Ze Židovského Města

Židovské Město bývalo částí Starého Města. Přiléhalo k němu, splývalo s ním vjedno, a přece bylo odloučeno. Šestero bran je oddělovalo; brány ty musily býti v pašijový týden ve dne v noci zavřeny. Za těmi branami bylo všecko jinačí; stavení jiná, chudší, nevzhlednější, za dávných dob více od dřeva nežli od kamene, s divnými přístavky, pavlačemi, výstupky, s černými zašlými dvorky; ulice jinačí, úzké a krátké, křivolaké, špinavé a nedlážděné. A všude jen židé, lidé jiných obyčejů a zvyků, jiného života rodinného. I krojem se různili. Nejnápadnější byly na něm žlutý roh, v nějž vybíhal židovský klobouk, a žluté nebo rudé kolo soukenné, jež musili na plášti nositi.

Žili v ponížení a jen ve svém Židovském Městě. Ale o tom věřili, a víra ta šla od pokolení do pokolení, že je starší nežli sama hrdá Praha, že jejich otcové tu měli osadu dříve, nežli Libuše založila pražský hrad. A také si s pýchou povídali, že stará-nová jejich synagóga, u jejíchž dveří na stupni přísahali ve při s křesťany na svatý rodal, je staršího původu nežli kostel sv. Víta a nežli všechny kostely pražské.

Každý hleděl s úctou na staré, pochmurné stavení úzkých oken, vysokých štítů, cihlové střechy věkem již zahnědlé a zašlé, stojící o samotě, jako obr nad bludištěm úzkých uliček, zasmušilý pamětník dávných věků a bouří.

Židé o ní věřili, že je, vyjma modlitebnu ve Wormsu, nejstarší synagógou, že v jejích základech je kamení ze zbořeného chrámu jeruzalémského, že ji andělé sami před věky přinesli ze zaslíbené země sem na toto místo. Tenkráte prý andělé starším pražského židovstva zjevili a nařídili, aby synagóga povždy zůstala tak, jak ji přinesli, by se na ní nikdy nic neměnilo.

Když po čase o to se přece pokoušeli a něco začali přestavovati, nikdy nedokončili svého díla a nikdy neunikli trestu. Buď se při práci zchromili, nebo sešli náhlou smrtí.

Než také jinak si vypravovali o jejím původu a založení. Prvotně prý měli synagógu jen dřevěnou. Když pak už nestačila, rozhodli se starší, že vystaví novou, větší, od kamene, a to na místě, kde tenkráte se vypínal nevelký pahorek. Když jej rozkopávali a rozváželi, uhodili pojednou na zdivo, na celé zdi z mohutných kvádrů. Čím dále kopali, tím jistěji poznávali, že ty zdi jsou z nějaké pradávné synagógy. A když posléze nalezli také závitek pergamenu, popsaného hebrejským písmem, tu již nepochybovali ani dost málo.

Tenkráte právě meškali v Praze dva jeruzalémští židé, a ti poradili pražským souvěrcům, aby synagógu stavěli podle vzoru jeruzalémského, aby udělali okna vně širší, dovnitř celou tloušťkou zdi se úžící, aby svatyně sama byla hloub, tak aby se do ní po schodech dolů stoupalo, neboť že psáno jest: „Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine!“ A tak se stalo. Synagóga zbudována tím způsobem, prý stavitelem Lirenským, a stála a stojí vždy stejná, nezměněná. Pokolení přecházela za pokolením, modlila se tu a žalmy zpívala.

Než i nevěřící do ní přicházeli, ale násilně, a zneuctili místo židům posvátné. Dvakráte zhaslo ner tamid, a stánek boží, Árón hakodeš, zastřený drahocennou krumplovanou oponou „poroches“, pobořen rozzuřeným lidem křesťanským.

Poprvé za krále Jana, jenž dal v synagóze kopati po skrytých pokladech židovských a jemuž tu vyhrabali jeho lidé za dva tisíce hřiven zlata i stříbra. Za téhož krále i krev tu tekla, pak za jeho vnuka Václava IV. Tenkráte, bylo o velikonocích, otřásala se všechna prostora pod klenutím na dvou osmihranných sloupech spočívajícím, žalostným, zoufalým křikem a úpěním vražděných židů. Krev jejich vysoko zastříkala stěny staré synagógy a zkropila tam hebrejské, posvátné průpovědi.

