(Ž 57, 2.8) J. Ruml - Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše

Ž 57,2.8: Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí. ..- ⁸ Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat, prozpěvovat žalmy.

Bratři a sestry v Ježíši Kristu, velikým nebezpečím pro člověka a společenství je sebelítost. Dlouhodobé dojímání se nad nepřízní vlastního životního příběhu je stejně jedovaté jako výčitky druhým, že mají lepší podmínky a nesou vinu za prožitou nepřízeň. Pokud dovolíte, rád bych se se svou menšinovou evangelickou českou církví také přihlásil k právu naříkat nad sebou samými. Sice jsme nemuseli odejít ze své země, již vlastně stovky let evangelická víra je doma i v Čechách, ale přece jen mám důvody proč naříkat – dva totalitní režimy jsme zažili, historické události z nás udělaly bytosti, které nevědí, komu věřit, změny posledních desetiletí se na nás hrnou tak překotně, že je neumíme důkladně uchopit. To všechno také dává důvod k tomu zaplakat nad sebou samými.

Bylo by hodně nespravedlivé, kdybych chtěl věnovat kázání tomu, co jsme zažili my, nebo co zažili vaši předkové opouštějící české země nebo i ti, kdo téměř ve stejné době museli opustit Francii. Všude najdeme obrazy pro to, brát něco takového jako pohromu, katastrofu, konec. Pro první generace nově přišlých musel nucený odchod z domova znamenat ukrutné trápení a to i přesto, že ze strany pruského krále se jim dostalo solidárního přijetí a nalezli útočiště v Berlíně, kam přesně na den před 275 lety přišli. Je nade všechnu pochybnost, že unést nedobrou a osobně nezaviněnou událost nezáleží jen na tom, jak pomůže okolí, ale také na tom, jak veliký duch člověka podpírá. Pro tuto chvíli to vyjádřím lépe, že nespravedlnosti, které potkaly naše předky, bylo možné unést díky významu jejich teologie. Jde o teologii exulantů, která v jedné chvíli dovolila unést momentální nepřízeň a trápení a zároveň formovala tak, aby se stala základem moci v bezmoci, moci bezmocných (V. Havel). Silně žitá teologie našich předků byla nosná proto, že si uvědomovali, že ztratili pouze vnější podmínky svých životů. To nejcennější, vztah k Bohu a život s ním, si nesli dál. Toto vědomí Božího provázení se jim stalo východiskem v celkem jinak dost nejasné perspektivě života. Byla to víra, která jim nejen osušovala slzy, ale byla impulsem pro vzetí odpovědnosti za svůj budoucí život bez toho, aby propadali sebelítosti a nářku nad nepřízní Boží, osudu nebo lidí. Je to něco nadčasového, co ve své eseji Moc bezmocných Václav Havel v návaznosti na českého filosofa Jana Patočku formuluje: na odpovědnosti je nejzajímavější to, že ji s sebou nosíme všude, To znamená, že ji máme a musíme přijmout a pochopit tady, teď, v tomto prostoru a čas, na něž nás Pán Bůh postavil, a nemůžeme se z ní vylhat jakýmkoliv přesunem jinam (O lidskou identitu, Rozmluvy 1990,s.116).

Krásu takové teologie ukazuje příběh jak Davidův, tak Ježíšův. Z obou dnes čtených biblických oddílů čiší nosnost takové víry. Davidova modlitba, jak ji máme zachycenu v Žalmu, jehož úryvek zazněl jako text kázání, však ukazuje, že David poznal autentické chvíle strachu, chvíle, kdy přestal počítat s plány, jak si pomůže sám a zachrání se. Jeho zkušenost však jej postupně vedla k poznání, že jeho život byl přenesen přes momenty, ve kterých neviděl ani na pár příštích minut. O vzdálené budoucnosti ho zprvu nenapadlo ani přemýšlet, natož něco plánovat. Popsal Bohu svůj stav – utíkám se k tobě, Bože, smiluj se nade mnou, utíkám do skrýše tvých křídel, dokud nepomine nebezpečí. Brzy s úlevou poznával, že už je dál, aniž by se mezitím splnila jakákoliv hrozba a nebezpečí. S vděčností a radostí zjistil, že cestička, byť kamenitá, hrbolatá, ale vedoucí dál, je určena také pro něho. V té chvíli sice nenastal čas euforického nadšení, ale vznikal prostor pro píseň chvály, píseň, v níž uznal Boží zásluhy o to, že nakonec vše bylo jiné než tragické a zlé. Bylo to téměř v duchu toho, co prý říkával Luther, když cesta vedla jinudy, než jak si kdo přál: Když se neděje to, co chceme, děje se to lepší.

