už žádný Buddha ani nemusel říkat, protože by tam byli v té chvíli se svou královnou spolu.

Ale i tak - to nebe, kam se nakonec dostala, bylo pořád o mnoho lepší než to původní peklo zármutku a nenaplněné touhy v duši jejího milujícího krále, se kterým přišel za Buddhou.


Moudrá mniška

Tak to byl případ jedné slavné ženské kariéry, kdy se z květinářky stala královna. Další případ je obráceně, kdy se z královny stala mniška. Ten sice už není tak romantický, přesto ale stojí za pozornost.

Ta královna se jmenovala Khéma, to je moudrá či vyrovnaná, stejně jako ta německá učitelka meditace Ayya Khéma, o které jsme se tu již zmínili, a byla ženou magadhského krále Bimbisáry, to byl právě ten soused krále Pasénadiho - jak spolu válčili v předchozím příběhu. Buddha jako skvělý diplomat byl přítelem obou králů a vůbec všech mocných v dalekém okolí, a ti všichni si ho velice vážili.

Khéma byla velice půvabná a měla zálibu v příjemných a drahocenných věcech, ve špercích a v šatech z drahého hedvábí, ale přesto neustále vyzvídala na svém manželovi, kdo že to jsou ti buddhisté, že za nimi pořád chodí. Třeba na ně i trochu žárlila, nedivil bych se jí, znám to občas z domova (směje se).

Král jí říkal, jak jsou to ušlechtilí lidé, a jak si žijí v krásných zahradách a jedí samé dobré věci, a stále vyzdvihoval samé příjemné stránky mnišského života. Asi mu bylo trapné přiznat, že má za přátele nějaké žebráky, nebo si to dokonce sám domaloval na růžovo a už to tak viděl.

To se královně moc nezdálo, až to jednoho dne nevydržela a oděná všemi těmi skvosty a s královským průvodem v patách se odebrala osobně prošetřit, co je na tom pravdy - a hlavně, co na tom může krále tak strašně zajímat, když to všechno má doma a stejně jí pořád někam utíká.

A tak se tedy přesvědčila na vlastní oči, jak se věci opravdu mají: chudoba, prázdné misky, ten nemocný, tamten jde za něj žebrat do města... a přitom mají někteří zářící oči, ve kterých je neznámé štěstí. Korunu tomu nasadil Buddha, který to podložil řečí o pomíjivosti, jak všechno vzniká a zase zaniká, pro chudé stejně jako pro bohaté. Byl to zkrátka hluboce otřesný zážitek, až na samé dno života.

Jenomže milá královna Khéma se vůbec nijak nelekla a pochopila to - jak věci opravdu jsou, jak to celé až do hloubky funguje, a že to vlastně na světě zase takový rozdíl není, kdo je bohatý a kdo není, že je to v něčem jiném. A to bylo vlastně všechno, tohle málo jí úplně stačilo. Asi jí to jméno Khéma, moudrá, nedali nadarmo. Pak už jenom šla domů a zeptala se krále, zda by neměl nic proti tomu, kdyby také ona měla za přátele buddhisty. Jenomže na rozdíl od něho, že ona už se do královského paláce nikdy nevrátí... Tak se stala přes noc z královny mniškou, a to dokonce jednou z nejlepších.

Osudy královských rodin se nám vždycky proplétají, a tak jsme svědky další zajímavé scény: Krajem cestoval sousední král, náš známý Pasénadi, a protože miloval buddhismus, snažil se všude projevit dobrou vůli a zájem a zapříst s někým učený rozhovor o svaté dharmě. Dozvěděl se, že jakási mniška je známá svou moudrostí, a že každému ráda odpoví i na učené dotazy.

