Vznik a stručný vývoj Sumerské civilizace

Sumerové do Mezopotámie pravděpodobně přišli nejpozději kolem roku 4000 př. n. l. a hovořili sumerštinou, jazykem, který se dosud nepodařilo přiřadit k nějaké ze známých jazykových rodin. Existují poměrně věrohodně hovořící důkazy o tom, že Sumeřané pokračovali ve většině místních tradic. Po předsumerském obyvatelstvu zůstalo krom toho i několik jazykových stop, hlavně v topografii a v názvech některých řemesel a nástrojů. Avšak slova týkající se plavby po moři jsou zcela sumerské. Urucká kultura osídlovala Mezopotámii z jihu od moře, což nasvědčuje příchod po moři. Taktéž existují souvislosti mezi sumerštinou a austronéskými nebo indoevropskými jazyky, proto je pravděpodobné, že Sumerové připluli z oblasti povodí Indu a asimilovali s obeidskou kulturou. Předsumerského původu jsou patrně názvy měst Ur, Sippar atd. a řek Eufrat a Tigris, původně Buranunna a Idigna. Oblast byla mimořádně úrodná, ale vyžadovala stálé a vydatné zavlažování, jelikož je to oblast aridní. Vynález umělého zavlažování je mnohem staršího data (asi 5000 př. n.l.) a první zavlažovací kanál se podařilo vykopat v íránské Čóga Mami. V kultuře obeidské a urucké se kanály také používaly a k jejich managementu nebylo, na rozdíl od dřívějších domněnek k zapotřebí státní organizace. Oblast Sumeru se skládala již na počátku z několika desítek relativně malých, navzájem nezávislých městských států. První písemné památky především ekonomického rázu pocházejí z konce 4. a počátku 3. tisíciletí př. n.l. Nejednalo se ovšem o písmo použitelné k záznamu složitějších abstraktních pojmů. Sumerové po několika staletích z tohoto obrázkového písma vyvinuli klínopis, které bylo dobře vymyšleno pro zápis jejich velmi specifického jazyka.

• urucká kultura (kolem r. 3300-3000 př. n. l.): první písemné prameny vůbec; Uruk první městem světa (100 ha, monumentální budovy až 4 000 m2)

• ranědynastické období (kolem r. 3000–2350 př. n. l.): sumerské městské státy, rozvoj obchodu, první královské paláce (2700 př. n. l.) a větší množství klínopisných pís. záznamů. Souboj měst Ummy a Lagaše-Girsu, král Kiše jako nejvznešenější titul.

• akkadské období (2350–2150 př. n. l.): rychlý mocenský vzestup Akkaďanů a jejich říše pův. na sever od Sumeru v okolí města Agade, od něhož převzali i svoje pojmenování. Poprvé sjednocení celého Sumeru a Akkadu, porážka vojsk krále Lugalzageziho z města Ummy. Prvním králem sjednoceného státu král Kiše, původem syn kněžky, Sargon Veliký.

• vpád kočovníků etnika z východu Gutejců (2150–2075 př. n. l.), kteří svrhli již slabou akkadskou nadvládu. Podrobení Sumeru nájezdníkům, kteří jej více či méně ovládali po 1 století

• III. dynastie urská (2116–2004 př. n. l.): silná centralizace sumerského státu, sumerští králové sídlí v Uru, závěrečná renezance sumerské kultury, stavba prvních skutečných zikkuratů. Dochovalo se asi 100 000 tabulek s pís. záznamy. Sumer ovládá území zhruba podobné jako před ním akkadští králové.

• období Isinu a Larsy (2017–1763 př. n. l.): oslabení Sumerů vnitřním bojem mezi dynastiemi

Mytologickou potopu, kterou zachycuje Eridská genesis, přežil jediný člověk Ziusudra (Utnapištim), který postavil archu s párem zvířat od každého. První známou historickou osobností je kišský en (král) Me-baragesi, který vládl někdy mezi lety 2700 př. n. l.–2600 př. n. l., předposlední panovník 1. kišské dynastie. Jeho syn Agga byl poražen uruckým králem Gilgamešem, zakladatelem 1. urucké dynastie.