S hrůzou a dlouho vzpomínali v Židovském Městě na strašlivé velikonoce, a v Den smíření pak po všecky časy říkána v synagóze selicha, žalozpěv o hrůzách oněch dnů. Složil jej rabbi Abigdor Karo, sám pamětník onoho pronásledování.

A staré synagóze zůstala památka na ony dny. Nevyjasnilyť se od těch dob její stěny. Nikdo jich nečistil, aniž natřel, a tak temněly víc a více, až zčernaly. Rabbi nedovolil, aby se jich kdo dotkl, neboť lpěla na nich zaschlá krev věřících; vrstevníci i potomci měli ji v úctě jako krev mučedníků. —

Stará synagóga přečkala i pozdější bouře a nebezpečenství. Když před třemi sty lety zachvátil ohromný požár Židovské Město, kdy všecko vzplálo a hořelo, stála stará synagóga netknutá nad živým, ohnivým jezerem. Plameny hubily a trávily všecko kol a kolem, odevšad se valily sloupy a mračno černého, čpavého dýmu. Jen na modlitebnu nesletěla ani jiskřička, a také ani cihla ze střechy nespadla.

Na temný její štít usedly dvě bílé holubice a tu také zůstaly. Ani sálavý žár, ani dusivý dým jich odtud nevypudil. Vydržely tu tak dlouho, až pominulo všecko nebezpečenství. Pak se pojednou vznesly na bělostných perutích a zmizely v oblacích. 

 

Před časy, je tomu více než čtyři sta let, vracel se jednou na podzim primas Židovského Města, rabbi Jizchak, do Prahy. Jel z nějakého venkovského města, kdež byl za svým řízením. Musil také kus lesem. Poněvadž se tu nevyznal a kočí také ne, zajeli na křižovatce na nesprávnou cestu a zbloudili. Poznali to dosti záhy, ale na pravou se nemohli a nemohli dostati.

Bylo již za soumraku a v pustém lese rostla tma valem; v ní zanikla všeliká stezka i cesta. Ale vtom se před nimi kmitlo modravé světlo, dál, mezi stromy. Jen je zhlédli a již stáli. Koně sami se zastavili. Byli nepokojní, stříhali ušima, frkali, pak se začali vzpínati, to jak to světlo před nimi rostlo v rudou zář, v celou záplavu.

I na kočího padl strach. Jen primas nepozbyl mysli. Kočímu poručil, aby zavázal koním oči, aby tu počkal, on že se půjde přesvědčit. I šel mezi kmeny přímo k té záři, až stanul na neveliké pasece a tu spatřil divoucí věc: velikou, velikánskou hromadu zlatých a stříbrných peněz. Dva pidimužíci, oba šedých brad, brali z té vysoké kupy zlata a stříbra a plnili jím měšce.

Oba byli do té práce tak zabráni, že si primasa ani nevšimli. Ten se na ně chvilku díval, pak se optal, komu ty váčky naplňují. Jen to řekl, a již se jeden z těch trpaslíků na něj zaškaredil a zlostně řekl:

„Tobě ne!“

A byl ten tam. A naráz zmizelo také zlato, zmizelo stříbro na hromadě i všecky ty měšce již naplněné. Jen několik pohozených zlaťáků se zablyštělo na zemi. Druhý pidimužík však zůstal, a toho se zvědavý žid opět ptal, komu plnili ty váčky.

„Tobě ne!“

„A tak, prosím, komu?“

„Jednomu z tvého lidu,“ odvětil trpaslík a dodal: „Ale neměl ses ptáti. Přerušils tím naše dílo a tím jsi mu ublížil.“

„Kdo je ten šťastný člověk? Prosím tě, nemohl bys mně povědět?“

„Nesmím.“

„Když ne jméno, tak alespoň, jak vypadá, nějaké znamení —“

„Nesmím nic!“

„Tak prosím jenom tu maličkost, kdy, jako kterého času, ten poklad dostane.“

„Až se vdá tvá dcera.“

Primas se zarazil, ale již opět nanovo naléhal:

„Dcera? Má dcera?! A co by mé, dceři bylo do toho?“

„Ani bys nepomyslil.“

„Takový poklad! Šadaj! A já nic! Tak dovol alespoň, abych si tu ty zlaté se země sebral.“

„Dáti nesmím nic,“ odepřel pidimužík přísně. „Ale chceš-li, vyměň si je —“

Tak se stalo. Primas položil tři dukáty a kleknuv sbíral tři zlaťáky trpaslíkovy různo ležící. Jak poté povstal, neviděl nic. Zář zhasla, pidimužík zmizel, kolem tma pustého lesa, jímž hučel studený noční vítr. Rabbi Jizchak se rychle otočil a pospíchal odtud. Kočímu nepověděl, co viděl, cosi mu namluvil, a pobízel ho, aby jeli. Koně se již nebáli, a divná věc, šli jistě, a zanedlouho se kolem vyjasnilo. Vyjeliť z černého lesa a byli na pravé cestě. Pak už jeli pořád rovnou krajinou a jeli celou noc, až za jitřního šera dojeli k bráně Židovského Města. —

Rabbi Jizchak přivezl si z cesty velikou starost. Kdo je ten přešťastný člověk, jenž podědí takové nesmírné bohatství, a co mínil ten trpaslík tím, co pověděl o jeho dceři. Přemýšlel, ty tři dukáty z lesa prohlížel, bádal, ale nadarmo. Palčivá zvědavost nepřestala ho mučiti. Konečně mu připadlo, že snad nějakým zjevením, nějakým znamením by se mohl dopátrati jistoty. I zabalil trpaslíkovy zlaťáky do papíru, každý zvlášť, a jeden z nich hodil z okna na ulici.

Sám zůstal na číhané, aby zvěděl, kdo ten peníz sebere. Dost lidí chodilo ulicí kolem primasova domu, vzhůru dolů, ale žádný se po papírku ani neohlédl. Už byl den na sklonku, již chtěl primas poslati pro peníz, vtom přiběhl jakýsi klučina otrhaný a dost umouněný, okamžik se plaše ohlížel, pak náhle — skok — přímo k dukátu a již s ním uháněl.

Primasa zamrzelo, že by takový smolík a otrhánek měl nabýti toho pokladu. Než utěšil se, že to přece není žádná jistota. Nazejtří pak hodil druhý zlaťák v papírku na ulici a zase čekal a číhal. A zase po celý den lidé kolem chodili, papírku si nevšimli, zase navečer přiběhl týž klučina, sebral peníz a odběhl. A tak i třetího dne s třetím dukátem.

To již nebylo náhodou, samo sebou. To bylo určité znamení. Primasa hrubě netěšilo, než viděl v tom vyšší řízení. Jen to chtěl ještě věděti, jaký ten chlapec je. Proto poručil, aby bylo po všem Židovském Městě vyhlášeno, že on, primas, ztratil tři dukáty, aby mu je ten, kdož by je nalezl, poctivě navrátil. Mešores to sotva ohlásil, a již přiběhl k primasovi ten chudý hoch. Nesl dukáty, ale jen dva; prosil za odpuštění, ten třetí že dal matce do obchodu a matka že ho zase pořádně odvede, jen co si něco vydělá; že by byl všechny tři ihned vrátil, ale nevěděl komu. A pak že jich tak podivně nabyl, že měl po tři noci živý sen, aby šel k primasovu domu, že tam najde v papírku dukát.

Rabbi Jizchak užasl a již nepochyboval, že ten chudý chlapec, Mordechai se jmenoval, syn chudého žida Šaluma Maizla, je ten vyvolený dědic. Pochválil ho za jeho poctivost, dal mu ostatní dva dukáty a vyzval ho, aby u něho zůstal, že ho bude šatit, že ho dá učiti jako svého syna. Mladý Mordechai se zaradoval, ale hned děkoval, že nemůže, matka že je celý den v krámě a otec že je slepý.

„Je sám a nemá nikoho, kdo by ho vodil ze synagógy. Chodí tam třikrát denně,“ doložil chlapec.

„Zaplatím mu vůdce,“ nabízel primas.