Král tedy onu mnišku vyhledal - byla to, jak asi tušíte, bývalá královna Khéma - a položil jí nejtěžší otázku, jakou znal: když je tak moudrá, zda se ještě po smrti vtělí. Khéma se na něj pobaveně podívala a odpověděla, že v žádném případě. Král tedy okamžitě přešel na opačnou otázku, zda tedy Khéma po smrti vůbec nebude existovat. To už ji rozesmálo a ujistila ho, že ani to ne. Pak ještě zkoušel, zda tím myslí něco mezi tím, případně vůbec nic z toho, jak kázala oblíbená pravidla tehdejší logiky. Khéma ho pokaždé odmítla s takovou jistou, že už se na víc nevzmohl. Byl zcela ohromen. Nic se od ní sice nedozvěděl, ale stálo to za to.

Řekl bych, že na krále neudělal tak velký dojem obvyklý raně buddhistický dialog, jakých ostatně najdeme v sútrách desítky, všechny střižené podle jednoho metru, ale suverenita a vnitřní převaha, s jakou mu Khéma odpovídala. Skutečně přitom stála "na druhém břehu" a král Pasénadi byl pokročilý aspoň natolik, aby to z jejího postoje dobře vycítil.

Vždycky mi přijde trochu líto, že skromní lidé s velkým rozhledem mívají docela všední osudy, málo pestré a zajímavé, zatímco jejich milující a vášniví přátelé je vždycky zastíní, jak překonávají spoustu všelijakých báječných překážek, které si ale přitom sami staví do cesty. O těch se pak píší legendy jedna radost.

Aby to s těmi moudrými nebylo tak nespravedlivé, buddhisté si půjčovali koření do jejich příběhů alespoň z jejich minulých životů - co všechno je potkalo, než se dostali sem k nám. Také o Khémě se dozvíme spoustu takových pohádek, aby ani ona nebyla ošizená o barvitý životopis, ale to už tu říkat nebudeme, někdy se musí včas přestat. Uzavřeme tedy život druhé královny, která se stala mniškou, docela prostě tak, že pak byla všem v řádu po mnoho let velkou oporou, než se s ní jednoho dne tiše rozloučili.


Kudrnatá bojovnice

Další ženský osud, na který narazíme za Buddhových dob, je případ jedné z prvých feministek, který vůbec najdeme písemně zaznamenaný v historii lidstva. Byla to prý velice vášnivá žena, jmenovala se Bhadda, a jednou viděla z okna odsouzence, jak ho vedou na popravu. Měl vznešené chování a byl příjemného vzhledu, a tak se do něj Bhadda na první pohled zamilovala. Umluvila rodiče, ti podplatili stráže a on mohl uprchnout. Ukázalo se, že je to vzdělaný brahmín, a tak nakonec rodiče svolili, aby si ho vzala.

Časem však vyšlo najevo, že nebyl úplně v pořádku, trpěl totiž stále chorobnou touhou něco ukrást. Došlo to až na úplnou posedlost: Bhadda dostala věnem krásný náhrdelník a jemu nestačilo, že ho má ona jakožto jeho žena, chtěl ho mít sám. Jak měl ten náhrdelník den co den před očima, postupně v něm uzrál nesmyslný plán, že ji zabije, zmocní se ho a s uteče s ním.

Jednoho dne ji tedy odvedl na příkrý útes, strhl jí ten náhrdelník a chtěl ji shodit dolů, ale statečná Bhadda zachovala rozvahu a ubránila se mu - možná proto, že měl volnou jen jednu ruku, protože v té druhé chtivě svíral vytoužený náhrdelník. Když na ni ale rozlícen vyrazil znovu, v poslední chvíli mu chladnokrevně uhnula. Brahmín se tak sám zřítil z útesu a zabil se. Jak to Bhadda viděla, přepadl ji v té chvíli záchvat hysterického smíchu.

