Základy alchymistického učení

Alchymie vycházela z víceméně pevně zakotvených představ a pouček. Za pilíře této nauky můžeme uvažovat tyto:

1.        Představa 7 existujících kovů - Alchymisté si představovali, že existuje pouze 7 kovů, tedy stejně, jako bylo tehdy známo planet, tato myšlenka s objevila již v Mezopotámii. Kovy mají pod vlivem planet vznikat. S teorií zrání kovů v zemi od neušlechtilých až po ušlechtilé (tedy samovolné transmutace) přišel podle některých pramenů Aristoteles (384-322 př. Kr.), avšak tato myšlenka je patrně  mnohem starší a sahá až ke kultu bohyně Matky-Země. Aristoteles také tvrdil, že neušlechtilé kovy obsahují jako nečistotu element zemi, Džábir (721-815) pak přidal svou teorii, že pod vlivem planet se slučují za vzniku kovu rtuť a síra. Jsou-li tyto principy málo čisté, vznikne neušlechtilý kov. Alchymisté tedy za kov nepovažovali např. zinek (používaný od dob starověkého Řecka v podobě slitin, mosazi, izolován v Evropě r.1695), bismut (v průběhu 15.stol. ze sloučeniny BiCl₃ bílé barvy, název weisse Masse => Weissmuth) a ani antimon (znám již od starověku). Podle toho lze pak považovat za kovy jen zlato, stříbro, měď, železo, cín, olovo a rtuť. Těmto kovům přiřadil planety v pozdějším ustáleném pořadí Stephanos Alexandrijský (7.stol.).

2.        Základní teorie stavby hmoty - Alchymisté vycházeli z teoretických základů, které umožňovaly transmutaci. Převzaty a rozpracovány byly hlavně tři hlavní teorie: Teorie čtyř elementů, teorie rtuti a síry a teorie tria prima. Teorie elementů vycházela z řecké přírodní filosofie, především z představ Aristotela ze Stageiry (384-322 př. Kr.). Podle této teorie je základem hmoty primární materie, která má 4 základní kvality: horko, chlad, sucho a vlhko. Spojením vždy dvou těchto kvalit vznikají elementy: oheň, voda, země a vzduch. Vyměníme-li např. horkost za chlad, vznikne živel země. Elementy v těchto představách však nejsou opravdovou materií (ohněm, vodou, vzduchem), ale odrážejí vlastnosti látek. Voda je chápána jako princip tekutosti, tedy ji obsahují tekutiny, nebo látky za jistých okolností tekuté (roztavené kovy). Možnost přechodu jednoho elementu v druhý změnou jedné kvality byla v teorii připuštěna. Tento fakt byl tedy zdůvodněním možnosti transmutace. Teorie rtuti a síry vznikla v arabských zemích. Její autorství se připisuje sporné osobnosti  Džábirově (snad 8.stol.). Vychází se zde z teorie Aristotela - Voda dává zrod vodním výparům a země výparům zemitým. Sloučením vzniká rtuť a síra, ty se pak spojí za vzniku kovu. Opět zde narážíme na problém odlišení reálných látek (oheň, voda, země, vzduch) a elementů (principy). Sloučením rtuti a síry vzniká černý sulfid rtuťnatý, nebo rudý sulfid rtuťnatý (rumělka), nikoliv kov, což tak řečený Džábir dobře věděl. Tedy alchymisté odlišili skutečnou síru od své teoretické síry tak, že jí přiřkli název "síra filosofická" (resp. obdobně "filosofická rtuť"). Pakliže síru náležitě vyčistíme a to samé provedeme se rtutí (destilace) a sloučíme je, vznikne zlato. Z teorie rtuti a síry vychází i myšlenka tria prima. Je připsána Paracelsovi, ale ve skutečnosti vychází z úvah Rhazesových (9/10.stol.). Vzchází z pozorování dějů při metalurgickém procesu. Tria prima jsou podle této teorie rtuť (kov je při roztavení kapalný), síra (při tepelném zpracování sulfidických rud vznikají štiplavé dýmy) a sůl (struska).