„Cizí ho nikdy tak neobslouží jako vlastní.“

A mladý Mordechai nezůstal. Za nějaký den došel primas k jeho rodičům a nabídl jim, aby svého syna k němu alespoň posílali, každý den na několik hodin, že jim ho dá vychovati do obchodu, aby měl lepší živobytí nežli oni.

„Chlapec váš se mi líbí,“ pravil, „je hodný a zůstane-li tak, dal bych mu i svou dceru za manželku.“

Šalum a jeho manželka, potěšeni již návštěvou bohatého primasa, ustrnuli a v radostném pohnuti nechtěli ani svému sluchu věřiti. Vděčně přijali primasovo nabídnutí a svatosvatě slíbili, že prozatím nikomu nic nepovědí, jak si toho Jizchak přál.

Tak se dostal patnáctiletý Mordechai Maizl do domu primasova. Denně však vodil svého otce do synagógy a také své matce pomáhal, jak mohl. V učení a v obchodě prospíval znamenitě, a když mu bylo dvacet let, oženil ho rabbi Jizchak se svou dcerou, která si mladého Maizla upřímně zamilovala.

Sotvaže minulo sedm dní po svatbě, dal primas zapřáhnout a vyjel z Prahy. Mladého zetě vzal s sebou a zavedl ho do onoho lesa, kde před šesti lety měl tak podivné vidění. Maizlovi však neřekl, proč tam jede, že pro vaky zlata a stříbra. V lese prodleli po celou noc, až do úsvitu. Nic však nespatřili, ani záře, ani trpaslíků. Rabbi Jizchak vracel se nespokojen do Prahy. Ne však bez naděje. Nadál se, že podruhé budou šťastnější. Ale nebyli. Ani potřetí, když zajeli do toho lesa. Po čase znovu se tam primas vydal i se svým zetěm, jemuž však do té chvíle nic nezjevil. Ale ani tentokráte nepochodil. Již nabyl primas přesvědčení, že vše, co tenkráte viděl, bylo pekelné mámení, že ho dábel ošidil, aby provdal dceru za takového chudáka. To primasa hnětlo velice.

A pak už nemohl své mrzutosti ani utajit. Zeť, kterého jindy tolik vynášel, se mu znelíbil, a již mu to starý žid dával najevo. Jednal s ním čím dále tím chladněji, pak až příkře. Mladý Maizl to těžce nesl; posléze se odhodlal, že odejde z domu primasova, kdež byl patrně na obtíž. Mladá jeho žena mu nebránila, a tak se vystěhovali.

Mordechai Maizl převzal matčin obchod železem a zvelebil ho záhy tak, že byl jedním z nejpřednějších v Židovském Městě, ano v celé Praze. Mladý kupec se přičinil a Pánbůh dal požehnání. Mordechai Maizl stal se záhy zámožným; nezpyšněl však a nezatvrdil se ve svém srdci. Na chudé pamatoval vždy, rozdával hojné almužny a dary a ujímal se nevinně zchudlých a zadlužených, jež z vězení vykupoval. I stalo se, že jednou v létě, bylo přede žněmi, přišel k němu do krámu nějaký sedlák, kterého neznal. Sedlák si vybral náčiní zbrusu nové, kosy a srpy, ale dodal hned, že teď přede žněmi nemá peněz, aby Maizl byl tak hodný a zboží to mu uvěřil. A Maizl, jemuž se zdál sedlák vpravdě poctivý, dal mu ty vybrané věci na dluh. Sedlák, tím potěšen, pravil:

„Nu, věru, jsi hodný člověk, že mně neznámému věříš. A víš-li co, mám doma starou, železnou truhlu, tuze těžkou. Nemohu ji otevřít, dost jsem se namáhal. A nepotřebuju ji. Tu ti přivezu a dám na dluh.“ Třetího dne přijel s truhlou. Byla skutečně velmi těžká a vážila tolik, že sedlák jejím železem nejenom svůj dluh zaplatil, ale ještě něco na hotovosti dostal.