Když se po několika dnech vzpamatovala z těžkého šoku, nastaly jí krušné časy - jednak ji tížilo svědomí, jednak se nyní stala doživotní vdovou. To, jak jsme již říkali, byl v Indii vpravdě nezáviděníhodný osud. Rozhodla se proto, že odejde do bezdomoví, a dala se k tehdy nejpřísnějším asketům, k džinistům. Uložila si přitom kruté pokání, že si sama vytrhala všechny vlasy, jeden po druhém. Prý se však stalo, že jí za trest znovu narostly, jenomže tentokrát zakroucené, a tak byla od té doby kudrnatá. To bylo v Indii velice nápadné, protože tam mají ženy krásné černé vlasy, rovné a dlouhé, zpravidla vzadu svázané a splývající po zádech. Dostala proto nové jméno Kundalakéša, což znamená v překladu Kudrnatá.

Díky svému osudu připomínala Kundalakéša muže nejen svou klukovskou hlavou, ale později i celkovým chováním, protože postupně zcela odložila ženskou roli. Zjistila totiž, že má dost důvtipu a odvahy na to, aby z každého muže udělala šaška a hlupáka. Její zbraní bylo, že jí na sobě vůbec nezáleželo, že se sama cítila zcela odepsaná. Časem se tak stala jednou z nejslavnějších debatérek, potulovala se od města k městu a zkoušela, kolik mužů přemudruje a usadí. Po svém nešťastném manželství je totiž nenáviděla všechny bez rozdílu.

Počínala si tak, že vždycky přišla do nějakého města, udělala tam hromádku písku a na vrcholek zapíchla větvičku. Když jí tu hromádku někdo zboural, tak podle toho poznala, že se někdo přihlásí a bude s ní diskutovat.

V té době tudy zrovna procházel slavný Buddhův žák Sáriputta, vyhlášený svojí moudrostí. Myslím, že ten by asi po žádné hromádce neskákal, že na to třeba poslal pár kluků, ať to udělají za něho, a ještě z toho mají radost. Ale větvička byla ten den dole, to bylo to hlavní.

Tak se bojovná Kundalakéša dozvěděla, s kým má tu čest, a dala se do toho. Byla vyzbrojená celou tehdejší védskou moudrostí, mohla už v té době dokonce znát i první upanišády, a jistě celou džinistickou filozofií, a to nebylo málo. A tak sypala z rukávu otázku za otázkou a Sáriputta jí na to tichým hlasem laskavě odpovídal, že je to buď pomíjivé, nebo bez pevného já, případně neuspokojivé, a tak jí trpělivě zpochybňoval jeden názor po druhém. Občas se usmál a bylo na něm vidět, že to vůbec nebere jako nějaký souboj, kde se vyhrává a prohrává, ale že prostě nabízí to, co umí, a to každému, kdo o to má zájem.

Když už Kundalakéša úplně ochladla a začala zase vidět věci lidskýma očima, zjistila, že jí otázky došly, a tázavě se zadívala na Sáriputtu. Ten si povzdechl a aby nezkazil hru, dal jí také jednu otázku, a to docela prostou: co je nám všem společné, bez čeho nemůžeme být.

Kundalakéša začala z filozofických výšin, jako: Brahma, nekonečný prostor, tři světové principy... ale Sáriputta vždycky jen zavrtěl hlavou - ne, to jsem neměl na mysli, o to mi nešlo, to není to zásadní. Nakonec přiznala, že už nic dalšího neví, co by měli všichni společného, ať jí to tedy prozradí. Sáriputta na ni žertovně mrknul a řekl, že je to potrava, že všechno přece musí být z něčeho živo, a kdyby toho nebylo, nebyly by tu ani všechny ty ušlechtilé názory.

Kundalakéša musela uznat, že tak daleko nikdy nedohlédla - řekl bych, že to byla tenkrát otázka šitá přímo na ní - a prosila Sáriputtu, aby se stal jejím učitelem. Dneska bychom mohli říci, že jí pomohl odžít si její staré trauma na nevinné situaci, kde již nemusela bojovat o život a mohla se konečně bezvýhradně vzdát - právě to, co jí tak dlouho v životě chybělo a co i dnes bohužel chybí mnoha moderním ženám. Navíc kromě laskavého chování byl Sáriputta hezký člověk, štíhlý a vysoké postavy, podobný Buddhovi, a to u ní také jistě sehrálo svou roli.

