Zapojit zdravý selský rozum

Rozhovor s veterinárním lékařem aplikujícím homeopatii
MVDr. Michalem Jiřičkou

Kateřina Komorádová, Praha, prosinec 2010

 

K rozhovoru jsme se s doktorem Jiřičkou sešli na pražské veterinární klinice, kde několikrát do měsíce působí. Společnost nám dělali nejenom indičtí sloni na batikovaném ubruse přehozeném přes vyšetřovací stůl, ale také „pacienti“ v čekárně. Pro rozhovor o homeopatické léčbě zvířat naprosto ideální prostředí.

 

Co si vybavit, když se řekne homeopatie ve veterinární praxi?

Úplně to samé jako homeopatie v lidské praxi. Přijdete se zvířetem za homeopatem a on chce znát jeho zdravotní anamnézu, tedy všechno, čím zvíře procházelo u veterináře a co se na jeho zdravotním stavu řešilo. Navíc potřebuje znát povahové charakteristiky zvířete, jak se chová k ostatním zvířatům, k lidem, co mu chutná a nechutná, jak komunikuje se svými páníčky a v ideálním případě majitel s sebou přinese zprávu od ošetřujícího veterinárního lékaře. Toto všechno si homeopat zapíše a současně zvíře pozoruje a vnímá po dobu konzultace.

Jaké výhody nabízejí homeopatika v léčbě zvířat oproti alopatickým lékům?

Asi před rokem a půl bych vychrlil celou řadu výhod, dnes to vidím tak, že je to léčebná metoda jako každá jiná. Homeopatický princip by měl být součástí medicíny, neměl by být vydělen mimo, protože konvenční medicína má své hranice a homeopatie má také své hranice. Takže čím dál víc říkám, že to je věc spolupráce. Nevím, jednoznačně co jako homeopaté veterináři nabízíme navíc. Myslím, že to hlavní je individuální přístup ke každému pacientovi, že se snažíme pochopit jedince, jeho pozici v životě nebo ve smečce. Nebo v případě homeopatie aplikované na lidech jeho pozici v rodině.

Výhodou homeopatie je určitě její neinvazivnost. Já sám využívám toho, že tato vyšetření dělá konvenční medicína, kdežto já už pracuji s jejich výstupy. Takže pro mě z toho plyne výhoda, že zvířata se u mě v ordinaci necítí ničím ohrožena a i jejich majitelé mi říkají, že se u mě chovají daleko přirozeněji. To ale není nic zázračného, prostě jenom sedím s páníčky, v pohodě a v klidu si s nimi povídám, a tím pádem je v pohodě i to zvíře, protože jeho smečka, tedy páníček, je také v pohodě. Zvíře velmi rychle zjistí, že po něm nic nechci a nijak nezasahuji do jeho osobního prostoru. Pokud si přeci jenom potřebuji něco na zvířeti prohlédnout nebo vyšetřit, tak to nechávám až na závěr pohovoru.

A co třeba způsob podávání léků, ve vašem případě homeopatických? Je to také výhoda oproti alopatické léčbě?

Asi ano, většinou totiž není nutné léky polykat, stačí je dopravit na sliznici dutiny ústní, takže majitel se zvířetem nemusí nijak manipulovat a nutit je polykat hořké tabletky.

V jednom rozhovoru s vámi jsem totiž četla, že právě chemické pachy léků zvířatům brání v polykání alopatických léků, což naprosto odpadává v případě používání homeopatik.

To je pravda, ale zrovna nedávno jsme řešili problém s kočkami, které odmítaly polykat homeopatika. Většinou používám LM potence naředěné v lahvičce s určitým podílem alkoholu jako konzervačního činidla. Doporučuji líh, čistou vodku nebo slivovici. Majitelka koček měla jenom slivovici, tak ji přidala do vodného roztoku léku, ale kočky ho odmítaly, protože z něj asi byla cítit. Nezbylo než koupit šedesátiprocentní líh a připravit roztok léku s jeho pomocí znovu.