Pozdě navečer chtěl Maizl železnou truhlu otevříti. Ale jen dláto založil, jen kladivem uhodil, a víko samo odskočilo a se vymrštilo. A pod víkem! Maizl žasl, trnul, jako oslněn hleděl na spoustu zlata a stříbra, jehož byla železná truhla plná. Mladý kupec se zaradoval, než ihned se vzpamatovav, spustil víko, truhlu zavřel, a žádnému nic neřekl, ani své ženě. Čekal den, týden, měsíc, že sedlák se rozpomene a že přijde pro svůj poklad. Ale měsíce míjely a nikdo nešel, nikdo se nehlásil. Maizl sedláka neznal, ani nevěděl, odkud je. Když pak minul rok, počal Maizl pokladu užívati jako svého.

První, co učinil, bylo, že došel k vrchnímu rabínu a odevzdal mu velkou část peněz, aby za ně vystavěna byla nová synagóga. Vyhradil si však, aby se nikdo nedověděl, že on ty peníze na stavbu věnoval. Než když stavba byla dokonána a nová modlitebna vysvěcována, prohlásil rabín veřejně přede všemi v nové synagóze, kdo ji vystavěl, a ukázal na Mordechaia Maizla, stojícího skromně v koutku.

Všichni se k němu hrnuli, blahořečili mu a blahopřáli. První ze všech byl rabbi Jizchak, jeho tchán. Ten se nyní s ním usmířil, a když se mu zeť svěřil, jak bylo se sedlákem, jak s jeho železnou truhlou, řekl mu primas najisto:

„Sedláka nečekej! Toť byl jistě jeden z těch trpaslíků.“ A teprve nyní vyjevil svému zeti, co se mu před lety stalo v tom lese a proč tam po svatbách i později jezdili.

„Kdo by se nadál, že se to takhle vyplní,“ zvolal rabbi Jizchak. „Takhle, tak podivně! Ale buď Šadaj pochválen na věky věkův!“ —

Mordechai Maizl zůstal boháčem až do smrti. Nebyl však lakomcem, nýbrž přál stále svým souvěrcům a mnoho dobrého jim prokázal.

Synagóga, již svým nákladem vystavěl, slove podnes po něm. Kromě ní zbudoval v Židovském Městě radnici, lázně pro ženské, chudobinec a sirotčinec židovský, a že křivolaké, blátivé a špinavé uličky a ulice Židovského Města byly vydlážděny, jest také jeho dílo. Také hřbitov rozšířil a vždy a všude na chudé pamatoval. Tak činil až do své smrti, kterouž sešel r. 1601.

 

Za panování Rudolfa II. žil v Židovském Městě pražském rabbi Jehuda Löw ben Bezalel, muž vysoce učený a zkušený. Byl vysoké postavy, a proto mu říkali „veliký rabbi“. Vyznal se znamenitě nejen v talmudu a kabbale, ale také v matematice a hvězdářství. Nejedno tajemství přírody, jiným skryté bylo mu povědomo a dovedl leccos divného, takže lidé žasli nad jeho kouzelnou mocí.

Pověst o něm šla široko daleko a pronikla také nahoru do hradu sv. Václava, ke dvoru Rudolfa krále. Jeho dvorský hvězdář Tycho de Brahe vážil si učeného Jehudy Löwa; sám panovník seznal ho podivným způsobem.

Kdysi jel z Hradčan na Staré Město v komorním voze v průvodu jízdných dvořanů. Bylo to zrovna, když vydal rozkaz, aby všichni židé se vystěhovali z Prahy. Rabbi Löw šel tenkrát ke dvoru prosit za souvěrce; ale nepořídil, neboť ho ke králi ani nepustili. Nyní na něj čekal, a to zrovna prostřed Kamenného mostu, neboť měl bezpečnou zprávu, že tudy pojede.

Když lidé na mostě zhlédli královský nádherný povoz se čtyřmi koňmi v krásném, leskle kovaném řemení a skvělý průvod na koních, volali na rabína, aby se klidil z cesty. Než Löw stál, jako by neslyšel, zrovna v cestě královského kočáru.

Tu se již lidé na učeného muže osopovali a již po něm házeli. Kamení a bláto po něm metali a kvítí na něj padalo, na jeho plášť, hlavu a k nohám jeho.

Vtom dojížděl královský povoz. Rabín se však ani na krok nehnul z jeho dráhy. A koně ho nezajeli, nýbrž sami se před ním zastavili, ač jich kočí nezarazil.