Sáriputra ale její okouzlení rychle poznal - nebyla asi první, které se zalíbil jako vzor mužských ctností - a opatrně jí nadhodil, že pro tak pokročilou bytost jako ona bude přece jen lepší učitel přímo sám Buddha. Dovedl jí až k němu a traduje se, že od něho pak již stačilo jen několik málo poučení o pomíjivosti a Kundalakéša dosáhla plného probuzení. Stala se později jednou ze starších zasloužilých mnišek.


Dům, kde nikdo nezemřel

Osudy dalších žen z Buddhovy doby jsou jako perličky, navlečené na nitce. Všechny mají mnoho podobného, většinou je to nějaké lidské neštěstí, ale přitom je každý z nich zvláštní a nenahraditelný - je to pokaždé jeden prožitý lidský život, který je nám velice blízký, když ho pochopíme a vžijeme se do něj.

Jeden z nich se mi zvlášť vryl do paměti. Domnívám se, že je to legenda, která byla známá již dávno před Buddhou, stejně jako mnoho jiných, protože je natolik pohádková, že se mi to jinak nechce věřit. Přesto se jedná o dojemný a hluboce pravdivý příběh, a tak posuďte sami, nakolik je historický:

Kdysi žila v Sávatthí dívka jménem Gótamí, a ta byla strašně hubeňounká, docela jako tříska, a tak jí přezdívali Kisa, Tříska. Šla o ní zvěst, že sice není na pohled nijak krásná, přesto že vevnitř, tam má pozoruhodnou vnitřní krásu, kterou by ji každý mohl závidět. Jenomže dovnitř je špatně vidět a zvláště ženichové, ti se jistě ohlíželi po jiných půvabech. Nakonec se však přece jen dočkala, provdali ji za jakéhosi bohatého kupce a vypadalo to, že bude v životě šťastná. Narodil se jim krásný chlapeček, jenomže co se stalo, ten chlapeček jí brzy umřel. Pro ní to byla veliká rána, jak citová, tak i společenská - odsouzení, že pro svou tělesnou slabost nedokázala uživit vlastní dítě.

A tak se stalo, že nebyla schopna vzchopit se ze svého šoku, a zůstala pomatená. Lidé ji pozorovali, jak s mrtvým děťátkem v náručí běhá po ulicích a všude shání nějaký lék. To už jim došlo, že asi není v pořádku, a proto ji poslali za Buddhou, aby ji z toho dostal. Šla o něm totiž pověst, že je to největší léčitel všech lidských duší, a tak věřili, že dokáže úplně všechno.

Buddha tehdy pobýval v Anáthapindíkově háji, kde se zrovna mniši zabývali jakousi hrozně učenou rozpravou, když mezi ně znenadání vpadla zbědovaná Kisa Gôtamí s mrtvým děťátkem na rukou a zírala na ně nepřítomnýma očima. Buddha odhadl, co se děje, přerušil tu rozpravu - jistě dobře věděl, že pravá lidská bolest je důležitější než pouhé poučky o ní - a vyzval Kisu Gótamí, ať se mu svěří, co ji trápí. Odpovídala cosi nesouvisle, ale bylo vidět, že se nemůže odpoutat od myšlenky sehnat nějaký lék.

„Hořčičná semínka,“ pronesl konečně Buddha vážným hlasem, a rozhlédl se po shromáždění. Všichni přítomní mniši se na něj dívali zaraženě, protože dobře viděli, že děťátko je mrtvé a na rozdíl od laiků už měli svou zkušenost, co Buddha dokáže a co ne. Přesto nikdo z nich nepochyboval, že by Buddha něco nemyslel vážně.

