Vstupujeme do 30. roku svobody

Tomáš Halík

Milí přátelé,

vstupujeme do třicátého roku svobody. Právě před 29 lety po brutálním policejním potlačení studentské demonstrace v Praze přetekl pohár trpělivosti československé veřejnosti s normalizačním režimem. Každý režim stojí na určité míře ochoty občanů ho snášet, na jistém druhu nepsané smlouvy mezi vládou a občany, žádný nestojí jen a jen na násilí. A i násilných režimů mají jednou lidé natolik dost, že se vzbouří, i když to stojí mnoho krve.

Vzbouřit se proti ekonomicky a ideově dodýchávajícímu byrokratickému režimu je snadnější. Revoluce, pokud si zaslouží takové jméno, může být sametově snadná. I když ani to nikdo předem stoprocentně neví. Komunistický normalizační režim byl policejní, měl k dispozici Lidové milice či armádu, ale stál spíše na korupci a demoralizaci občanů, než na hrubém násilí jako v 50. letech. Normalizační režim nestál na ideologii, na politickém přesvědčení, a to ani přesvědčení občanů ani vládnoucích. Komunistickému učení už prakticky nikdo nevěřil, šlo jen o rétorické hry a prázdné rituály. Zejména po roce 1968 bylo marxistů na Západě mnohem víc než v našich zemích.

Po srpnu 1968 – na rozdíl od roku 1948 – už u nás prakticky neexistovali přesvědčení, věřící komunisté. Jedni z ideologie vystřízlivěli, část stranu opustila nebo z ní byla vyloučena, zbývající a ti noví posrpnoví straníci se stali cynickými aparátčíky moci bez jakéhokoli přesvědčení. Existovala jakási nepsaná smlouva: Když budou občané politicky pasivní a budou hrát hru na loajální občany, režim jim zajistí určité sociální jistoty, bude také tolerovat flákání v práci a drobné rozkrádání společného majetku. Jediné, co nebude tolerovat, je disent, veřejný nesouhlas, politickou opozici. Ti, kteří necítili potřebu duchovní svobody, svobody umění, vědy a náboženství, a stačilo jim plné břicho, chata, trabant a televizní zábavy s Gottem, Vondráčkovou a dalšími, dnes státně vyznamenávanými normalizačními baviči, byli v komunismu spokojeni, i když soukromě také nadávali. A ti nadávají stejně i dnes a po komunismu se jim vlastně stýská.

Koncem 80. let však už komunismus vůbec nebyl schopen zajistit růst hospodářské úrovně srovnatelný se sousedními kapitalistickými zeměmi, do nichž se už lidé občas jezdili podívat. Komunistický režim už neměl co nabídnout, ani v ekonomické, ani v duchovní, ideové rovině. A pak přišla rozbuška – surové bití studentů v Praze 17. listopadu 1989. (Jeden z těch, kteří tam tehdy mlátili obuškem, soudruh Ondráček, je dnes nejenom členem parlamentu, ale byl také vyznamenán Českým svazem bojovníků za svobodu, spolkem příznačně vedeným bývalým konfidentem StB. Oceňme, že pan kardinál Duka, který před časem do tohoto spolku překvapivě vstoupil, z něj nyní na protest zase vystoupil.)

Lidé vyšli v listopadu 1989 do ulic a pocítili: v jednotě je síla. KSČ se pokusila o pozdní perestrojku, narychlo vyměnila ostudného generálního tajemníka Jakeše, symbol normalizační éry, ale bylo už pozdě. Najednou už nikoho nezajímalo, kdo je generální tajemník komunistické strany. Komunistická strana přestala být důležitá a lidé si to uvědomili. To byl konec režimu.

Něco podobného se stalo v Polsku během návštěvy Jana Pavla II. v roce 1979. Polákům i světu bylo náhle zřejmé, že komunisté sice mají ve Varšavě nominální moc, ale národ je jinde, jde za svým papežem. Zakrátko z tohoto procitnutí vzniklo hnutí Solidarita, a i když později přišel vojenský režim, Polsko stejně bylo první ze zemí východního bloku, které setřáslo komunistickou vládu. Pak v rychlém sledu přišel pád berlínské zdi, faktický zánik NDR, a potom československé události.

V Rusku za Gorbačova a Jelcina se stalo něco podobného, zejména po ztroskotání puče proti Gorbačovovi (v srpnu 1991), ale ruská společnost nebyla na demokracii a svobodu morálně a kulturně připravena. Vrátila se rychle opět k nedemokratickému ruskému nacionálnímu samoděržaví, které přežilo carismus, znovu ho nastolili v komunistickém kabátě bolševici, zejména Stalin, pak Brežněv, nyní Putin. Komunismus byl v Rusku jen kulisou, podstatou byl a je ruský nacionalismus a imperiální rozpínavost.

Přenesme se teď do naší doby. V roce 1989 si nikdo nemyslel, že tu ještě bezmála za 30 let bude relativně silná komunistická strana. Ano, loni utrpěla porážku ve volbách, ale pak ji okázale legitimizoval prezident Zeman a premiér Babiš ji využil, aby spolu s fašizující Okamurovou SPD umožnila jeho vládu. Před krátkou dobou komunistická strana, která sice změnila jedno písmenko ve svém názvu, ale ani písmenko ve své vůli vládnout a notorické schopnosti propagandisticky lhát, utrpěla největší volební porážku ve svých dějinách. Nyní se zdá, že se už konečně odebere do politického hospicu pokojně dohasínat a ukončit tak své dějiny.

Avšak lidé, kteří ještě před několika měsíci byli ochotni volit komunisty, nezmizeli, jen svou vůli po moci spojili s jinou stranou, která je momentálně mocensky úspěšná. Pěkně to vystihuje typický vtip posledního čtvrtstoletí: - Koho budeš volit? - Komunisty. - To vím, ale v jaké straně?

Vstupujeme do jubilejního 30. roku od pádu komunismu. Jubilovat znamená jásat. Ano, je proč jásat – z rudých praporů už můžeme asi šít trenýrky, uniformy Lidových milicí už asi také uvidíme jen v muzeu nebo divadle. Ale hloupost a zloba, závist a neschopnost rozlišovat hodnoty, tedy ty vlastnosti, které pomohly komunistům k moci, pomáhaly tuto moc udržovat až do roku 1989 a snažily se ji křísit další desítky let, ty tak rychle nezmizely a asi jen tak nezmizí. Pozor na ně, přátelé!

Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 17. 11. 2018