Základy duchovní cesty

Gendün rinpočhe

 

Překlad úryvku z knihy Mahamoudra

 

Kdo má zájem vydat se na duchovní cestu, musí nejdříve zkoumat, na čem je založena, jaký cíl sleduje a jaké metody využívá, aby se dostal k cíli. Cílem buddhistické cesty je úplné vysvobození ze všech forem utrpení a realizace osvícené podstaty mysli, stavu neměnné, trvalé blaženosti.

Dříve či později budeme čelit nevyhnutelné realitě smrti. Jestliže během svého života praktikujeme učení, je to proto, abychom v okamžiku smrti neměli žádný strach. Budeme schopni přistoupit k tomuto neodvolatelnému konci s důvěrou, budeme zcela jistě vědět, co máme dělat, čemu se vyhnout a jak může mysl využít této zvláštní příležitosti k tomu, aby se vysvobodila z koloběhu smrti a znovuzrození. Toho bychom si měli být vědomi ve své každodenní praxi po celý svůj život.

Je naprosto nezbytné vydat se na duchovní cestu se správnou motivací. Naše praxe není živena touhou dosáhnout lepších podmínek existence pro tento život. Naše motivace musí být oproštěna od veškeré touhy získat bohatství, moc, slávu, úctu a jakýkoli jiný osobní světský úspěch. Takové zájmy jsou v naprostém protikladu k praktikování dharmy. Všechny cíle spojené pouze s tímto životem nejsou z dlouhodobého hlediska užitečné. Navíc cílem není získat po smrti vyšší znovuzrození ani jako člověk, který si užívá snadného života, ani v iluzorním štěstí oblasti bohů. Pro bódhisattvu nepředstavuje usilování o osobní prospěch dostatečnou motivaci. Když se oddáme praxi, opustíme všechny starosti o tento život a naší jedinou touhou by mělo být dosažení absolutního osvícení, protože jenom osvícení nám dá schopnost pracovat pro dobro všech bytostí. V okamžiku smrti musíme opustit veškerou připoutanost, všechno, co jsme získali a nahromadili. Naše vlastnictví, bohatství a majetek nám nebudou vůbec k ničemu. Bytosti, které nejvíc milujeme, nás nebudou moct doprovázet. Nebudeme schopni vzít si s sebou ani své vlastní tělo! Všechny typy štěstí spojené s tímto životem jsou pouhými pomíjivými radovánkami. Jako dlouhodobý cíl jsou nedostačující. Naším jediným cílem při následování Buddhova příkladu musí být dosažení trvalého štěstí stavu osvícení.

Abychom dosáhli osvícení, motivací našeho života musí být přání přinášet užitek ostatním. Pokud budeme stále sledovat své vlastní zájmy, budeme i nadále bloudit v koloběhu existencí. Nejprve je nezbytné rozvíjet nejvyšší záměr, touhu dosáhnout osvícení. Jakmile toto čisté přání přijmeme a upevníme, musíme je pak uskutečňovat. Pomocí uvádění bódhičitty čili osvícené mysli do praxe opravdu začínáme postupovat k osvícení. Analogií k této touze je počáteční moment, kdy si přejeme někam cestovat. Pokud je naším přáním jet například do Indie, okamžik, kdy tento nápad vznikl, odpovídá přání nebo záměru a samotná cesta odpovídá uskutečnění. Přání dosáhnout nepřekonatelného osvícení znamená rozvíjet touhu zrealizovat buddhovství co nejrychleji, abychom měli skutečnou schopnost pomáhat bytostem. To je závazek, který se vztahuje k plodu nebo výsledku.

Tento závazek uplatňujeme tím, že vyvíjíme praktické úsilí, abychom svým tělem, řečí a myslí hromadili skutečně pozitivní činy. Tomu se říká příčinná fáze, protože jde o činy, které povedou k osvícení, které hledáme.