„Hořčičná semínka,“ opakoval s jistotou Buddha a vlídně se usmál na ubohou ženu. "To je ten lék, to by mohlo pomoci. Běž do vesnice a nějaká si opatři. Je tu však důležitá podmínka: Nesmějí pocházet z domu, ve kterém již někdo zemřel, to si dobře pamatuj."

Kisa Gótamí se tedy vydala do Sávatthí. Bylo to velice staré město a nikdo již nepamatoval, kdo stavěl jeho první domy. Vpadla do prvního domu a prosila, zda nemají nějaká hořčičná semínka.

"Jistě, máme, kolik potřebujete?"

"Jenom malinko, ale prosím vás, umřel už někdo v tomto domě? Víte, Buddha říkal, že jinak by lék neúčinkoval..."

"Tak to u nás nepochodíte, paní, loni nám umřel dědeček, všichni jsme ho měli tak rádi..."

A tak bloudila městem od dveří ke dveřím a zjišťovala, že tady zase umřel synáček, tady maminka, tady dokonce celá rodina... a pomaloučku jí začalo docházet, že v celém velkém Sávatthí nenajde jediný dům, který by někdy nenavštívila smrt.

Jistě už vidíte, že Buddha byl opravdu velký lékař lidských duší. Děťátko už samozřejmě zachránit nemohl, a tak byl jeho lék určen aspoň pro nešťastnou maminku. Podstatou léčebné metody tu bylo opakování - aby si víckrát po sobě v náznaku znovu prožila své trauma na osudu někoho jiného. Tím po nějaké době zvolna pochopila, že i ona je na tom vlastně stejně - že se jí pouze stalo to, co už se stalo všem ostatním, že není žádnou výjimkou, a tak již byla schopná svou bolest unést.

Kisa Gótamí opouštěla ulice města podivuhodně klidná a zase už měla své krásné zářivé oči jako dřív. Své děťátko tiše pohřbila, odešla za Buddhou a stala se mniškou. Myslím, že v jejím případě to bylo zaopatření nejen duchovní, ale i sociální - ze ztráty dalšího dítěte by se už možná vzpamatovat nemusela. Na to se dnes často zapomíná, že pro mnohé mnichy a hlavně mnišky byl řeholní život dobrým řešením jejich tíživé životní situace, a pokud k tomu ještě později dosáhli osvícení, těžko pro ně mohlo být něco lepšího.


Splň mi mé jediné přání

Z té obrovské spousty osudů jsem si nechal na konec jeden hodně výpravný. Už se o mně ví, že mám slabost na královny, a tak tu bude řeč ještě o jedné královně. Tenkrát v krajině vypukl mor, to se dělo pravidelně a v tu chvíli vždycky všichni utíkali z ohroženého místa pryč. Stalo se tak, že před morem utekla do královského města Kósambí celá rodina včetně mladičké dívky jménem Samavátí. Tehdy tam král nechal zbudovat jakousi veřejnou vyvařovnu pro uprchlíky - už tenkrát byli lidé soucitní, a rozdávalo se tam jídlo.

Dochovalo se nám, že to jídlo rozděloval jakýsi Mitta, a ten si všiml, že první den si Samávatí vzala tři porce rýže, druhý den už jenom dvě a třetí den už pouze jednu porci. Ironicky se jí proto zeptal, zda už konečně pochopila, kolik je sama schopná sníst. Samavátí sklopila oči a zašeptala, že první den jí umřel tatínek a proto že už potřebovala jenom dvě porce, nato že umřela maminka, a tak jí dnes stačí jenom jedna. Mitta se strašně zastyděl za svou sarkastickou poznámku a chtěl jí nějak pomoci. Začal si s ní povídat a ona se mu zalíbila, a tak se jí vyptával, koho má ještě příbuzného, až se ukázalo, že je vlastně na světě úplně sama. Přijal ji tedy jako dceru a starali se tak o svěřené uprchlíky spolu. Ukázalo se, že Samavátí je nejen soucitná, ale i nesmírně schopná. Měla velký organizační talent - okamžitě pochopila, co kdo potřebuje, co si jiný bere neprávem, a hlavně jak zařídit, aby se nikdo nestrkal a nehádal.

