Význam myšlenkového dědictví sv. Jan od Kříže

Význam myšlenkového dědictví sv. Jan od Kříže spočívá především v tom, že zdůrazňuje a rovněž přesvědčivě dokazuje, že jakýkoliv lidský pokrok v oblasti zrání se uskutečňuje jen prostřednictvím utrpení. Jediným prostorem pro lidský růst a cestu vzhůru jsou dramatické chvíle života, zatímco chvíle poklidu a tzv. štěstí jsou nabídkami, aby si člověk mohl odpočinout a nabrat nových sil. Pokud ovšem v těchto fázích nestagnuje, nevrací se do předchozích, již zvládnutých etap, ani se nevydává na scestí.

Utrpení pro sv. Jana znamená, jak již jsme řekli, ontologickou skutečnost, která existuje sama o sobě a jako taková působí a není tedy jen pocitových stavem člověka, který je jen přívlastkem něčeho jiného, skutečného.

Z našeho hlediska sv. Jan od Kříže své dílo do jisté míry nedokončil, neboť jeho logickým pokračováním by bylo zdůraznění, že temné noci, postihující v různých etapách života člověka, nejsou účelem o sobě nebo jen zdokonalením dialogu člověka a Boha, ale zároveň a především přípravou k poslání, skrze které Bůh ve světě jedná a jehož prostřednictvím uskutečňuje své prozřetelné cíle. To však bylo dáno specifickou spiritualitou řeholních komunit, ve kterých sv. Jan od Kříže žil, a jejich dobově podmíněným zaměřením. Na druhé straně však ani toto konstatování není úplné správné, protože sv. Jan od Kříže několikrát jako cíl temné noci, obzvláště ducha označuje stav, ve kterém se člověk uprazdňuje, a uvolňuje v sobě místo, které zaplňuje Bůh. Nechává místo sebe jednat Boha, čímž se uvolňuje obrovská energie, schopná transformovat celý svět.

Význam poselství sv. Jana od Kříže modernímu člověku s jeho zdánlivě specifickými duševními a duchovními problémy spočívá však nejen v tom, že sv. Jan velmi přesně, s jemným diagnostickým instinktem dokáže popsat duševní a duchovní proces, který nazývá temnou nocí, ale že dokáže i nabídnout možnost, jak jej „léčit“. To znamená, že poskytuje řadu vzácných rad, kterými, pokud se jimi člověk bude v této etapě řídit, si člověk ušetří řadu omylů, zklamání a nedorozumění, které vyvstávají vždy, když je člověk konfrontován s nějakou náročnou situací.

Sv. Jan od Kříže často připouští, že existují jiné cesty pro uzdravení než temná noc. Na druhé straně jsou však lidské slabiny, které mohou být odstraněny pouze prostřednictvím temné noci. „Ale jak od těchto, tak ani ode všech ostatních nedokonalostí se duše nemůže zcela očistit, dokud ji Bůh neuvede do pasivního očišťování oné temné noci, jak o tom promluvíme později. Duši víc prospěje, když se snaží, nakolik jen může, o vlastní zdokonalování; ať si zaslouží, aby ji Bůh ponořil do oné božské lázně, kde se uzdraví ze všeho, co se jí nepodařilo, když se léčila sama, Neboť, ať se duše namáhá sebevíc, nemůže se sama aktivně očistit natolik, aby byla i jen z menší části připravena pro sjednocení s Bohem v dokonalé lásce, jestliže ji Bůh nevezme za ruku a neočistí ji v onom pro ni temném ohni, způsobem a postupem, o kterém máme mluvit.“

Všimněme si slov „nemůže zcela očistit“. Jednou z charakteristických „terapeutických” vlastností transformačního procesu temné noci je totiž schopnost úplného uzdravení. (Což nám ostatně maně připomíná poloviční úspěchy moderní psychoterapie, která je sice většinou schopna pomoc pacientům v akutních fázích psychického onemocnění, ale obvykle pro nedostatek času a přiměřených prostředků zanechává pacienty v chronických stadiích bez naděje na úplné uzdravení.) K nejvýznamnějšímu dědictví, které nám sv. Jan od Kříže zanechává, je tedy naděje „jeho pacientů“, že jednoho dne budou úplně zdrávi.