Zánik vesmíru ?

Sluneční soustava je přirozeně zcela nepatrnou součástí Mléčné dráhy - Galaxie, a ještě mnohem drobnějším práškem ve vesmíru, o němž ani dnes nevíme, zda je prostorově konečný či nekonečný. Podle standardní kosmologické teorie velkého třesku soudíme, že vesmír měl časový počátek před nějakými 15 miliardami let, a od té doby se (čím dál tím pomaleji) rozpíná. Nevíme však, zda se toto rozpínání v budoucnu zastaví a přejde ve smršťování, anebo zda bude pokračovat - byť čím dál volnějším tempem - věčně.

Odkazuji na nedávno vydanou knihu Paula Daviese (1994), která obsahuje podrobnou diskusi obou základních variant. Stručně řečeno, pokud se rozpínání zastaví a přejde ve smršťování, skončí vesmír v konečném čase tzv. velkým krachem, který bude mít do jisté míry obdobné rysy jako velký třesk na jeho počátku, tj. nepředstavitelně vysokou průměrnou hustotu i teplotu vesmíru (žhavý konec světa). Dávno před velkým krachem zaniknou všechny planety a hvězdy ve vesmíru, hmota se rozdrolí na nejmenší částice, a umírající vesmír ztratí jakoukoliv vnitřní strukturu. Tento žhavý konec by mohl nastat nejdříve asi za 150 miliard let.

Jestliže se však rozpínání vesmíru nikdy nezastaví, bude vesmír trvat v čase věčně, ovšem za tu cenu, že průměrná hustota hmoty v něm bude neustále klesat prakticky na nulu, a průměrná teplota hmoty se přiblíží tzv. absolutní termodynamické nule (-273o C). Inteligentním obyvatelům takového pozdního vesmíru hrozí neodvratná energetická krize - pro jakékoliv přeměny nebude k dispozici ani energie ani dostatek hmoty. Jakýmsi nouzovým řešením by podle Dysona (1979) mohla být přerušovaná hibernace civilizace, ale to je přirozeně již jen spekulace.

Spekulace se týkají ovšem i možností fázových přechodů v našem vesmíru, které vyplývají z kvantové teorie. Je např. možné, že fyzikální vakuum ve vesmíru se nachází dosud ve vzbuzeném stavu, a může spontánně či "násilím" přejít do stavu o nižší hustotě energie. To by mohlo vyvolat vůbec největší myslitelnou katastrofu, při níž by se vesmír změnil v "něco jiného" - tedy ve vesmír s jinými fyzikálními vlastnostmi. I tyto "scénáře" podrobně popisuje Davies v citované knize. Ačkoliv jsou takové úvahy podloženy původními pracemi mnoha současných fyziků a kosmologů, ve skutečnosti se příliš neliší od science-fiction. Zejména je téměř nemožné jakkoliv ověřit jejich věrohodnost s ohledem na příliš velkou extrapolaci dnešních znalostí fyzikálních zákonů do nesmírně vzdálené budoucnosti. Úvahy tohoto typu jsou však velmi cenné pro filosofy a patrně i pro teology. Poukazují na zcela nový úhel pohledu na otázky, které nás přirozeně napadnou, když se začteme do úvodních kapitol první knihy Starého zákona stejně jako když začneme uvažovat o tajemství, skrytém v poslední knize Zákona nového.