Proto se společně scházíme na tomto místě, abychom nejen vzpomínali a děkovali Pánu Bohu za to, že se jeho moudrost dotkala konkrétních lidských srdcí našich předků. Ti proto mohli překonávat nesnáze a jednat například i tak, aby se do podobných situací nedostávali ostatní lidé. Scházíme se také proto, že víme, že chceme, aby pokojný a důstojný život mohly prožívat jak generace lidí dnes, tak i v budoucnu. A to je to, co nás vzájemně spojuje. To je nejen naše připomínka předků, ale i to, co můžeme v různých koncích světa a Evropy koordinovaně konat spolu.

Víme, že svět bude stále v pohybu. Uprchlíků, dobrovolných i nedobrovolných, bude stále mnoho. Čím dál méně se zdá, že bude těch, kdo podobně jako pruský král před více jak dvěma sty lety, budou ochotně poskytovat prostor pro budování nových domovů těm, kdo je hledají. Klesající ochota nabízet místo pro nové domovy souvisí také s tím, že se impulsem pro pohyb mnohdy stává pouze přání, mít se materiálně lépe. Z materiálních nebo náboženských důvodů vzniká u jedněch pocit vyloučenosti, vydávají se na cestu, aby v setkání s druhými (a neznámými) nalezli sama sebe. Na konci své cesty však mohou také narazit na zavřená a zabezpečená vrata. U nich by je čekala budoucnost horší než Davidova. Neznajíce Boha, zůstanou sami. Vyloučeni druhými, přijdou o možnost znovu začít svůj život. V zabezpečeném a ohrazeném světě roste úloha těch, kdo v Kristu vidí spásu světa a kdo zvěstují slovem i skutkem jeho pomoc. Křesťané nebudou těmi, kdo pomáhají utěsňovat díry v plotě, jsou těmi, kdo jdou dobrem i proti možnému zneužití (Mt 5,39n). Ukazují na živost a moc víry, která se v Evropě pod vlivem mnoha povinností nebo sekularizace zdá téměř bezmocnou a ve srovnání s náboženstvím těch, kdo přicházejí, se zdá být téměř mrtvou. Ovšem jen do chvíle, kdy po vzoru Božím začnou budovat stín bezpečí a záštitu před ohrožením.

Nemyslím si, že je třeba se bát těch, kdo nám na své náboženskosti ukazují naši ztracenou zbožnost. Horší je to, co produkuje naše z křesťanství vyrostlá civilizace. Je to zvláštní ale i uprostřed naší civilizace se paradoxně také setkáváme s těmi, kdo hledají svou cenu a důstojnost. Všímejme si rostoucí agresivitu vůči starým a důchodcům, nesolidaritu s těmi, kdo mnoho dobrého vykonali a úcty, ochrany a vážnosti se jim nedostává. Podobně jako oni se dostávají do situace těch, kdo potřebují zastání, všelijak postižení, sociálně vyloučení, nepřizpůsobiví nebo i ti, kdo si nevědí rady, jak hospodařit se svými sny, přáními a tužbami. Jejich osud je podnětem pro vyznavače Kristovy, abychom vytvářeli pro všechny takové v našich společenstvích bezpečné místo a dávali jim poznat, že jejich lidská kvalita není spojena s jejich stavem, schopnostmi a silami, ale s tím, že Bůh je miluje stejně jako mladé, silné, zdravé a dnes aktivní.

Apoštol říká, že jen tak naplníme zákon Kristův (Gal 6,2), zákon lásky, když se neptáme, kdo jí je hoden a kdo nikoliv. Tento zákon v Ježíši sestoupil do lidské společnosti proto, aby v lidu Kristově nalezli své místo různí lidé a zpěv chvály zněl téměř jedněmi ústy, možná občas s afghánským, etiopským, francouzským nebo českým přízvukem. Vděčný a mnohohlasý zpěv chválí Boha jako toho, kdo stojí blízko všem, kdo ztělesňují jeho spásu. A je blízko také těm, kdo ji právě ve společenství jeho lidu nalezli.

Proto nás může spojovat kromě historie i radost z toho, kolik nám všeho Pán Bůh v Ježíši Kristu dal. Jemu buď sláva a čest za to, že jediná jeho oběť byla podnětem k tomu, aby skrze ni a v ni byli zachráněni mnozí. Bohu díky, že jsme toho svědky i nositeli. 

Amen