Tu teprve se hnul rabbi a kráčel s obnaženou hlavou, růžemi a jiným kvítím k vozu, kdež pokleknuv prosil krále o milost pro své souvěrce. Král jeho zjevem a tím, co se tu stalo, překvapen, poručil mu, aby přišel na hrad. To byla veliká milost.

Druhé pak dosáhl v královském sídle, kdež s prosbou dobře pochodil.

Židé nemusili do vyhnanství a jejich rabbi Löw byl od té doby nejednou pozván na hrad ke králi, jemuž mnohou chvíli ukrátil svým kouzelnickým uměním. Jednou si přál král Rudolf, aby mu rabbi Bezalel ukázal arciotce Abraháma, Izáka, Jakuba a syny Jakubovy. Rabbi váhal, posléze však slíbil, že vyplní přání svého panovníka, jen o to že prosí, aby se nikdo ani neusmál, až se objeví posvátné postavy patriarchů.

Král a dvořané shromáždění v odlehlé síni slíbili a dychtivě hleděli do hlubokého výklenku u okna, kdež v šeru stál vážný, veliký rabbi. Ale již zmizel jakoby v mlze a z šedého mračna vynořila se vysoká postava starce v nadlidské velikosti, v řasném rouše, samojediná, jasně osvětlená. Zjevila se, velebně se nesla před očima všech, až náhle zanikla, jako by zhasla v šedém mraku. To byla podoba Abrahámova. Za ním zjevil se Izák, pak Jakub a synové jeho, Juda, Ruben, Simeon, Izachar a ostatní, zjevovali se jeden po druhém a král a dvořané tiše a vážně hleděli na předky židovského národa. Až tu z mraku se vynořil také Jakubův syn Naftalím, muž ryšavý a pihovatý, jenž rychle kol klusal, jako by nechtěl zmeškati, jako by ostatní honil. A tu se král smíchu neubránil. Ale jak se král zasmál, zmizel i mrak a všecko vidění, a již hlučely prostornou siní výkřiky úžasu i hrůzy.

Dvořané vyskakovali ze svých sedadel a všichni hleděli a ukazovali vzhůru k malovanému stropu.

Pohnul se, patrně se ssedal, klesal víc a více. Vysoký sál byl nižší a nižší. Dvořané na smrt bledí chtěli ke dveřím, ale nemohli z místa. Byli jako přimražení. Všichni křičeli na Bezalela, i král na něj volal, ať zastaví strop.

I vystoupil rabbi z výklenku, vztáhl ruce své a říkal cosi. Nežli doříkal, klenba se zarazila a již se pak nenížila. Král již o další zjevení nedbal. Chvátal ven a za ním všichni dvořané.

Strop se však do své výše nevrátil. Kam se až snížil, tam zůstal. Král pak už nikdy do té síně nevkročil. Zavřeli její dveře a tak zavřenou zůstala napořád.

Rabbi Löw ben Bezalel neupadl v nemilost pro tuto příhodu. Ano, stalo se, že i sám král Rudolf ho navštívil v jeho domě. Takové cti se Židovskému Městu ještě nedostalo. Ale rabbi Löw byl za ni také vděčen a z vděčnosti způsobil svému králi a pánu nemalé překvapení.

Löwův dům vypadal nevzhledně. Byl starý a málo výstavný. Ale jakmile král s dvořany vstoupil nízkými dveřmi do síně, počal žasnouti. To nebyla síň obyčejného domu, to byla uměle klenutá, malovaná a štukem zdobená místnost knížecího paláce. A schody vedoucí na mazhaus, jinde dřevěné, leskly se mramorem, pokud jich nezakrývaly drahé koberce. A nevešli jimi na sousedský mazhaus, ale do nádherné síně, zdobené obrazy a vzácnými čalouny. Postranními pak, otevřenými dveřmi bylo viděti do řad bohatých komnat a jedněmi také na otevřenou galerii vlašského díla.

