Výroba provazu

V přírodě je spousta materiálů že kterých jde smotat provázek či nit. V našem prostředí je to zejména kopřiva a lipové či vrbové lýko. Tyto tři rostliny jsou asi nejběžnější, dají se u nás snadno najít a výroba improvizovaného provazu není náročná. Z kopřivy se kdysi dělala i tkanina, ze které se šilo oblečení. Lipové a vrbové lýko je také snadno dostupné a velkou výhodu má v tom, že se může použít jak v živém stavu, tak v suchém.

Další materiály jsou například smrkové a jiné kořeny, břečťan, ostružina, tráva, ale dají se použít i šlachy. Pokud zvládnete dobře techniku pletení provázku, můžete si ho smotat z čehokoliv co je ohebné a pružné. U kořínků, břečťanu je daná základní pevnost a proto když potřebujete něco rychle přivázat, nemusíte splétat provaz, ale můžete je použít ve stavu, jaké je získáte.

Provázek můžete zhotovit rozcupováním a splétáním rostlinných vláken z vnitřní kůry některých stromů. Můžete použít lípu, jilm, bílý ořech, bílý dub, moruši, kaštan a červený a bílý cedr. Jakmile uděláte provaz, otestujte ho abyste si byli jistí, že je pro vaše účely dostatečně silný. Provaz získá na pevnosti spletením několika pramenů dohromady.

Před výrobou provazů můžete udělat několik jednoduchých testů, které určí vhodnost materiálu. Nejdříve materiál natáhněte do délky, abyste zjistili jeho pevnost. Potom ho zkrucujte mezi prsty a splétejte vzájemně vlákna. Jestliže materiál odolá tomuto zacházení a neodlamuje se, uvázejte na vláknech uzel a lehce ho utáhněte. Jestli se materiál v uzlu nepoškodí, je použitelný k výrobě provazů.

Původně se provazy dělaly ze lnu. Teprve později přišlo konopí s delším vláknem, které umožňuje vyrobit pevnější provazy, a samozřejmě další materiály jako juta, kozí a velbloudí srst, bavlna, kokos, africký sisal, který se obzvlášť hodil na námořní lana, protože odolává vodě.

Len provazníci zpracovávali sami. Bylo obvyklé, že len na provazy si zemědělci k provazníkovi přinášeli svůj, vypěstovaný na vlastních polích. Provazník pak máčené lněné stonky na trdlici zbavil slupky − slámy, len takzvaně nalámal. Pak následovalo vochlování, kdy řemeslník ve vochlici z nalámaného lnu získal čistá vlákna.

Vzniklý odpad, krátká lněná vlákna − koudel − sloužila jako materiál na výrobu podřadnějších provazů.

Upravená a vyčesaná lněná vlákna provazník upravil a uložil do zástěry, z níž len vytahoval a na strojku z něj spřádal přízi, kterou uhlazoval kůží namočenou ve vodě, aby pramen nebyl „chlupatý", aby z něj nevystupovala vlákna.

Příprava příze ze surového vlákna byla základní provaznickou prací. Nebylo to jednoduché, adept řemesla se učil spřádat vlákno několik let, protože bylo třeba, aby pramen měl pravidelnou šířku. Dnešní provazníci již pracují s hotovou, koupenou přízí. Z jednotlivých pramínků příze pak provazník na strojku zvaném přádlo stáčel pomocí tzv. léry provaz.

Léra zajišťovala během stáčení pravidelný rozestup stáčených pramenů. Hotový provaz řemeslník na konci zajistil proti rozpletení uzlem, který vytvořil takzvaným mašnoglem, nástrojem ve tvaru zahnutého rohu. Pevnost provazu se pak ověřovala na trhačkách; na pohled nepříliš silný provaz unesl až dvě tuny.