Píše se, že se tam vypravil na inspekci královský ministr financí Ghósaka, a tomu se velice zalíbilo, jak jsou uprchlíci zajištěni. Pochválil Mittu a ptal se ho, jak to sám dokázal, ale ten se přiznal, že to všechno není jeho zásluha, že je to hlavně dílo jeho adoptivní dcery Samávatí. Ministr financí byl ovšem větší pán, tomu se taková pomoc hodila ještě víc, a tak jednoduše přikázal, že Samávatí půjde s ním. Inu co měl Mitta dělat, postavil se do pozoru a vzdal mu čest. Pak už se mu o milé Samavátí jen zdálo v noci. Ta se tak dostala o jednu příčku výš ve společenském žebříku, byla už adoptivní dcerou ministra financí. I tam se chovala velice pěkně, byla společensky dokonalá a navíc byla ke všem velice laskavá.

Společenské romány nemívají konce - samozřejmě, že v Kósambí byl ještě král jménem Udéna. Měl dvě ženy, k těm se ještě dostaneme, jedna byla krásná a druhá navíc chytrá, ale přesto nemohl odtrhnout oči od Samávatí, že si ji vezme. Byla z toho srdceryvná scéna, ministr financí už k ní přilnul a prohlašoval, že raději umře, než být bez ní, ale autoritativní král ho propustil a sebral mu všechno jmění.

Čekali byste, že z toho bude smutný konec, ale víte, jak to dopadlo? Milá Samávatí se jednoduše sebrala a odešla ke králi, že se stane jeho ženou. Ten milostivě vrátil ministru financí jeho majetek a Samávatí povýšila na královnu. Traduje se, že jako královna byla naprosto skvělá a rovněž v buddhistické historii si zasloužila velice krásné místo. Jak se vůbec dostala k buddhismu, to je další vypravování.

Samavátí měla služku, a ta byla hrbatá. Píše se, že jí vždycky dávala osm penízků, aby za ně nakoupila květiny. Jenomže ta hrbatá služka byla velice chytrá, a tak vždycky za čtyři penízky koupila ty nejlepší květiny, co kde sehnala, a čtyři penízky si nechala, protože uvážila, že její květiny jistě mají cenu osmi. A ty květiny potom přinesla královně.

Až jednou se stalo, že se dostala ke skupině mnichů a poslouchala, co si povídají. Jeden z nich, údajně to byl zase Buddha, vykládal velice krásné a hluboké pravdy, a co se nestalo, milé služce z toho v hlavě břesklo a pochopila, jak věci jsou. Jenomže v tu chvíli také pochopila smutnou skutečnost, co vlastně sama prováděla s penízky na květiny. „Bráti věci nedané...“ Hrozně se zastyděla, nakoupila tentokrát poctivě květiny za všech osm penízků a šla se své královně přiznat, jak ji podváděla. Královna byla soucitná a šlechetná, a tak jí to odpustila. Hlavně ji však zajímalo, kdo mohl být ten člověk, který mluvil tak moudře. A tak co udělala, že tedy milou služku posílala, aby každý den chodila za Buddhou, poslouchala tam, co budou říkat, a pak jí to všecko doma převyprávěla. Tak jako se traduje, že Ánanda měl fenomenální paměť, podobnou měla prý i ta služka. Jak tam každý den chodívala a doma to pak povídala, tak se nám z toho prý dodneška dochovalo 112 jednotlivých malinkatých kázání, jmenují se Itivuttaka, česky "Tak bylo řečeno", a patří dnes k nejstarším buddhistickým písmům. A tím se vlastně dostala milá královna Samávatí k buddhismu.