3.        Transmutace - Snažení alchymistů, mající za cíl mj. transmutaci, nazývali tito lidé Opus magnum (Velké dílo). Hlavní myšlenky teorie transmutace lze  shrnout takto: Kovy dozrávají v zemi a úkolem alchymisty je tento proces pouze urychlit, tedy provést transmutaci a spojit (symbolika koitu v pozdním středověku) co nejčistší rtuť (přečištěnou destilací) a síru ve správném čase (signatura planet) pod vlivem magických sil a ve správném poměru za vzniku zlata, nebo rozbít hmotu na elementy a přenést je vhodným způsobem ve správném poměru na kov tzv. projekcí, případně působit na neušlechtilý kov kamenem mudrců, vše roztavit a počkat, až směs "vykvasí" na zlato. V myšlenkách alchymistů tak vlastně probíhá uzdravení nemocného kovu lékem (filosofickým kamenem). V návodech alchymistů se často objevuje symbolika usmrcení a znovuoživení kovu, hmota tedy dostává atributy života. Již v díle Zósima (3/4.stol. př. Kr.) přichází symbolika usmrcení kovu, jeho rozdělení a následného smíšení za vzniku zlata (tedy zdokonalení skrze smrt). Směs by se měla postupně během transmutace zbarvovat rozličnými barvami (alchymista shlédne tzv. paví ocas), zejména černou, bílou, žlutou a červenou (návody Marie Židovky z 1.stol.). Tyto základní postupy jsou společné prakticky všem "návodům" na transmutaci. Je důležité si uvědomit, že přesný reprodukovatelný návod na transmutaci kovu neexistoval, protože alchymisté vše tajili a halili do hávu symbolů. Zmíněné postupy odrážejí pouze principy provedení, nikoliv přesné návody na transmutaci tak, jak ji alchymisté měli provádět. Myšlenky transmutace reflektují názory na stavbu hmoty (výše).

4.        Symbolika - Alchymistická symbolika se rozvinula v místy umělecky velice cennou oblast. Ačkoliv kunsthistorik může být při prohlížení některých spisů v sedmém nebi, historikům vědy a chemikům je tato skutečnosti spíše na obtíž. Snaha psát nejasně s využitím symbolů (alegorií, narážek apod.) měla za cíl neprozradit nepovolaným lidem to, co chtěli alchymisté uchovat jen pro zasvěcené (mistry a adepty). Bohužel význam mnohého spláchl proud času, a tak se dnes obtížně dobíráme významu některých textů (ačkoliv je známo mnohé). Část alchymistické symboliky pak vychází z filosofických, náboženských a okultních symbolů (Úroboros), astrologie (symboly planet pro kovy) a symboliky barev (postupná změna barev látky při transmutaci). Při pohledu na symboliku alchymie dobře vyplyne na povrch pro starověk typické směšování filosofie, vědy a umění do jednoho jediného celku. Zajímavá je relace mezi alchymistickými symboly a představami (sny), např. letícího ptáka, smrti (rozsekání člověka v dílech Zósima coby usmrcení materie a její opětovné složení v ušlechtilejší látku, tj. zlato). Toho si všimnul švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875-1961), který o této skutečnosti napsal rozsáhlá pojednání.

5.        Řemeslo a lučba - Znalosti lučební a metalurgické stály u zrodu alchymie. Historie lidstva je mnohem delší, než-li dochované písemné prameny, takže se jen obtížně dozvídáme, co všechno naši předkové ovládali a dokázali. Druhou skutečností je utajování návodů před konkurencí a práce v chrámových dílnách (Egypt) uzavřených před světem. Tak došlo k mnohokrát k zapomenutí a znovuobjevení různých technologií a postupů. Rozepisování se o dovednostech starověkých civilizací (nebo i pralidí) by vystačilo na další takovouto práci, takže si jen v krátkosti udělejme exkurz do alchymistické laboratoře. Alchymisté původně používali mnohé vybavení, které si odnesli z kuchyně (hrnce, nádobky). Ačkoliv první primitivní destilační aparatury můžeme vysledovat v Mezopotámii, složitější aparatury popsala ve svých knihách "matka laboratorní techniky" Marie Židovka (asi 1.stol. po Kr.), údajně sestra Mojžíše (asi 13.stol. př. Kr), ztotožňována též s princeznou ze Sáby . Její díla se nezachovala v originále. Nacházíme zde popisy mnoha laboratorních technik a zařízení. Nádoba podobná hrnci se nazývala kolba, sloužila k vaření. Místo víka bylo možno usadit helm (alembik). Ten mohl být otevřený se zobcovým nástavcem (alembicus rostratus), nebo uzavřený sloužící k ochlazování par (zpětná destilace - alembicus caecus). Destilát byl jímán do receptacula, tedy obdoby dnešní předlohy. Marie Židovka šla dále a popsala tzv. dibikos (resp. i tribikos), který měl dva (resp. tři) zobce umístěné nad sebou, takže bylo možno jímat i jednotlivé frakce. Hrnec s alembikem nahrazovala křivule (Hermův roh, retorta). Zahřívání se  provádělo podle teploty, jaké chtěli alchymisté dosáhnout. Setkáváme se tedy s křivulemi vloženými do tlejícího hnoje, položenými na slunci (později byly paprsky soustředěny i čočkou), vloženými do vodní lázně (popsána Marií - balneum marinae), v parní lázni, pískové lázni, na přímém ohni či žhavých uhlících. K zahřívání sloužila pec zvaná athanor. Absence teploměru vyžadovala určení způsobu zahřívání v návodech. Spoje se zamazávaly tmelem, lutovaly (např. luto sapiens, bláto moudrosti z hlíny, otrub a vajec). Pokud chtěli alchymisté docílit reakcí par s pevnou látkou, možná použily tzv. kerotakis (neví se přesně, jestli kerotakis sloužil zrovna k tomuto účelu). Každá alchymistická operace měla své astrologické znamení. Zajímavý sumář návodů na falšování drahých kovů i výrobu chemikálií rovněž podává ve svých dílech alchymista Ból z Mendéty (3.stol.př. Kr.) či pozdní spis papyrus Leiden X (3.stol.), který ovšem vychází ze starších děl, takže díky němu máme představu o dovednostech starověkých mistrů. V alchymistických laboratořích Evropy pak nechyběly ani oltáře a předměty okultního významu. Co se týká chemikálií, znali alchymisté mnohé dnes běžně používané chemikálie. Některé bylo možné získat v přírodě, jiné si vyráběli sami. Zajímavý seznam můžeme najít například v díle Rházesově Kitáb ar-Asrár (Kniha tajemství), která poskytuje kromě jiného jakési alchymistické know-how. Z žíravin zpočátku používali zejména louh sodný a kyselinu octovou. Později se přidala i kyselina chlorovodíková (nazývána duch soli), kyselina sírová (duch vitriolu), kyselina dusičná (silná voda) a lučavka královská.

