Výklad mnišské zkušenosti

(Úryvek z knihy)

Když láska našeho Pána zažehne oheň v duši člověka, tehdy jeho smysly nad ním již více nepanují a on se dostává za hranice své smyslové omezenosti. Na základě toho "vyhání ven strach", a jestliže něco píše, nebo říká, má sklon k velikým slovům. Přitom mluví-li o něčem v tomto blahodatném okamžiku, tehdy vše to, co říká, je nedostatečné a nicotné v porovnání s ohnivou zářivou Boží láskou.

Toto vše jsem napsal s tím cílem, abych rozehřál vlídnost ve vašich duších, podnítil vás k horlivosti a touze po Přesladkém Ježíši. Stejně jak si počínají vojenští velitelé, když svým vojákům vyprávějí o hrdinských činech jejich druhů, aby je tak povzbudili k chrabrému boji.

Ze stejného důvodu byly pro nás napsány a zanechány životy a slova svatých. Duše, která byla stvořena Bohem, když není často poučována o něčem vznešeném a podivuhodném, upadá do snivosti a nedbalosti. Pouze četbou spolu s vhodnými vyprávěními je odháněna zapomnětlivost, přičemž se v duši obnovuje její původní správné uspořádání.

Po svém příchodu na Svatou Horu (Athos), jsem nalezl mnoho otců (tj. mnichů) v duchovním díle a kontemplaci. Byli to staří a svatí lidé.

Starec Kallinik patřil za překrásného asketu. Žil čtyřicet let jako zátvorník, věnoval se dílu mysli (tj. neustálé modlitbě; pozn. překl.), přitom okusil med Boží lásky, a tak se stal užitečným i pro jiné.

Dále mu bylo dáno zakusit pozdvižení mysli.

Pod ním žil devadesátiletý starec Gerasim. Krajní mlčenlivec. Obdivuhodný asketa věnující se modlitbě mysli. Sedmdesát let žil na výšině proroka Eliáše; bojoval s démony a strádal změnami počasí, přitom však zůstal neochvějným sloupem trpělivosti. Neustále ronil slzy. Svůj netruchlivý život prožil oblažovaný vzpomínáním na Ježíše Krista.

Výše pak žil devadesátipětiletý starec Ignatij, mnoho let slepý. Dlouhé roky byl také duchovníkem. V mysli se neustále modlil a díky modlitbám z jeho úst vycházela taková vůně, že bylo velmi příjemné být vedle něj v blízkosti jeho úst, když hovořil.

Neméně podivuhodným byl otec Daniel, žijící v monastýru Simonos Petras - následovník Arsenia Velikého. Mlčenlivec, zátvorník, který do svého posledního dne sloužil liturgii. Za šedesát let ani jediného dne nepomyslel na to, že by zanechal své Božské kněžské služby. V období Velikého půstu sloužil každodenně liturgii Předem posvěcených Darů. Do svého konce nebyl nemocný a zesnul ve vysokém stáří. Liturgie, které sloužil, vždy trvaly tři a půl až čtyři hodiny, protože kvůli dojetí nemohl pronést slova. Svými slzami pak vždy svlažil zem, která byla pod ním. Proto nechtěl, aby byl někdo neznámý přítomen na jeho liturgii a spatřil jeho duchovní dílo. Mě však, protože jsem ho horoucně prosil, přijímal. Avšak abych se mohl zúčastnit této vskutku podivuhodné božské scenérie, tak jsem pokaždé musel k němu putovat v noci tři hodiny, a on vyšel z oltáře, řekl dvě – tři slova, a znovu se skryl do následujícího dne. Otec Daniel!, modlitbu mysli zachovával do konce svého života a každou noc probděl. Přijal jsem jeho řád a nalezl v něm veliký užitek. Jedl každý den sedmdesát pět gramů chleba a stále se vznášel na své liturgii. Bez toho, aby se země (od slz) neproměnila v bláto, nekončil svoji liturgii.

Byli i mnozí jiní kontemplativní mniši, které jsem neměl tu čest spatřit, protože zesnuli rok nebo dva před mým příchodem. Vyprávěli mi o jejich životech, neboť jsem se o to neustále zajímal. Krok za krokem jsem obcházel výšiny a jeskyně Athosu, abych nějaké takové otce nalezl. Můj starec, kterého jsem měl, byl dobrý a prostý, připravoval jsem mu pouze jídlo a on mi dával požehnání k hledání toho, co bylo prospěšné a užitečné pro moji duši. Po jeho zesnutí jsem probádal celý Athos.

V jedné jeskyni žil jakýsi asketa, jehož duchovním dílem bylo sedmkrát za den plakat. Celou noc trávil v slzách. Jeho (tváře) byly stále mokré. Jeho pomocník, který nežil vedle něj, aby tím nenarušoval jeho lkaní, ale dva- až třikrát denně za ním přicházel, se ho jednou otázal: "Starče, proč tolik pláčeš?" "Jestliže, dítě moje, člověk zří Boha, tak z lásky k Němu roní slzy, které nemůže zadržet." Byli však i jiní, mladší i starší, o nichž všech kdybychom měli napsat, pak by na to bylo zapotřebí velmi mnoho papíru.

Ti všichni zde zemřeli a žijí na věky tam. Dnes se o ničem takovém nemluví. Neboť přespřílišné pečování (o světské záležitosti), materiální starosti a téměř naprosté opovržení (duchovní střízlivostí) ovládly lidi natolik, že mnozí se nejen nechtějí tímto zaobírat, toto studovat, konat, ale dokonce – když slyší, někoho o tom hovořit, ihned se s hněvem stavějí proti němu. Považují ho za nerozumného a pomateného, protože "takový nepatřičný život je jim k smíchu".

(Současnost) se stává podobnou dobám modlářství. Tehdy, když jsi hanil modly, tak tě ubíjeli kameny a odsuzovali k zlé smrti. Nyní se na místě pohanských model nalézají vášně. Jestliže usvědčuješ a odsuzuješ vášeň, kterou (u někoho) spatříš, tehdy všichni křičí: "Ubijte ho kameny, protože osočil naše bohy!"

Na konec, jelikož nepřijímám nikoho bez výjimky, a nechci ani slyšet o tom, jak žije a čemu se věnuje svět i ostatní mniši, jsem stále terčem pomluv. Dnem i nocí se stále modlím za otce (mnichy) a říkám, že oni jsou nevinní. Pouze já jsem vinen, když je pohoršuji. Neboť oni vidí očima, které jim dal Bůh. Cožpak nebudu nespravedlivým a vinným, když řeknu: "Proč nevidí tak, jak vidím já?"

Bůh všech nechť se nade všemi smiluje na přímluvy svatých ctihodných a bohonosných Otců našich.

Z knihy "Výklad mnišské zkušenosti", kterou napsal starec Josef Athonský (kapitola 11.)