Rabbi Löw, provázeje uctivě krále, uvedl ho s dvořany také do velké komnaty, kde bylo prostřeno, a prosil ho, aby ráčil přijmouti jeho pohostinství. I zasedl král ke stolu a rabbi uctil jej a všecky průvodce jeho takovou hostinou, že vyrovnala se tabuli královské. Král, zabaven tím čarovným uměním, kterým si Löw svůj nevelký dům rozšířil a tak skvostně vyzdobil, zdržel se tu drahnou dobu a odešel pak velmi spokojen. Přízeň svou a milost dal pak učenému rabínu nejednou najevo. A ten, aby se zachovala památka na návštěvu českého krále, dal na svůj dům vytesati lva vedle svého znamení, vinného hroznu.

Ještě větší však div nežli ty hradčanské zjevy arciotců byl golem, sluha Jehudy Löwa. Mocný rabbi si ho sám utvořil z hlíny; oživil ho pak tím, že mu vložil do úst „šem“.

Golem pracoval za dva. Posluhoval, vodu nosil, dříví štípal, zametal a vůbec vykonával všecky hrubší práce. Přitom nejedl, nepil a nepotřeboval odpočinku ani oddechu. Ale pokaždé, když šábes nastával, v pátek podvečer, kdy všeliká práce měla přestati, vzal mu rabbi „šem“ z úst; golem naráz ztuhl, nehnul sebou a stál jako panák v koutě, mrtvá hlína, Jež po šábesu ihned oživla, jakmile rabbi vložil do otvoru úst kouzelný „šem“.

Jednou však Löw ben Bezalel, chystaje se do staré-nové synagógy zasvětit šábes, zapomněl na golema a nevyňal mu „šem“ z úst. Ale rabbi jen vešel do modlitebny, jen začal žalm, a již přiběhli za ním lidé z jeho domu i ze sousedství, všichni vyděšení, a s hrůzou, urvaně, jeden přes druhého oznamovali, vykřikovali, co se děje, co se stalo, golem že doma zuří, že nesmí nikdo k němu, že by každého zabil.

Rabbi okamžik váhal; nastávalť šábes, žalm již začal. Všeliká práce, každičké sebemenší namáhání bylo od té chvíle hříchem. Ale žalmu, jímž se sobotní den zasvěcuje, ještě nedoříkal, nenastala ještě pravá chvíle šábesu. — Vstal a chvátal do svého domu. Ještě nedošel a již slyšel temný hluk, dunivé rány. Když vstoupil, ostatní šli ze strachu kus za ním, spatřil ohavnost zpustošení: rozbité nádobí, rozmlácené, zpřevrácené stoly, židle, truhly a lavice, rozmetané knihy. Tu již dílo zkázy golem dokonal. Té chvíle „pracoval“ na dvorku, kde ležely již slepice, kuřata, kočka i pes, vše pobito, a kde právě trhal ze země lípu hrubého kmene. Byl všecek rudý, a černé kudrny lítaly mu kol čela i tváří, jak vyvracel strom jakoby nějaký v plotě kůl.

Rabbi šel přímo k němu; hleděl na něj upřeně a ruce měl vztaženy. Golemem škublo, vyvalil oči, jak se ho mistr dotkl, a hleděl mu vyjeveně do očí, jakoby přikován mocným jeho zrakem. A vtom mu sáhl rabbi mezi zuby a jedním hmátnutím vytrhl mu z úst čarovný „šem“.

Golema jako by podťal. Naráz se svalil na zem a ležel bez vlády, již jen jako hliněný panák, mrtvá hmota. Všichni židé kol, staří i mladí, vzkřikli radostně a plni teď odvahy přistoupili k padlému golemu a smáli se a spílali mu. Rabbi však, zhluboka si vydechnuv, nepromluvil ani slova a kráčel zase do synagógy, kde za svitu lamp začal znovu říkati žalm a zasvětil šábes.

Posvátný den sobotní minul, ale rabbi Löw ben Bezalel nevložil už golemovi „šemu“ do úst. A tak golem nevstal, zůstal hliněným panákem a dostal se na půdu, pod střechy staré synagógy, kdež se pak rozpadl na kusy.

 

Věky minuly a mnoho se změnilo v Židovském Městě. Tuhé odloučení přestalo, brány zmizely, město samo je zjinačilo, ulice, domy i obyvatelstvo.

