Zaříkávání

Dějiny zaříkávání (invokace, latinsky invocatio) sahají až do počátku věků. Při zaříkávání se obvykle pronáší určitá formule a mohou se také použít předměty jakožto krvavý pentagram na pergamenu nebo svěcená křída pro namalování ochranného kruhu. Kruh pak poskytuje ochranu před silami temnot či černé magii.

V dějinách celého světa se objevují zmínky o čarodějnicích, které zaříkávání praktikovaly. Dále se používalo při takzvaných „černých mších“ při vyvolávání duchů a satana. Zaříkáváním se také bránilo proti strašidlům či nočním můrám.

V dnešní době se zaříkávání používá při okultních či satanistických obřadech, ale i v legálních spiritistických seancích.

Ještě za časů našich babiček a prababiček bývala v naší zemi spousta všelijakých vesnických vědem a babek kořenářek. V některých částech Moravy a Slovenska se jim dokonce říkávalo bogyně, nebo bohyně. Vesnické vědmy bývaly nositelkami dávné lidové moudrosti a tradic, jejich stáří sahalo často tak hluboko do historie, že by se patrně i ony samy divily. Škoda, že jejich znalosti nebyly lépe etnograficky podchyceny a zachovány. Je to ale vlastně docela pochopitelné. Vědmy si svá tajemství většinou střežily a rozhodně je snadno neprozrazovaly, zvláště ne zvědavým badatelům z měst. Údaje národopisců tak žel často pocházejí z druhé ruky, tedy od těch, kteří byli vědmami léčeni a ti si samozřejmě všechno nepamatovali a nakonec ani všemu co bogyně dělala nerozuměli.

Zaříkadla a magické postupy, které literatura zaznamenala, nám dnes připadají primitivní a mnohdy směšné. Svědkové, kteří se však magických seancí starých kořenářek účastnili, většinou potvrzují jejich účinnost. Vzpomínám si jak jistý etnograf (jeho jméno, ani titul knihy si bohužel nepamatuji) popisoval případ, který se udál kdesi v Čechách, v padesátých letech minulého století. Vědec byl přítomen ve vsi, kde se ve velkém rybníce utopil muž. Hasiči a dobrovolníci ze vsi tři dny prohledávali vodu, ale nemohli najít tělo. Povolali tedy starou vědmu. Žena prý přišla ke břehu rybníka a za drmolení zaříkadla, kterému etnolog nerozuměl, zapíchla do bochníku chleba zapálenou svíci. Pak chleba se svící položila na dřevěné prkno a poslala ho po vodě. Prkno chvíli plavalo po rybníce, pak se na jednom místě zastavilo a několikrát se otočilo dokola. Hasiči zkusili v tomto místě zalovit a utopence skutečně vytáhli. To vše se stalo před očima vědeckého pracovníka a kdybych nebyl blbec a dělal si pořádné poznámky, řekl bych vám i jeho jméno.Mrkající
Chtěl bych se v tomto článku na chvíli zastavit u zaříkadel a na příkladu magického zákroku proti tzv. střílům ukázat, jak takové zaříkání mohlo vypadat. Stříle jsou podle lidové tradice duchovní bytosti, které způsobují člověku hučení v uších a bolesti a píchání v hlavě. Ne každou bolest hlavy samozřejmě způsobují stříle a tak první, co vědma při podezření na tyto bytůstky udělala bylo to, že položila nemocnému na hlavu mísu s vodou a nasypala do ní oves. Potom vzala nůžky a zatímco se modlila, udělala jimi nad mísou tři křížky. Pokud se ovesné zrno postavilo jedním koncem vzhůru a druhým ke dnu misky, měl nemocný stříle. Oves zareagoval na nemoc jako střelka kompasu na magnetické póly země. Pokud zůstalo zrno ležet na hladině podélně, způsobovalo potíže něco jiného než stříle.
Zajímavým momentem je vědmina práce s nůžkami. Ukazuje se, že nůžky byly poměrně často používaným magickým nástrojem. Existuje například dobře popsaný případ z Unhoště z roku 1897, kde byla vědma povolána ke ztrátě pasti s telaty. Babka se nejprve zeptala jestli má okradený na někoho podezření a ten vyjmenoval tři sousedy se špatnou pověstí. Babka vzala řešeto (síto na prosívání obilí) a zapíchla do něj nůžky. Přitlačovala je sezhora jedním prstem a mumlala: "Svatý Jene Kyliáne, prosím vás pro rány páně, povězte, ukradl tu past. ----" a teď jmenovala podezřelé osoby. V tom, jak vyřkla jméno jednoho z nich, nůžky povyskočily a prudce se pootočily. Prokázalo se, že ten koho nůžky označily byl opravdu zlodějem.
Vraťme se ale ke střílům. Pokud tedy léčitelka pomocí ovsa stříle opravdu diagnostikovala, přistoupila k zaříkávání. Zaříkávání se dělo podle tradičního scénáře. Vědma obvykle začala jakoby vyprávěním příběhu v němž Ježíš se svatým Petrem, Panna Marie, nebo jiný svatý šel po světě a potkal duchy nemoci. Např. : ,,Šla panenka Maria po louce, potkala stříle střílouce.", nebo : "Šlo sedmdesáte dva stříly, potkal je Ježíš." Příběh pokračuje tím, že svatý duchy nemoci osloví a zeptá se jich kam jdou. Oni odpoví, že škodit tomu, pro koho je vymítací rituál prováděn a svatý je nakonec vykáže z těla nemocného pryč. Například takto : "Stříle, stříle, stříle! Jste-li ze skal, běžte do skal; jste-li z větru, běžte do větru; jste-li z lesa, běžte do lesa; jste-li z vody, běžte do vody; jste-li z moře, běžte do moře písek prosívati, vodu přelívati, né z moci mé, ale z boží!"
Variant tohoto zaříkání je celá řada :