Tímto jsme narazili na další téma, a sice jakým způsobem se zvířatům podávají homeopatické léky?

Pokud se homeopat věnuje klasické homeopatii, tak je to vždy perorálně, tedy do tlamy a většinou rozpuštěné ve vodě. Používají se kuličky mléčného cukru, které jsou napuštěné homeopatickým lékem, takže je možné také použít přímo tyto kuličky. Zvířata je přijímají bez potíží, jsou totiž trochu sladké. Ve své praxi ale používám LM potence, což je homeopatický lék v roztoku podávaný injekční stříkačkou nebo lžičkou.

Takže ne do potravy…

To nedoporučuji, i když i k tomuto způsobu podání se občas uchýlíme, především v případě zmiňovaných koček, které někdy nechtějí se svým majitelem komunikovat. Mám několik případů, kdy kočky odmítají spolupracovat, koušou, škrábou a s majitelem vysloveně nemluví.

Pro zvířata existují také nosní spreje s homeopatickými léky. Máte s nimi zkušenost?

Ano, viděl jsem takový kufřík, byla to akutní homeopatická lékárnička pro koně. Myslím, že se to prodává ve Spojených státech amerických a pravděpodobně se to aplikuje do dutiny ústní, možná na sliznice nozder. Jednou jsem viděl instruktážní film, už ani nevím, kde jsem k němu přišel, ale byl z Rakouska, kde lékař-homeopat tento sprej nastříkával skotu na nozdry. Tím, jak se dobytek olíznul, tak přijal homeopatikum.

Vy sám jste tuto metodu někdy vyzkoušel?

Dojíždím do jednoho kravína, kde je volné ustájení, a tam jsem zkoušel takto homeopatika aplikovat. Dojnice ale velice brzy poznaly, co se děje, takže když se k nim zootechnička přiblížila se sprejem v ruce, krávy se otočily a šly pryč. Nebyla šance to do nich takhle dostat (směje se). Možná jedině tehdy, když jsou přivázané.

Promítá se do homeopatické praxe nějakým způsobem šlechtění a vznik nových plemen? Že by třeba bylo potřeba jiných, nových léků?

Otázka je, co myslíte tím nové léky. Je spousta léků, které neznáme a nemáme dostatečně probádané. Neznáme homeopatické obrazy spousty rostlin nebo prvků. Tím tedy přímo nepřesahujeme hranice homeopatie, ale jde o léky, které existují, ale my je zatím jenom neznáme. A ve vztahu k novým plemenům…Nejsem si úplně jistý, jestli jsou nějaká úplně nová plemena, že by vznikala pořád nová. Ale nad čím jsme se spíš začali s několika studenty veteriny zamýšlet, je vztah plemene k určitému homeopatickému léku nebo skupině léků. Ze své praxe mám totiž pocit, že třeba teriéři budou mít co do činění s léky z dusíku a možná ze rtuti, protože jedno z hlavních témat těchto léků je napětí, aktivita, intenzita a užívání si. Takže tato představa by nás mohla při práci směřovat na určitou skupinu homeopatických léků, ale jsme v této úvaze skutečně na samém počátku.

Nerad bych hlavně, aby vzniklo něco, čeho bychom se pak drželi zuby nehty. Aby se nám nestalo to, co Vithoulkasovi, že řekl cosi o konstitučním léku, a pak se toho chytla určitá skupina homeopatů hlásajících, že je konstituce a ta je neměnná, a proto je neměnný konstituční lék po celý život jedince. Protože tak on to nezamýšlel. Není to tak, že bych teriéra mohl léčit jenom lékem z dusíku a nemohl mu dát třeba arsenicum nebo sulfur. Spíš to celé naznačuje určitý směr uvažování a mohlo by to při léčbě v určitých momentech pomoci. A že by bylo třeba jen nových léků, že by třeba vůbec nepomohly tzv. polychresty, to opravdu ne….