Sumerské státy byly dobyty ze západu příchozími semitsky hovořícími Akkady, kteří se usídlili na severu. Jejich král Sargon I. (Šarrukén, 2334 př. n. l.–2279 př. n. l., střední datace), který byl uzurpátorem v sumerském městě Kiš. Porazil nejmocnějšího soupeře, panovníka sumerské Ummy, ensiho Lugalzagesi (2375 př. n. l.–2350 př. n. l. a založil akkadskou říši. O původu Sargona se vykládá podobný příběh jako o Mojžíšovi. Akkadskou říši vyvrátili kočovníci z východně ležícího Zagrosu Gutejci, za nichž Sumerové zažívali nový rozkvět (2230 př. n. l.–2130 př. n. l.), zejména za krále Gudey. Závěrečným obdobím sumerských dějin je 3. dynastie urská (2116 př. n. l.–2004 př. n. l.). Utu-chengal svrhnul gutejskou nadvládu a jeho bratr Ur-Nammu (2112 př. n. l.–2095 př. n. l.) byl zakladatelem 3. urské dynastie, jež vládla království Sumeru a Akkadu. Zároveň byl autorem nejstaršího zákoníku na světě.

Konec Sumeru nastal pozvolna, především však stát čelil neustávajícímu tlaku kočovníku ze severozápadu. Tito Amorejci (akk. Amurrum či sum. Martu) pomalu ovládli krajinu mezi městy a později i některá města. Posledním sumerským králem byl Ibbi-Sín. Jeho bývalý služebník, amorejský uzurpátor Išbi-Erra, generál z Mari, který ovládl důležité město Isin. Ur byl pak dobyt a rozvrácen elamskými a churritskými kmeny. Je zachycen ve vynikajících básních Nářek nad zkázou Sumeru a Nářek nad zkázou Uru. Ibbi-Sín beze stopy zmizel v elamském zajetí. Zničení mnoha měst v závěrečné části a odvlečení mnoha lidí zasadilo sumerskému národu poslední a smrtící ránu. Po dobytí Uru následovalo období asimilace do semitského jazykového prostředí.

Období Isin – Larsa (vláda amorejských králů) bylo jen přechodné (2017 př. n. l.–1763 př. n. l.). Po roce 2000 př. n.l. přestala být sumerština používána ve většině oblastí jako živý jazyk, definitivně vymřela asi kolem r. 1800 př. n.l. Uchovala se pouze jako sakrální, vědecký, právní a správní jazyk a jako jazyk vzdělanců. Klínopis svoji pozici neztratil a byl převzán a částečně upraven pro akkadský semitský jazyk. (od cca r. 2600 př. n. l.). Akkadský jazyk převzal úlohu jazyka dorozumívacího v celé Mezopotámii po asimilaci Sumerů, včetně úlohy jazyka diplomatického a úředního. Období Isin-Larsa je přechodné mezi III. dynastií z Uru a nástupem starobabylónské říše a jmenuje se po 2 nejdůležitějších státech té doby. Akkadština však začala svoji pozici ztrácet po příchodu Aramejců (Chaldejců) do Mezopotámie a okolních oblastí na počátku 1. tisíciletí př. n.l. Prosazoval se jazyk aramejský, jenž byl psán mnohem jednodušším písmem foinickým (fénickým). Proto v období novobabylónském (cca 600 př. n. l.) byla sumerština, akkadština a klínopis znám jen vzdělaným kněžím. Mezi lidem byly již neznámé, nepoužívané. Klínopis přežil pád Babylónu do rukou Peršanů i později Řeků (pol. 6. století a pol. 4. století př. n. l.), ale před začátkem letopočtu vymizel.