Zázraky v Bibli
Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat tématu „zázraky v Bibli“. Evangelium příští neděle nám vypráví o zázračném nasycení pěti tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami. Tomuto úryvku jsme se však již věnovali ve včerejším pořadu. Dnes si téma zázraky přiblížíme na pozadí celého Starého a Nového zákona.
Představa, jakou máme o zázraku my a jakou měli lidé před dvěma až čtyřmi tisíciletími, se značně liší. Bible vidí ve veškerém dění Boží ruku, která zjevuje svým věrným svou moc i lásku. Sám stvořený vesmír a jeho řád je pro člověka divem a znamením. Div stvoření opěvují převážně žalmy. Bůh však do dějin stále zasahuje. Člověk se tehdy neptal jako my dnes: „Jak je to možné?“, ale „Co tím Bůh chce říct? Co to znamená pro člověka?“ Lidé se tehdy více tázali po smyslu, než po příčině.
Mnoho zázraků v Bibli není věcí nadpřirozenou, ale jde o výjimečnou souhru přirozených příčin. Zázrak je mimořádný především proto, že se jím neočekávaně a často také s velkou intenzitou projevuje Boží přítomnost v tomto světě. Bůh svými zázraky a znameními zjevuje svou péči o Izraele. Je zajímavé, že výrazy, které jsou použity pro popis Hospodinových činů, vyjadřují jeho moc, hrdinské skutky, ale především údiv, úlek a hrůzu, které tyto činy vyvolávají. V očích starozákonních lidí zjevoval zázrak Boží přítomnost. Divy ve Starém zákoně představují Hospodinův zásah uprostřed jeho lidu, ať už jsou doprovázeny podivnými jevy, nebo tomu tak není. Písmo svaté samozřejmě také vypráví o mnoha neslýchaných Božích skutcích. Například ve Čtvrté knize Mojžíšově čteme o tom, jak se země otevřela a pohltila vzbouřence proti Mojžíšovi, který říká: „Jestliže tito lidé zemřou, jako umírá každý člověk, a postihne je obecný lidský úděl, neposlal mě Hospodin. Jestliže však Hospodin stvoří něco mimořádného a půda rozevře svůj chřtán a pohltí je se vším, co je jejich, takže sestoupí zaživa do podsvětí, poznáte, že tito muži znevážili Hospodina“ (Nm 16,29-30).
Otevřeme-li Starý zákon, pak nejvíce zázraků najdeme ve vyprávěních z doby Mojžíšovy a Jozuovy, tedy z období, kdy byl Izrael zázračně vyveden z Egyptského otroctví a obsazoval zaslíbenou zemi. Tyto události byly velmi silným zážitkem, který formoval izraelské myšlení. Pro zázrak v tomto prostředí není vůbec podstatné, jestli se vymyká přírodním zákonům či nikoli. Připomeňme si boj Jozua s Gibeóňany. Došlo při něm k několika pozoruhodným jevům. Hospodin vrhal na nepřátele kameny z nebe. Na potvrzení Jozuova vítězství se slunce zastavilo uprostřed oblohy. Jozue po bitvě volal: „´Zmlkni, slunce, v Gibeónu, měsíci, v dolině Ajalón.´(…) Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den“ (Joz 10,12-13).
Několik zázraků je také zasazeno do života proroka Eliáše. Ten je zázračně sycen na poušti, pak odchází k vdově do Sarepty. Její syn sice umírá, ale Bůh ho prostřednictvím Eliáše volá zpět k životu. Podivuhodná znamení však provázejí proroka i po odchodu ze Sarepty. Při soupeření s Bálovými proroky nechá svůj oltář polít vodou, modlí se a z nebe sestoupí oheň, který přijme jeho oběť. Zeptáme-li se po smyslu tohoto souboje, uvidíme, že jím bylo jasně dáno najevo, kdo je pravým Bohem a prorokem. Hospodin se ukázal jako ten, který přijímá oběť svého proroka Eliáše – na rozdíl od Bála a všech ostatních bůžků.
Ve Starém zákoně není zázrak nikdy izolovanou skutečností. Odkazuje k jiným událostem. Cílem mimořádných Božích zásahů je právě něco říci, varovat lidi, ohlašovat jim důležitou skutečnost. Zázrak tedy vždy odkazuje na Boží moc. Když viděli lidé ve starozákonní době nějaký zázrak, neptali se jako my dnes, jestli nebo jak je něco takového možné. Jejich otázky směřovaly spíš ke smyslu. Tázali se tedy: Jaký má toto znamení význam? Co nám tím chce Bůh říct?
Ne všechny zázraky jsou pro Izraelity Hospodinovým znamením. Lidé znali také podivné zázraky, uskutečněné silami, jež se protivily Bohu. Vzpomeňme na soupeření kouzelníků a čarodějů s Mojžíšem v Egyptě. Mojžíš proměnil hůl v draka, vodu v krev. Poslal na Egypt žáby. Něco podobného zvládli i egyptští mudrci a čarodějové. Byla to podivuhodná znamení, která ovládal nejen Boží posel, ale také kouzelníci z faraónova domu. Z toho tedy vyplývá, že samotný zázrak nestačí jako důkaz Božího zásahu, ale musí být vysvětlen celým biblickým zjevením. Pravý zázrak odpovídá údajům, které člověk o Bohu má.
Musíme si však všimnout úzkého vztahu, který je mezi zázrakem a vírou. Smyslem zázraků je víc, než jen vzbudit údiv. Mají vyvolat a utvrdit víru, naději a důvěru v Boha. Lidi, kteří od neznámého Boha nic neočekávají, zázraky spíše zatvrzují, podobně jako faraóna. Již jsme si připomněli, jak Mojžíš proměnil hůl v draka. Poté „se srdce faraónovo zatvrdilo a neposlechl je“ (Ex 7,13). Ten, kdo Boha zná a spoléhá jen na něj, objevuje v zázracích mocné dílo Boží lásky. Izrael si staví před oči velikost Abrahámovy víry. Díky ní se stal zázrak a jeho stará a neplodná žena porodila syna. Víra, která je obdivována u praotce Abraháma, chybí Izraeli na poušti. Izrael reptal, požadoval po Mojžíšovi zázraky. Hospodin také prostřednictvím zázraků vychovával svůj národ. Připomeňme si epizodu s manou na poušti:„Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3).
Marie Klašková