A taky je otázka, co je vlastně polychrest. Pro mne je to lék, který víc známe, máme ho podrobněji popsaný v materii medice, je více zachycen v repertoriu. Není malý nebo velký lék, jenom některé známe víc a některé méně. Inspiraci hodně hledám u Jana Scholtena, řekl krásnou věc, a sice že pokud je pro nás stav pacienta neznámý, tak pravděpodobně odkazuje na lék, který my osobně ještě neznáme. Pak je potřeba se soustředit na analýzu, repertorizaci, a hlavně na celkové pochopení stavu pacienta. V tomto pohledu je to úplně stejné jako homeopatie aplikovaná u lidí.

Kdy jste zjistil, že budete chtít ve své veterinární praxi uplatňovat homeopatii?

Hodně mi v tom pomohla práce na obvodě, kdy jsem se staral o zhruba deset kravínů. Postupně jsem začal přemýšlet, proč jsou telata v některém kravíně víc nemocná, proč jsou někde větší prodlevy reprodukce u dojnic nebo proč jinde mají víc zánětů mléčné žlázy, když jsou všechny více méně krmené podobně. Takže jsem hledal, co vlastně léčíme, a snažil jsem se najít něco, co by předběhlo konvenční medicínu, co by se mohlo použít před nasazením antibiotik, prostě něco, co zapůsobí preventivně.

Tak jste se dostal k homeopatii.

Nejdřív jsem se začal setkávat s léčiteli, pak jsem se začal zajímat o čínskou medicínu a z celého hledání jsem se nakonec sešel s homeopatií. V léčitelství mi chybělo cosi jako lék, to, co pacientovi předávám. Nevím, proč mě homeopatie oslovila nejvíc, asi k sobě prostě patříme (směje se). A také jsem měl štěstí, že jsem jako prvního homeopatického lektora potkal Peter Chappela, což je podle mě obrovsky charizmatická bytost, a on mě dokázal jako mnoho jiných pro homeopatii nadchnout. To bylo v roce devadesát tři. Pak jsem začal homeopatii studovat intenzivně a současně jsem ji už začal přidávat do konvenční léčby na obvodě.

Jakými léky jste tedy začínal?

Arnikou, sulfurem, arsenem… Co jsme se právě učili, to jsem všude viděl, tak jsem to všude používal (směje se).

S úspěchem…

No, i bez úspěchu, ale to počáteční nadšení je krásné. Ale bez toho to asi nejde.

Alternativní medicína by měla zasáhnout první

Mám ten pocit, že homeopatie ve veterinární praxi se ve světě používá daleko víc než u nás, stejně jako je tomu v případě homeopatie u lidí.

To je prostě fakt. V Rakousku, Německu a Anglii je, myslím si, homeopatie více zavedená u zvířat, ve Švýcarsku jsou také kolegové, se kterými jsem v kontaktu na fóru, v Holandsku toho podle mě není tolik a ve Spojených státech se to tak nějak probouzí. Nevím, čím to je. Vím, že za minulého režimu v Praze bývala antroposofická lékárna a, že tu fungovali homeopaté pro lidi, ale jestli tu byli i veterinární, to opravdu nevím, nikdy jsem to nezjišťoval.

Roli také může hrát náročnost studia, jak časová, tak finanční. Vezměte si, že jako budoucí veterinář šest let studujete a učíte se, jak pracovat určitým způsobem. A navíc, jestli chcete svou práci dělat pořádně, tak budete chodit na další semináře. Ve vetešině sice nemáme něco podobného, jako jsou v lidské medicíně povinné atestace. Když ale chcete pracovat pořádně, tak investujete do vzdělání, do vybavení, jezdíte na semináře, prostě snažíte se jít dál. A teď najednou potkáte homeopatii a zjistíte, že byste měla začít studovat další léčebný systém. A i když projdete celým nutným výcvikem, tak zjistíte, že jste v homeopatii stejně pořád na začátku. Takže to může celkem dost odrazovat.

