Výchova duše z pohledu Platonovy filozofie

Za cíl výchovy Platon považuje to, aby „rozumová složka vládla, poněvadž jest moudrá a má péči o celou duši. A složka vznětlivá má pak být této poslušna a jí nápomocna.“ (Ústava, 441e) Tím je také nastolena opravdová spravedlnost, která spočívá v tom, že každá část duše vykonává to, co jí náleží. Výchova se tedy zaměřuje na dosažení tohoto spravedlivého uspořádání částí duše.
„V soulad pak je asi uvede, jak jsme vykládali, náležitá směs músiky a gymnastiky, která jednu z nich napíná a živí krásnými myšlenkami, druhou pak povoluje krotíc ji harmonií a rytmem.“ (Ústava, 441e)
Důležitý je správný poměr músiky a gymnastiky, protože bude-li převažovat gymnastika, získáme duši tvrdou a obhroublou, a bude-li převažovat músika, duše bude změkčilá a přecitlivělá. Stejně tak můžeme tento poměr přenést na člověka ve vztahu duše a těla.
„Jediná tu jest záchrana pro obě části, neuvádět v činnost ani duše bez těla, ani těla bez duše, aby ve vzájemné obraně nabývaly rovnováhy a zdraví. Proto tedy vědecký pracovník nebo kdo se usilovně zabývá nějakým jiným oborem duševní práce, musí náležitou měrou pěstovati i pohyby tělesné, účastně se cvičení gymnastických, a ten, kdo zase horlivě pěstuje tělo, musí navzájem náležitě prováděti činnost duše, zabývaje se uměním músickým a veškerou filozofií, ač má-li se právem nazývati krásný a dobrý v pravém smyslu slova.“ (Timaios, 88c)
Při výchově duše se tedy máme zaměřit především na rozumovou a vznětlivou složku. „A tito dva činitelé, takto jsouce vypěstováni a vpravdě vyučeni a vychováni každý ve svém, budou říditi složku žádavou – jež v každém zaujímá největší část duše a jest přirozeně nejnenasytnější – budou jí hlídati, aby nedošlo k tomu, že by naplňujíc se tělesnými takzvanými rozkošemi příliš zbytněla a zesílila a nekonala pak již svého úkolu, nýbrž pokusila se podrobiti si a ovládati činitele, nad kterými jejímu druhu vláda nepřísluší, a tak zvrátila veškeren život všech lidí.“ (Ústava, 442a)
Na základě úkolů, které mají jednotlivé složky duše, Platon formuluje základní ctnosti pro každou z nich. Jsou to:

• Moudrost pro rozumovou složku, protože tato dává příkazy a ví, co prospívá každé části i veškerému celku.
• Statečnost pro vznětlivou či srdnatou složku, protože ve strastech i slastech si musí uchránit předpisy rozumu, co je nebezpečné a co ne, a být připravena za ně bojovat.
• Uměřenost (střídmost) pro žádostivou složku, aby si byla vědoma svého místa, nebouřila se proti rozumové složce a nezveličovala své požadavky.
• Spravedlnost pro celé toto uspořádání zdravé duše, které zajišťuje, že každá složka plní úkol, jenž jí náleží, a nedomáhá se toho, co nemá právo vlastnit či ovládat.