6.        Smaragdová deska a představy alchymistů o světě - Smaragdová deska je dávno ztracenou "biblí" alchymie. Podle mínění historiků se patrně jednalo o tabulku ze zeleného skla (nikoliv smaragdu). Zmínku o tomto textu můžeme najít např. u Džábira (721-815), zřejmě se však jedná o dílo starší, patrně pocházející z helénistického Řecka. Podle tradice má být autorem sám Hermes Trismegistos, zakladatel alchymie (viz níže). Provedeme-li výklad tohoto textu překlad od Bavora ml. Rodovského z Hustiřan z r.1591), narazíme na typickou alchymistickou filosofii: Myšlenka spojení mikrosvěta s makrosvětem ("...co je zespod, jest jako to, co jest nahoře..,") a vůbec celkového spojení světa do jednoho fungujícího celku podle výroku "hen to pan" (všechno je jedno, resp. všechno je v jednotě). Z této filosofie vychází i dnešní hermetika a výrok "hen to pan" je zároveň názvem jedné ze sedmnácti knih Corpus hermeticum. V tomto díle přisuzovaném rovněž Hermu Trismegistovi (přídomek se objevuje již od 2.stol. př. Kr.), můžeme vysledovat spojení teozofických myšlenek též důležitých pro alchymii - osvobození ducha poznáním (vycházející z gnosticismu), pouť duše hvězdnými sférami (Platón) a vtělení jednoho boha v mnoha emanacích (Egypt). O alchymii však v Corpu nepadá ani slovo. Teorie elementů je zmíněna ve výroku "Nesl to vítr v břiše...." a rovněž zmiňuje astrologické relace: "Otcem jeho jest Slunce, matka Měsíc." coby narážku na zlato a stříbro (mužský a ženský princip, rtuť a síru a jejich koitus).  Objevuje se rovněž myšlenka transmutace "Mocnost jeho jest dokonalá, bude-li obrácena do země, oddělíš zemi od vohně, subtylné od hrubého..." a "..jakž jsem řekl o připravení slunce.", teorie vzájemného ovlivňování věcí, propojení světa v harmonii "Stupuje od země od nebes a zase dolů zstupuje. Obejmeš moc věcí svrchních i spodních.", a myšlenka zušlechtění ducha alchymistickým procesem ("Protož odejdi od tebe všeliké zatemnění."). Agricola o Smaragdové desce napsal: "Jest sama tak temna, že čtou ji třebas tisícové, aniž porozuměl jediný."

7.        Zakladatel alchymie je podle mínění alchymistů řecký bůh Hermes (posel bohů zobrazovaný s berlou caduceus), ztotožňovaný se staroegyptským Thotem, zobrazovaným jako pták ibis, synem boha slunce Re. I zde můžeme sledovat spájení egyptské a řecké látky při vzniku alchymie. Je mu přisuzováno autorství již zmíněné Smaragdové desky a Corpu hermeticum. Hermes byl údajně nalezen v hrobě se Smaragdovou tabulí na prsou. O zásluhy na položení základního kamene alchymie se však kromě Herma hlásí také Mojžíš (neboť dokázal "zničit" ("usmrtit") zlato v podobě zlatého býčka (Bible, Exodus - kap. 32., verš 20.) či Túbal-kain, neb jak praví Bible (Genesis - kap. 4., verš 22.): "Také Sila porodila, a to Túbal-kaina, mistra všech řemeslníků obrábějících měď a železo." Odborníci řadí nejstarší části Pentateuchu do 10.-6.stol. př. Kr. Je pochopitelné, že v křesťanském světě došlo ke snaze hledat kořeny alchymie v prostředí biblickém, nikoliv pohanské mytologii Řecka a Egypta a v prvních chvílích dokonce k odmítavému postoji k hermetické tradici (odmítnuta již biskupem a teologem Augustinem (354-430). Význam Hermův v prostředí evropském vzrostl až během renesance ve 12.stol.