Máte takové ohlasy z praxe?

Pár kolegů mi i sami řekli, že se jim homeopatie líbí, ale že právě tohle je na ní odrazuje. Takže často skončí u toho, že mají nějaké zaběhnuté indikace a v těch se pohybují. Znám kolegu, který na záněty močových cest u koček dává homeopatikum Cantharis, nic jiného z homeopatie nepoužívá a funguje mu to. Nebo kolegové, kteří používají výhradně polykompozita, ta také fungují. A má to podle mne svůj význam používat homeopatické míchané preparáty. Jde přeci o to léčit, ulevovat od bolesti a utrpení.

A pak je pár lidí, kteří se do studia a praxe homeopatie doslova ponoří… Znám jich pár, tak uvidíme, kam dospějí, jak se chytnou v praxi, co a jak budou léčit. Pořád si myslím, že by homeopatie měla být součástí normální léčebné praxe, součástí normální ordinace. Nikde jinde nepotkáte akutní stavy, které zrovna jdou krásně řešit pomocí homeopatie. Takže není to jenom otázka spolupráce, homeopatie podle mne má své místo jakoby před konvenční medicínou. Dokud má organismus sílu a my jako homeopati nebo lékaři čínské medicíny nebo jakéhokoliv jiného směru nekonvenční nebo regulační medicíny cítíme, že v daném případu máme co říct, tak bychom měli být tím prvním nárazníkem proti nemoci. A teprve až když na to organismus nemá dostatek sil zvládnout situaci pomocí jemné harmonizace nebo nemoc postoupí tak daleko, že je ohrožována integrita jedince, tak by měla přijít ke slovu konvenční medicína. Zasáhne svojí silou a následně zase my, homeopaté, můžeme jemně dolaďovat.

S touto symbiózou konvenční medicíny a homeopatie naprosto souzníte s panem primářem Luďkem Rybou z Orlicko-ústecké nemocnice.

To jsem rád. Takhle by to podle mě mělo fungovat daleko víc a častěji.

Zmínil jste své kolegy veterináře. Zaznamenal jste z jejich strany nějaké negativní naladění vůči tomu, co děláte?

Přiznám se, že to spíš neřeším, jde to mimo mě. Na pracovištích, na kterých se pohybuji, se dá říct, že homeopatii berou a tolerují. Kdybyste se jich na homeopatii zeptala, tak se jejich odpovědi budou pohybovat v prostoru Já ji nepraktikuji, já jí nerozumím, ale vím, že funguje, a máme tady na to specialistu. Prostě to nechávají na mě.

Třeba nemocnice, kde jsme teď na pražském Zahradním Městě, je renomované pracoviště, které je vlastně referenční. Sem jsou totiž na vyšetření posílány případy z jiných pracovišť, kde si s nimi nevědí rady, protože tady jsou na to dobře vybaveni, jak personálně, tak technicky. Třeba tento ultrazvuk (ukazuje na přístroj za mými zády). Jednou z čtrnáct dní zde ordinuji, v této sonografické místnosti, což je skvělé, protože se mi někdy stane, že během vyšetření potřebuji akutně provést sonografické vyšetření. Myslím si, že tu funguje dobrý tým lidí s řadou zkušeností a dělají veterinu srdcem. Navíc tady mezi kolegy a mnou jakožto homeopatem funguje dobrá spolupráce. Nedávno jsem poslal jednu starší fenku na sonografické vyšetření, kde se ukázalo se, že je to vážnější případ nemoci než diagnostikoval ošetřující lékař. Teď je fenka v péči kolegů a já jsem s homeopatií v pozadí léčebné péče.