Abychom rozvíjeli toto pochopení, musíme uvažovat o následujících věcech:

Všude, kde existuje prostor, jsou bytosti. Všechny bytosti jsou podmíněny svou karmou. Jejich mysl naplňují všechny možné emoce, které je vedou k tomu, že prožívají všechny možné druhy utrpení ve všech různých světech a podmínkách. Všechny tyto bytosti, ať jde o lidi, nebo jiné bytosti, byly nesčetněkrát jeden druhému otcem a matkou v nekonečném sledu existencí.

Když tyto bytosti byly našimi rodiči, projevovaly nám tutéž laskavost a oddanost jako naši rodiče v tomto životě. Pokud nedoceňujeme skutečnou hodnotu jejich laskavosti, můžeme si myslet, že nás vychovávali pouze ze svého vlastního sobeckého zájmu, a činíme je tedy zodpovědnými za své současné utrpení. To ukazuje, že jsme vůbec nepochopili podstatu jejich laskavosti a že bychom o ní měli meditovat.

Tato laskavost začala v bardu, kdy jsme zoufale pátrali, kde se znovu narodit. Tehdy nám naše matka nabídla útočiště lůna. Potom jsme se objevili, nazí, bez jakýchkoli prostředků, bezbranní, neschopní postarat se o sebe, naprosto závislí na svém okolí. Avšak naše matka nás koupala, oblékala, s oddaností se o nás starala. Pečovala o nás různými způsoby, například nás krmila, vychovávala, dávala nám peníze, vzdělání a svou lásku. Také nás chránila před vším možným nebezpečím, které mohlo ohrozit náš život, například před popálením, utopením, pády, zraněním, nehodami a strachem. Když jsme byli nemocní, snažila se ze všech sil, abychom se zase uzdravili. Starala se o nás s naprostou oddaností, nepřikládala přitom žádný význam potížím, které jí to působilo. Pro dobro nás samotných se dokonce dopustila mnoha negativních činů. Schopnosti, které teď máme, schopnost domluvit se s ostatními, chodit, uspokojovat své potřeby a vést normální lidský život, máme díky laskavosti svých rodičů.

Všechny bytosti bez výjimky byly našimi rodiči. Navíc jsou stejné jako my v tom, že touží po štěstí a snaží se chránit před utrpením. I když si přejí být šťastné, nemůžou toho dosáhnout. Jsou spoutány svou nevědomostí, proto si neuvědomují příčiny štěstí a utrpení. Neuvědomují si, že člověk musí dělat pozitivní činy, jestliže chce být šťastný, a jestliže se chce vyhnout utrpení, musí se také vyhýbat negativním činům. Protože bytosti opomíjejí tento vztah mezi činy a jejich následky, stále se při svém hledání štěstí dopouštějí negativních činů, jejichž jediným následkem je vždy jenom více utrpení. To je důvod, proč se stále točí v nekonečném koloběhu existencí, jdou z jednoho života do druhého a věčně v různých formách trpí. Jsme si této situace vědomi a vyjadřujeme přání všech bódhisattvů: vysvobodit všechny bytosti z koloběhu existence a z veškerého utrpení, které prožívají. Proto se rozhodujeme věnovat úplně všechnu energii svého těla, řeči a mysli dosažení jediného cíle, což je vysvobození všech bytostí.

Naším záměrem je tedy vysvobodit se co nejrychleji z vlastního utrpení, abychom byli schopni vysvobozovat druhé z jejich utrpení. Tento upřímný a neobyčejně hluboký stav mysli není pouhou bezvýznamnou formulkou, kterou občas zarecitujeme, ale ryzí motivací, kterou rozvíjíme z hloubi své bytosti. Musíme mít tento postoj na mysli, kdykoli praktikujeme dharmu.