Jednoho dne využila královy slabosti, když jí řekl, jak už to králové mívají ve zvyku, že jí splní jedno přání, na které si zrovna vzpomene. Okamžitě mu odpověděla, že si ze všeho nejvíc přeje, aby přišel Buddha do královského paláce a učil je svou spásonosnou nauku. Král tedy poslal pro Buddhu, ten však královskou poctu zdvořile odmítl a poslal místo sebe Ánandu. Ten potom docházel do paláce, vyučoval tam a nosil nazpátek Buddhovi politické novinky, jakož i dobroty z královské kuchyně.

Král později daroval buddhistům veliký klášter a vyznamenal se velkými zásluhami o řád. Královna Samávatí byla mezi buddhisty proslulá svojí laskavostí a velkorysostí. Říká se o ní dodnes, že byla královnou nejen v paláci, ale i ve svém srdci.

Poslední epizoda nám vypráví o tom, jak na to doplatila. Mohla za to druhá žena králova, Magandija, která byla nejen krásná, ale i chytrá a zákeřná. Jejímu tatínkovi se prý kdysi zalíbila Buddhova nauka a z obdivu k Buddhovi se rozhodl, že mu ji dá za ženu. Buddha se mu samozřejmě velice zdvořile omluvil, ovšem odmítnutá Magandija to tehdy pochopila jako hlubokou osobní urážku, a od té doby měla buddhisty v nenávisti. To byl jeden motiv, a druhý byl prostý – ohromná závist k moudré a laskavé královně, které všechno šlo. Proto se rozhodla, že se jí zbaví.

Postupně zkoušela krále přesvědčit, že mu Samaváti usiluje o život, dokonce mu podstrčila do ložnice hada. Když to nepomáhalo a král pak miloval nenáviděnou Samaváti ještě více, zkoušela to z jiné strany: pomluvila společenství mnichů natolik, že dokonce Ánanda navrhoval, zda by nebylo lepší z Kósambí odejít. Buddha ho jako obvykle uklidnil, že každá fáma nevydrží déle jak týden, a ke králi se to ani nedoneslo.

Konečně připravila Magandija opravdu podlý plán: Sama odejela z paláce a navedla před tím své příbuzné, aby podpálili celé ženské křídlo paláce. Dřevěná budova vzplála jako vích a pohřbila tam Samaváti i se všemi ženami.

Král, kterému byl jinak přisuzován vysoký stupeň pokroku na buddhistické stezce a měl by se dokonale ovládat, byl tentokrát zoufalstvím a vzteky celý bez sebe. Jediné, po čem ve dne v noci toužil, bylo potrestat viníka. Nakonec se uchýlil ke lsti: Prohlásil, že Samaváti mu zcela jistě usilovala o život a ten, kdo ji takto zneškodnil, ho jistě musel velice milovat. Ješitná Magandija to nevydržela a přihlásila se, že to byla ona. Konečně se tedy přepočítala, tak chytrá zase nebyla. Král ji dal krutě mučit a pak spolu se všemi jejími na zločinu zúčastněnými příbuznými za živa upálit, popel vykopat a rozmetat, aby po ní nezbylo ani památky. Milovanou Samaváti mu to ovšem nahradit nemohlo. Buddha ho tehdy konejšil, že královna Samaváti, ačkoli po smrti, pro něj zůstane stále živá, zatímco Magandija už byla mrtvá, zatímco ještě žila.

Tak to byl dnes poslední osud ženy z Buddhovy doby. Odehrálo se jich tehdy mnoho, krásných i bolestivých, tak jako vyskakují plameny z hořící hranice dříví, až nakonec zbude jen žhnoucí základ - původní síla Buddhovy nauky, bez níž by to všechno dnes zapadlo bez povšimnutí.

Čas ale pokračuje a já věřím, že buddhismus stále ještě neřekl své poslední slovo. Těším se proto, že i některé dnešní či budoucí ženy zde naleznou své životní role - sice už možná ne podle tradičních představ, o to však živější a vděčnější.

Několik takových sám dokonce znám a moc, moc jim to přeji.

Konec přednášky na Vltavské dne 21.4.1998