Vyřeší problém tržní prostředí?

Přestože i na schopnost neviditelné ruky trhu zvládnout problém změn klimatu existují odlišné názory, obecně se přijímá skutečnost, že v tomto případě volný trh není schopen generovat uspokojivé řešení problému.

I liberální ekonomové uznávají, že tržní mechanismus nefunguje ve všech okolnostech spolehlivě. Jedním z příkladů jsou takzvané externí náklady. Jsou to náklady, které vznikají produkcí výrobků či služeb, ale platí je někdo jiný, než producent. Pokud průmyslový podnik vypustí do řeky nebo do ovzduší škodlivé látky, dochází k újmě na životním prostředí a následně škodám pro všechny, ale sám podnik za to ve volném tržním prostředí platit nemusí. Produkce skleníkových plynů funguje na stejném principu, takže soukromé subjekty nejsou trhem motivovány ke snižování emisí ani v případě, že by tyto emise prokazatelně působily společenské i ekonomické škody. Tyto škody zkrátka zaplatí někdo jiný, než ten, kdo je působí. Dobrovolnou regulací by pak subjekty získávaly konkurenční nevýhodu vůči těm subjektům, které by se v ničem dobrovolně neomezovaly.

Externí náklady v tomto případě vznikají i na úrovni států. Klima nezná hranice a činnost každého státu se projeví na klimatu Země jako celku. Je tedy zřejmé, že případný boj proti skleníkovým plynům vyžaduje globální konsenzus. Státy nemají motivaci začít s omezováním emisí, pokud tak neučiní i ostatní, jelikož by to pro ně představovalo konkurenční nevýhodu na mezinárodním obchodním trhu a samy by neměli ze svého chování významný přínos.

Globální dohoda je ovšem obtížná, jelikož různé státy mají odlišné zájmy, jak je popsáno v jiné části textu.. Proto se ze změn klimatu stalo silné politické i ekonomické téma.