Základní principy

Jeden z hlavních principů hermetismu je první teze, kterou lze nalézt na smaragdové desce a která často podléhá různým (často ne zcela přesným) reinterpretacím.

• To, co jest nahoře, jest také to, co jest dole.

Z tohoto základu hermetismu vyplývají další možné reflexe:

• jednota
• princip soběpodobnosti
• univerzalita existence
• soběnáležitost

Jednou z moderních reinterpretací je vědou často znovuobjevovaný fakt, že všichni a všechno jsme tvořeni jedním a tímtéž, ať již je aktuální vědecké povědomí nakloněno tomu, že ono „totéž“ jsou atomy, subatomární částice, kvarky, superstruny, vše dohromady, či jiné myšlené formy existence. Jsme v každém ohledu doslova jedno a to samé, vyjádřené v nekonečném spektru různých možných obdobných forem.

Vědeckým vyjádřením této obecné myšlenky jsou pak fraktály.

Pozoruhodným znakem hermetismu je jeho náboženská neutralita – v západní kultuře může být rozvíjen v rámci křesťanství, judaismu i nenábožensky pojímaného panteismu, a stejně tak může být přítomen i v novopohanských proudech, například v kemetismu. Jak shrnuje Erik Hornung, je veškerý hermetismus svou povahou tolerantní a prostý jakýchkoli strnulých dogmat. Za součásti hermetického proudu jsou pokládány alchymie, astrologie, magie a kabala.

Co všechno považujeme za hermetickou filosofii, to závisí na tom, co považujeme za hermetické. Když vynecháme možnost zařídit se libovolně podle svého vkusu a pak se jej pokusit vnutit ostatním, tak nám zbývá buď významový poukaz k Hermovi nebo poukaz k tradici souboru řeckých spisů, které byly v době od pozdní antiky po renesanci chápány jako hermetické, dokonce se tak přímo jmenovaly. Odkaz k Hermovi by mi sice osobně byl velice milý, ale to by se nám pak do hermetické filosofie vešlo leccos, zvlášť předsokratického. Rozumnější je respektovat tradici, aspoň pro začátek. Asi to zklame ty, kdo čekají hned čarování, reinkarnace, všeobsažné hypotézy a duchovní exaltace. Právě svou relativní střízlivostí (jsou ale i výjimky) se však hermetická filiosofie liší od jiných hermetických disciplín. Má totiž přece jenom něco společného s „normální" filosofií.

Z doby pozdní antiky se zachoval soubor řecky psaných textů, zvaný pak „Corpus hermeticum", tedy soubor hermetických spisů. Obsahuje 14 až 18 textů, které asi už ve 3. st. AD vytvářely jakýsi „kánon", relativně uzavřený soubor. V krajním případě se na něj můžeme dívat jako na kanonické knihy nějaké náboženské společnosti, třeba údajných „Obcí Hermových" v Alexandrii. Na druhé straně je ovšem zřejmé, že takových spisů bylo mnohem víc. Dokladem jsou např. Obsáhlé výpisky, zachované u Stobaia (kolem 500 AD). Ani uzavřenost či vyhraněnost tohoto souboru textů nebo dokonce společnosti není jednoznačná, neboť i v jiné literatuře potkáváme myšlenkové paralely s nimi, zvláště u gnóstiků. Zrovna tak zase i v hermetickém souboru potkáváme řadu obecnějších motivů, zvlášť pokud jde o pojmosloví dobové filosofie, vliv heterodoxního judaismu a názvuky na egyptská jména. Abychom předešli sporům o to, co je a co není hermetické, tak se nejprve soustředíme na nejužší soubor spisů „Corpus hermeticum" - a teprve po jeho charakterizaci se trochu poohlédneme po ostatních příbuzných textech.