Východ z temnoty

Je snadné se nechat odvést tendencemi temného věku - ambicemi, lpěním, strachem a depresí. SAKYONG MIPHAM rinpoče nám ale říká, že potřebujeme jenom malou změnu, abychom zaměřili svoji energii pozitivním směrem.

Podle mnohá moudrých tradic se nacházíme v temném věku. Padmasambhava, velký učitel, který přinesl buddhismus do Tibetu, předpověděl už před více než tisíci lety, že se tento věk bude vyznačovat rostoucí chytrostí, že vytvoříme mnoho způsobů jak se bavit a staneme se experty na trávení volného času. Svůj intelekt použijeme ne pro své zdokonalení, ale pro neustálé hledání rozptýlení, trvalou dovolenou. Naše rozptýlená mysl se stane nezkrotnou. Padmasambhava předpověděl, že jak bude růst naše chytrost a mazanost, bude upadat soucit jako bezúčelný a my zapomeneme, jak dát svému životu smysl.

Šambhalové učení nazývá temný věk „zapadajícím sluncem". Tibetský výraz pro to znamená „drek," zbytky dne. „Zbytky" jsou zde zbytky ctnosti, pozitivní činnosti, která nás vede dopředu a otevírá mysl a srdce, místo aby je uzavírala. Ctnosti jako soucit a milující laskavost, vedou ke štěstí, protože nás povznáší. V čase, kdy se pozitivní činnost necení, nám rozruch a negativita zatěžují mysl a působí zmatek a nešťastnost. Nechápeme jasně svůj smysl ani potenciál. Činnost, která nás vede vpřed k osvícení, slábne a naše životní energie je malá. Když nám není jasné, kam věci spějí, nebo kudy vede cesta, když takříkajíc nemáme mapu, motáme se v kruzích, ztrácíme energii a nepraktikujeme správným způsobem.

Co nám brání jít dopředu? Co je to, co potřebujeme překonat? Ze všeho nejdřív musíme překonat ambice, snahu něčeho dosáhnout. Když se mysl pokouší něčeho dosáhnout, je to z pocitu neuspokojení, nedostatku naplnění. Je to jiná ambice, než úsilí o správné praktikování, fakticky je to soukolí, které udržuje samsáru v chodu. Neuvědomujeme si otevřenost své vlastní podstaty, a protože nerozumíme tomu, kdo jsme, motáme se v kruhu. Máme pocit, že někam postupujeme, ale později zjistíme, že jsme se nikam nedostali. Pořád máme pocit zisku a ztráty.

Ambice je znamením, že se snažíme zklidnit svoje utrpení něčím externím, od čeho očekáváme štěstí. Protože je takový přístup egocentrický a agresivní, nikdy naši bolest neodstraní, ale jenom ji zhorší. Taková ambice je ve skutečnosti zmatkem, protože nevíme co dělat a v co věřit. Svoji naději a ambici tak vložíme do spousty věcí, ale skončíme s prázdnýma rukama.

Meditace a pomeditace, která následuje, obrací naši pozornost ke skutečně cenným cílům. Proto formálně praktikujeme. Když k tomu máme opravdu odvahu a začneme pracovat se svou myslí, kultivujeme nedostatek ambice v pozitivním smyslu a můžeme se uvolnit s tím, kdo jsme. Takové otevírání mysli přináší vhled to toho, jak překonat svoji agresivitu a zvýšit soucit. Ambice se v tomto osvíceném kontextu promění v něco cenného.

Další překážkou ve vývoji vpřed je v temném věku lpění na naší rodině a přátelích. Takové lpění vede zase jen k utrpení, našemu i ostatních okolo nás. Meditace uvolňuje stav, kdy jsme zachyceni v karmické situaci s ostatními. Samozřejmě, že chceme, aby naše rodina a přátelé byli šťastní, ale tuto touhu vždy doprovází slabé pozůstatky chtivosti a agresivity. Jako praktikanti se učíme jednat s rodinou a přáteli bez toho, že bychom na nich lpěli. Potřebujeme si uvědomit, že když chceme, aby byli naší drazí v pořádku, ta nejlepší věc, kterou pro to můžeme udělat je, že budeme praktikovat.

V tibetské kultuře, když mají lidé nějaké rodinné problémy, vstupují do manželství, nebo začínají s obchodem, požádají lámu, aby pro ně praktikoval. Vypadá to jako duchovní materialismus, co ale v takovém případě děláme my? Máme obavy, nebo šílíme a manipulujeme se situací tak, abychom dosáhli toho, co chceme. Nejen, že je takový přístup neefektivní, ale ještě víc se do lpění zamotáváme. Když už máme na něčem lpět, je lépe, když je to prospěšná praxe.

Dalším faktorem, který nás drží v temném věku, je strach. Pramení z toho, že nedůvěřujeme ve svou ryzí bytost, která přirozeně vyzařuje soucit a laskavost. Strach pochází z neznalosti toho, kdo jsme. Když v neznalosti setrváváme, začneme si myslet, že jsme pevná entita, že se potřebujeme nějak upevnit a že je co získat a ztratit. Vede to ke ztrátě soucitu a růstu ambice a ulpívání.

Další překážkou je deprese, která nám vysává životní energii. Nějak se nemůžeme pozvednout. Deprese je opět znakem nedůvěry ve svůj potenciál. Má také charakter klaustrofobie - omezujeme se jen na svou malou oblast anebo koncepty. Nemusí to být nezbytně klinická deprese, ale pokles naší schopnosti vidět svět jaký je. Jsme zaslepení a to jak jsme zapojeni do světa, se nám odrazem vrací a ještě víc posiluje nedůvěru v naši podstatu. Cítíme, že máme málo prostoru a svět je pro nás mrtvý, takže nejsme schopni ocenit kdo, a kde jsme.

Deprimovaní se nechceme usilovat a lenivíme. Lenost s depresí tak tvoří krásný pár na večírku našeho utrpení. Také je v tom zlost, slabé podráždění z toho, že ostatní slaví. Chceme, co mají oni. Pocitu těžkosti a tísně se můžeme zbavit uvolněním toho, jak jednáme ve svém prostředí, ne nějak nedbale, ale otevřením svých smyslů. Dobrým opatřením proti depresi je oceňování toho, kde jsme.

Povznesení mysli a zvýšení životní energie začíná dobrou strategií. V takovém obtížném čase potřebujeme praxi, orientovanou k činnosti. Ta začíná bdělostí a pozorností. Jako praktikanti máme schopnost vytvářet povznesené prostředí, které nás podpoří při změně našich návyků. Není nic takového jako úspěch, ať už malý anebo veliký, takže na svou negativitu musíme jít od maličkostí. Podíváme se nejprve na své životní podmínky, které se možná spojily tak, že zdůrazňují temnotu věku.

Kde se toulá naše mysl v průběhu dne? Jaké vlivy prostředí podporujeme? Když si to uvědomíme a poznáme svoje možnosti, budeme schopni udělat malé změny, které budou mít kumulativní efekt. Nazývám to „desetiprocentní změnou". Když svoji pozornost změníme několika klíčovými směry, je snadné upadnout do negativity, ale opačné klíčové směry ji zase snadno povedou pozitivním směrem. Pozornost ke svému životu a uspořádání prostředí podporuje pěstování soucitu a to, jak vystoupit z temnoty, rychle a vhodným způsobem.

Shambhala Sun, leden 2009