,,Šla panenka Maria po louce, potkala stříle střílouce. Kam jdete? Vrate se! Jste-li z větru, jděte do větru, jste-li z vody, jděte do vody. Přeříká se třikrát, pomodlí se Otčenáš a Zdrávas ku svaté Apoleně, amen." 

"Stříle, střílovci, jděte na vrchy, nad lesy, na trní, na skály, na zelenou louku, tam jsou tři studnice, v jedné jed, v druhé med, v třetí mléko; tam se naleptejte, nachloustejte a tej osobě pokoj dejte!"

"Ve jménu svatého Rance, kus mazance, ať oučej přestane, a zdraví nastane; šlo sedmdesáte dva stříly, potkal je Ježíš a k nim řekl: Kam jdete, střílové? Jdeme zuby N., M., S., lámati! Jděte, dříví a skály lámejte, M. a N., S. s pokojem nechte. Ve jménu svatého Rance, kus mazance, k tomu dopomáhej svatý Kundrát."

,,Nátko loupající, stříle píchající a růže pálící, já vás zažehnávám na hory a skály. Jsou tam tři studánky, jedna plná masa, druhá plná krve, třetí plná kostí, a tam se můžete porámotit dosti"

Ačkoli se v těchto magických postupech doporučují k modlení "otčenáše" a "zdrávasů a v zaříkávání figurují křesťanští svatí, lze u nich předpokládat velmi archaický původ. Národopisec Poličanský například zapsal české zaříkadlo na vymknuté a zlámané kosti v tomto znění :
"Ve jménu sv. Ducha. Jel pán Ježíš na oslíčku, sv. Petr na koníčku : "Petře, pospěš." - "Nemohu. Zlámal mi kůň nohu." - "Nu sejdiž se kost k kosti, kloub k kloubu, srst k srsti, ať jest zase tato bolest celá jako kámen." Dejž to Duch svatý. Amen."
Porovnejte ho nyní s takzvaným Merseburgským zaříkadlem z 9-10.století :
"Phol a Ódin jezdili v lese. Tu se Balderovu hříběti jeho noha vymkla. I zaklínala ho Sinthgunt, (i) Sunna, její sestra; i zaklínala ho Frigg, (i) Fulla, její sestra; i zaklínal ho Ódin tak jak nejlépe uměl: ať vymknutí kosti, ať vymknutí krve, ať vymknutí údu: kost ke kosti, krev ke krvi, úd k údu, ať jsou sklíženy."
Vědmy a zaklínači vyměnili s příchodem křesťanství staré bohy za nové, ale jejich postupy zůstali prakticky nezměněné. Mísila se tu stará víra s novou a vyrostla v nový synkretický útvar, v němž podobně, jako např. v karibském woodoo přežívalo pod křesťanským pláštíkem mnohé z dávných pohanských kultů. Osobně vnímám tuto zvláštní lidovou formu katolicismu, jako velice zajímavou.