Jestliže máme tuto ryzí motivaci na mysli vždy, když nasloucháme učení, když uvažujeme o jejich významu a když je praktikujeme v meditaci, pak jistě následujeme cestu bódhisattvy, která vede přímo k osvícení. Když praktikujeme Buddhova učení, měli bychom vždy mít v mysli jasnou představu, že dovedeme svou praxi k jejímu závěru, že se nevzdáme v půli cesty. To znamená pokračovat, dokud skutečně nedosáhneme absolutního cíle, stavu osvícení, a schopnosti uvést všechny bytosti do stejného stavu. Tento závazek vyžaduje hodně odvahy a odhodlanou mysl. Člověk musí vytrvat bez pochybování o své schopnosti zrealizovat osvícení a uvést všechny bytosti do tohoto stavu. Když se zavážeme k cestě k osvícení, měli bychom pěstovat hlubokou důvěru. Pokud máme neustále na mysli tuto čistou motivaci, naše duchovní aktivita i naše běžné denní činnosti se stávají dokonalými prostředky k dosažení osvícení. Jestliže je naše mysl nepřetržitě směrována k tomu, jak můžeme pomáhat druhým, už si nemusíme dělat starosti o vlastní prospěch, protože ten se spontánně realizuje jako následek této otevřenosti. Navíc používáním metod, jejichž cílem je pomáhat druhým, se také rozvíjíme a postupujeme k realizaci absolutní podstaty mysli. Realizace skutečné podstaty mysli nám umožňuje manifestovat se v rozmanitých formách a nesčetných situacích, abychom pomáhali bytostem. Takto se stáváme buddhou se schopností manifestovat tuto realizaci v aspektech těl s formou neboli kájí, které pracují pro dobro bytostí.

Možná bychom chtěli vědět, jestli to, že úplně zapomeneme na veškerý zájem o vlastní osobu a budeme se věnovat výlučně dobru ostatních, nás opravdu povede k osvícení. O tom bychom neměli mít žádné pochybnosti. Dokonalým příkladem je Buddha Šákjamuni, který se vzdal všech osobních zájmů, aby se plně věnoval dosažení osvícení. Řekl:
"Dětinové myslí jen na své zájmy a bloudí v koloběhu existencí. Moudří myslí jenom na blaho ostatních a dosahují osvícení."

Když jednáme stejným způsobem jako Buddha, opouštíme všechny myšlenky na sebeuspokojení, všechny osobní starosti, abychom se plně věnovali práci ve prospěch ostatních. Všechny příznivé okolnosti, dobrou pověst nebo úspěchy, ze kterých se můžeme těšit, věnujeme zcela tomu, aby to přineslo užitek ostatním. Když se naopak objeví neúspěchy, problémy nebo překážky, bereme tyto potíže na sebe.

Takto jistě zrealizujeme dokonalou buddhovskou podstatu. Jinak zůstaneme nevyspělí a nevědomí, stále budeme jednat pod vlivem egocentrického postoje a možnost jednat pro dobro druhých budeme ignorovat. Naší jedinou starostí pak je být větší, bohatší a mocnější. Snažíme se udržet si dobrou pověst tím, že kolem sebe vytváříme příjemné situace a přitahujeme úspěch a ostatní nutíme k tomu, aby snášeli potíže, které se objevují. Vzdáváme se jakékoli tendence pracovat pro dobro ostatních, naší jedinou starostí je uchovat si to, co nám přináší užitek. Když někdo zkříží naše zájmy, bez váhání mu způsobíme škodu nebo mu ublížíme. Tento typ postoje slouží jenom tomu, že se znovu vytvářejí příčiny koloběhu existence a veškerého jeho utrpení.

Proto by se mysl nikdy neměla, ať děláme cokoli, odchýlit od základních vlastností milující laskavosti a soucitu. Milující laskavost je přání, aby všechny bytosti dosáhly stavu trvalého, absolutního štěstí. Soucit je přání, aby všechny bytosti byly vysvobozeny z utrpení a činů, které utrpení vytvářejí.