Tak to mě těší, protože na homeopaty léčící lidi stále ještě někteří lékaři konvenční medicíny pohlíží jako na nějaké šarlatány…

Na mě je takhle také možná pohlíženo, ale prostě se to nedozvím. Vlastně jednou jsem se doslechl, bylo to docela úsměvné, že jeden kolega veterinář říkal lidem, aby za mnou nechodili, že trávím psy arsenem. Fakt je, že arsen podáváme (směje se), ale homeopatický. A když tomu někdo nerozumí, tak pak říká takovéhle hlouposti.

Co byste poradil začínajícím veterinářům - homeopatům?

(přemýšlí) Studovat. Najít si pořádnou školu a nedělat žádné rychlokurzy. Nebo spíš takhle, když začne veterinář uvažovat o homeopatii, tak by si měl nejdřív ujasnit, kam chce s homeopatií jít, kam se chce směřovat ve své praxi. Jestli ji chce používat v ordinaci jako pomocnou metodu, tak je asi nesmysl studovat čtyřletý nebo pětiletý výcvik klasické homeopatie. Jestli se chce věnovat klasické individuální homeopatii, tak do toho musí investovat čas na studium, peníze do materiálů a počítačového programu.

Zapojit zdravý selský rozum

Jak já jako majitelka pejska poznám, kdy například jeho křeče v břiše zvládnu pomocí homeopatik ještě doma a kdy už je lepší vyhledat odbornou pomoc?

To nevím, jestli vám řeknu. (pousměje se a pak přemýšlí) Podle mě je potřeba zapojit zdravý selský rozum. Takže nevím, jak moc zrovna z křečí v břiše odečteme nebo neodečteme onemocnění… To je hodně těžké říct, protože to je hodně individuální. Myslím si, že někdo bude schopný zvládnout určitý stav svého zvířete sám, ať už pomocí bylinek, homeopatie nebo masáží. Když ale pocítíte strach, úzkost a obavy, tak si myslím, že je lepší jít za veterinářem. Majitel zvířete je na tom úplně stejně jako rodič a myslím si, že ani rodič ani majitel nemá svoje dítě ani svoje zvíře léčit, ale má mu poskytovat bezpečí, jistotu, zázemí, pohodu a klid. Rýmu u dítěte zvládneme, ale když se podíváme na horečku, tak co rodič, to různé přístupy a v různou chvíli vyhledáte pomoc. U zvířete je to, myslím si, stejné.

Vybavíte si ze své praxe nějaký zajímavý případ, o který byste se rád se čtenáři podělil?

Ano, jde o případ autoimunitního onemocnění u psa, který trpí opakovanými záněty v dutině ústní, především v oblasti dásní, což se projevuje také opakovanými záněty na kůži mezi prsty. Podával jsem mu tři různé homeopatické léky, díky kterým se nám podařilo projevy zánětu postupně zmírňovat, ale pořád nebyl úplně vyléčen. Na poslední kontrole, před třemi měsíci, se k těmto zánětům přidaly ještě záněty v uších. A než mě jeho majitel stihnul varovat, otevřel jsem psovi mordu, prohlédnul jsem si zarudlé dásně a packy a pak jsem mu sáhnul na uši. A pes mě kousnul. Pro mne naprosto překvapivě, protože si nechal sáhnout do tlamy a na packy, oboje zanícené, ale na uši ne. Díky tomu kousnutí jsem ale zjistil, že má své určité hranice, což jsou pro něj uši. A protože jsem z historie případu následně vyčetl, že celým jeho příběhem se line téma hranic a ty, když se překročí, tak tvrdě zasáhne, dal jsem mu Mercurius. Teď je ve fázi, že mu krásně zabírá a stabilizuje ho. Takže i tohle může pomoc při určení léku.

Nechat se kousnout…

Já jsem se nenechal kousnout, on mě kousnul, já jsem jen nečekal v danou chvíli jeho útok (směje se).