Jen stará-nová synagóga zůstala, jak bývala, nezměněná a s ní mezi domy novější výstavnosti tichá „zahrada mrtvých“. Tu sešla se všecka přešlá pokolení bývalého, starého Židovského Města, od nejdávnějších dob, kdy ještě prý nebylo Prahy až do času, kdy se ghettu uvolnilo i jeho obyvatelstvu, kdy se tu naposled odbýval „koure“ (pohřeb) a naposled se „kadiš“ modlili nad otevřeným hrobem.

Ve stínu bezových stromů i keřů trčí spousta kamenných pomníků, prostých i složitých, ploché desky vztyčené nebo k sobě skloněné v podobě střechy. A na všech různá znamení: hrozen, označující vůbec původ židovský, umyvadlo, oznamující, že tu odpočívá potomek pokolení Levi, ruce, znamení rodu Árónova. A tu podoba panny, tam podoba lva, vlka, Jelena a jiných dle jména nebožtíkova.

Všude nápisy hebrejským písmem, stručné i rozvláčné, hlásající jméno i rod, rok úmrtí i zprávy o zesnulém. Čteš jména různá a podivná: hebrejská, německá a ze starší doby, ze 16. věku, kdy židé se více hlásili k našemu národu, i mnoho jmen českých. Tu Krása žid odpočívá, tam Čech, Černý, tu Sladka židovka, Čárka, Mamila, Libuše, Sláva, tam Nezamysl, Máta, Vlk, vedle Dobruška a jiné a jiné. —

Zastarodávna, kdy se tu ještě pochovávalo, kladli židé na pomníky, ale vždy tajně, různé peníze, milodar chudým, kteří se styděli přihlásiti se o podporu nebo almužnu. Teď leží na některých pomnících kamínky, tu hojněji, tam u menším počtu, ale všecky jsou tu na znamení úcty. Kdo z věřících hrob navštíví, položí kamének, a hromádky jich praví, kdo žije v paměti dále a komu se žehná: „Secher Zaddik livrocho.“

Všecka pokolení bývalého Židovského Města se tu sešla: chudí, bohatí, zapomenutí i ve svém pokolení slovutní. Tu odpočívá učený rabbi Abigdor Karo, skladatel žalozpěvu o velikém pobití za krále Václava IV., tu odpočívá Mordechai Maizl, syn Šalumův, veliký dobrodinec svých souvěrců, i slavný Jehuda Löw ben Bezalel a jiní přední mužové židovské obce.

Všichni odpočívají ve stínu vonného křoví a nic neruší jejich spánek. Ale je tu jeden, jenž nedošel ani v „zahradě mrtvých“ lehkého odpočinutí, a zbožné „Šalom alechem“ bez účinku vane přes jeho opuštěný hrob.

Ten žid se v mládí odcizil svému rodu. Přijalť křesťanskou víru a stal se i knězem. Byl kaplanem u sv. Víta. Než pak, když se blížila jeho poslední hodinka, rozpomněl se na svůj původ a zatoužil odpočinouti v „zahradě mrtvých“ na Židovském Městě. Bylať tam také pochována mladá židovská dívka, kterou kdysi za mládí miloval. I skonal jako žid, a židé ho pochovali, jak si přál, poblíže hrobu milé mu dívky. Než poklidu, kterého jistě měl zaživa málo, nedošel ani v hrobě. Každé noci vstal z hrobu a musil k Vltavě, kdež na něj čekala lodice i příšerný veslař kostlivec.

Tmou i za měsíčního svitu, jak byly noci, jezdili na druhý břeh. Tam zpronevěřilý kněz vystoupil a jeho veslař ho vyprovodil odtud nahoru na hrad, do kostela sv. Víta. Tam žid kněz usedl k varhanům a hrál; kostlivec měchy šlapal. Kostelní, prosebné písně, kající žalmy nesly se ztichlou a šerou prostorou chrámovou. Kněž těmi vroucími zvuky lkal a Boha prosil, aby mu bylo odpuštěno. Nevyslyšány však vyznívaly dojemné, žalostné prosby. Nežli odbila hodina s půlnoci na svatovítské věži, ztichly varhany a smuten se vracel varhaník dolů k řece.

Kostlivec ho zase převezl a kněz vrátil se na hřbitov otců, do svého hrobu, aby nazejtří v noci zase vstal a jel za řeku a hrál u sv. Víta kající žalmy a písně.