Měli bychom se stále ptát, co se v naší mysli děje, a v každé situaci být schopni svou motivaci analyzovat. Je naším skrytým motivem skutečně bytostem pomáhat, nebo se prostě snažíme přes ně získat nějaké osobní uspokojení? Je důležité se takto ptát, jinak riskujeme, že sami sebe budeme obelhávat, věřit, že máme pozitivní postoj, a myslet si, že jednáme prospěšně, kdežto ve skutečnosti nás ženou sobecké zájmy. Je velice důležité s nezaujatou myslí důkladně zkoumat svou skutečnou motivaci, než se pustíme do jakékoli činnosti.

Pokud pozorujeme, co se děje, když myslíme jen na sebe a jednáme ze sobeckého zájmu, vidíme, že naše činy udržují a posilují naše egocentrické ulpívání, které je základní příčinou našeho bloudění v koloběhu existence. Jestliže naše činnost nemá jiný cíl než posilovat a udržovat toto ulpívání, potom neděláme nic jiného než to, že prostě ve svém utrpení stále pokračujeme. Proto je velice důležité, abychom v proudu své mysli pěstovali pevný záměr toto ulpívání vysledovat a zredukovat. Abychom tuto práci udělali, měli bychom od teď své tělo, řeč a mysl úplně věnovat přinášení prospěchu bytostem. Měli bychom se snažit vzdát se všech forem osobního prospěchu a nikdy nikomu neubližovat.
Je naprosto nezbytné velmi pečlivě zkoumat svou mysl a bez přestání se sami sebe ptát, abychom viděli, jestli se opravdu snažíme druhým pomáhat, nebo se jenom snažíme jimi manipulovat a využívat je pro své vlastní cíle. Takto můžeme v okamžiku, kdy negativní stav mysli rozpoznáme, ihned podle toho jednat a rozvíjet altruistickou motivaci, která postupně bude stále stabilnější. Pokud však toužíme pomáhat druhým a své sebestředné tendence necháváme nedotčené, naše snahy budou určitě neúspěšné. Proto je tak důležité zbavit mysl všech negativních návyků, které jí překážejí, aby se všechny její dobré vlastnosti opravdu mohly plně rozvinout.

Láska a soucit nejsou záležitostí pouhého úmyslu. Musí se projevovat také v činech. Proto se potřebujeme věnovat cvičení a praxi, která spočívá v tom, že učíme své tělo, řeč a mysl vykonávat prospěšné činy. Pozitivní výsledky těchto činů věnujeme všem bytostem, aby co nejrychleji dosáhly osvícení. Takto si můžeme být jisti, že náš pozitivní záměr se přeměnil v čin a v užitečné výsledky pro všechny bytosti.
Když rozvíjíme soucit, chápeme, že v minulosti bytosti nahromadily obrovské množství činů, některé z nich byly pozitivní a jiné negativní. Následkem toho teď v tomto životě prožívají všechny možné příznivé a nepříznivé situace. Vzhledem k velkému množství negativního chování nyní bytosti procházejí mnoha různými formami utrpení. Různé druhy prožitků, které bytosti mají, se projevují jako podmínky pro vytváření nových negativních činů, které se zase stávají příčinami budoucího utrpení. Zkrátka pro všechny tyto podmínky a stavy existence, i přes jejich velkou rozmanitost, je charakteristické utrpení. To je důvod, proč vyslovujeme přání, aby se všechny bytosti vysvobodily nejen z utrpení, ale aby se také zbavily svých návykových tendencí. Protože právě tyto tendence je podněcují k tomu, že se neustále dopouštějí činů, které mají za následek utrpení. Ve dne v noci bychom měli stále činit přání, abychom byli schopni bytosti úplně vysvobodit z utrpení. Naším přáním je mít schopnost pomáhat jim vytvořit si opravdu pozitivní stav mysli, což je mysl osvícení, protože to bude příčinou jejich budoucího štěstí.

 

překlad: Marie Moravcová
korektura: Petra Moravcová, Štěpánka Kukrálová