Vnější podněty

Proces, ke kterému v průběhu transformační krize dochází, není však – podle sv. Jana – jen intrapsychickou záležitostí; Jan od Kříže zmiňuje i řadu podnětů, které člověka v této zranitelné době oslovují zvenčí nebo dokonce celý transformační proces spouštějí.

V užším pojetí říká sv. Jan těmto vnějším podnětům s odvoláním na sv. Pavla „posel satanův“, což je jednak „duch smilný, projevující se „hanebnými a silnými pokušeními a trápí ducha ošklivými zvrácenostmi a ve fantazii velice živými představami,“ „duch rouhání“, který se projevuje obscedantními nutkáními, jež nutí člověka vyslovovat něco, s čím není vnitřně ztotožněn a „hanebný duch“, který se projevuje především nepřirozenou a neadekvátní skrupulozitou. Sv. Jan podotýká, že tomuto velmi silnému utrpení jsou však vystaveni většinou jen lidé silní a ti, kteří jsou předurčeni k cestě temnou nocí ducha.

V širším pojetí je však třeba vycházet z toho, že temná noc smyslů a ducha má vždy nějakou vnější příčinu v událostech, ve kterých se člověk ocitá a které na něj kladou větší nároky než obvykle.  (Ale – na rozdíl od jiných podobných krizových situací – se důvody temné noci vnějšími událostmi nevyčerpávají a člověk míru své trýzně není s to vysvětlit pouze tím, co ho potkalo.)

Všimněme si nejprve vztahu člověka a vnějšího světa. Nezralému člověku se svět zprvu jeví jako indiferentní, lhostejná a překážející realita. Zkušenost, kterou lidé s „realitou“ dělají, je koneckonců známa. V životě jsou chvíle, kdy máme pocit, že v okamžiku, kdy usilujeme o něco, co skutečně stojí za to, se všechno spiklo proti nám. Věci, které někdy běžně fungují, mají poruchy, lidé, na které je jindy spoleh, selhávají, času, který jindy plyne jako líný říční proud, se nedostává, šťastné náhody, které jindy přispěchávají na pomoc, chybějí, vše, co jindy probíhá hladce, se zadrhává a jindy velkorysá realita teď neodpustí jedinou chybu. A vždy, kdy se nám zdá, že už máme cíl na dosah ruky, najde se spolehlivě překážka, která nám jej znovu beznadějně vzdálí. Je to realita, kterou nezajímají lidské projekty, plány a sny a v této své lhostejnosti bolí, zraňuje, překáží a ubližuje.

Realita je vše, co klade odpor našim projektům, cílům a záměrům, co je většinou nepříjemné, namáhavé, bolestné, vyžadující trpělivost, snášenlivost, houževnatost, odvahu. Jako by vedle sebe stály dva různé, diametrálně se odlišující světy: ten, jehož podobu si člověk optimalizuje na základě svých představ a přání, a svět, který mu v tom jednoduše brání tím, že klade překážky, jež musí člověk namáhavě, s vynaložením všech svých sil překonávat, aby svých cílů dosáhl. A čím jsou tyto cíle náročnější, vyšší a hodnotnější, tím více energie vyžaduje boj s překážkami, jež jsou chápány jako realita.

Mnohdy se i stává, že málo zřetelný smysl a naděje nestačí krutost reality zálohovat. Pak musí nastoupit trpělivost, důvěra a ochota trpět.

Ale přítomnost reality v tomto světě však není jen negativní, neboť svár duchovních sil, usilujících o celkovou integraci s „realitou“, na kterou narážejí, se kterou se potýkají, kterou překonávají či obcházejí, má sám o sobě svou duchovní hodnotu. V lhostejně jsoucí realitě, která spočívá sama v sobě ve své neprodyšnosti, se tříbí a kultivuje každý úmysl, každé rozhodnutí, každý čin, každý lidský projekt, jenž nachází v realitě neúprosného jsoucna svou ryzost. Ve střetu s realitou se prověřují a možná teprve rodí důvěra, trpělivost, houževnatost a nepodmíněnost každé lidské snahy. Při každém doteku s realitou, která vydává zvonivý zvuk na znamení své neoblomnosti, člověk totiž zjišťuje a uvědomuje si, že jeho nezralost pro duchovní svět je také touto „realitou“, která může být překonána jen v bolestném kontaktu s vnější tvrdou skutečností.

Teprve poté si člověk uvědomí, že je to právě jeho vlastní zrání, vůči kterému přestává být vnější realita absolutní a postupem času se z ní stávají tající ostrůvky, rozpouštějící se tváří tvář lidským nepodmíněným rozhodnutím a činům.

Člověku, který důvěřuje, se postupně rozestupuje neprodyšnost a semknutost reality, která vůči člověku obvykle vystupovala jako lhostejná masa, kterou bylo třeba namáhavě zdolávat, nebo jako nepřátelská skutečnost, se kterou bylo třeba bojovat. Svět se nyní jeví úplně jinak. Jeho hrozby ztrácejí ostří: utrpení nesmyslnost, budoucnost hrozivost, minulost neodčinitelnost, čas nezvratnost, smysl neuchopitelnost, naděje mlhavost, láska nekonečnou a nepřekonatelnou vzdálenost a neštěstí závažnost. Svět se v tomto postoji jeví jako vstřícný, oslovující a spolupracující. Mění se i dimenze času, který nepřipomíná jako obvykle jen fatální nenávratnost minulosti, ale skrze smysl otevírá člověku rozměr věčnosti.

Realita s postupem lidského zrání tedy mění podobu a stává se něčím, co člověka oslovuje, co mu cosi podstatného říká, co má smysl. Takovéto smysluplné útvary, které postupně krystalizují z lhostejné masy reality, jsou příběhy a události. Podívejme se proto nyní blíže na úlohu událostí v lidském duchovním životě. Řekněme předem, že Bůh člověka oslovuje především prostřednictvím událostí, které jsou konkrétním děním, v němž se v čase a prostoru odehrává lidský život. Jejich charakter, rytmus a prostoupení nelze pochopit profánním pohledem, aniž by se vykladač nedostal do neřešitelných rozporů.

Události jsou základní složky životních příběhů, které se shlukují a uspořádávají do smysluplných útvarů, jež jsou s to člověka oslovit a jimž je člověk schopen rozumět. Události jsou privilegovaným způsobem Boží řečí. To, že většina lidí událostem skutečně naslouchá a rozumí jim, dokazují i takové obraty a rčení, která se prosákla do běžné lidské řeči a stala se samozřejmostí. Například: „doba uzrála...“ nebo „vše nasvědčuje tomu, že...“, „situace je vhodná k tomu, aby...“, „v té historické chvíli...“ apod.

Tato vlastnost událostí předpokládá, že události jsou řízeny způsobem, který je pro člověka čitelný a že Boží aktivita v dějinách je většinou srozumitelná. Každou závažnou událost ve svém životě proto pochopíme jen tehdy, vložíme-li ji do kontextu víry. Naopak: jeví-li se člověku uspořádání událostí tak, že z něho nerezultuje žádný smysl, je toto poznání hluboce nepravdivé. To se týká především tzv. náhod; v lidském životě neexistují náhody, i když řada událostí jsou jako náhodné interpretovatelné.

Z hlediska takového pojetí událostí je rovněž zřejmé, že všechno, co nás v životě potkává, co zažíváme a co děláme, je důležité. Považovat vše, co jaksi nesouvisí s „hlavním“ cílem našeho života, za zbytečnou odbočku, zacházku nebo prostě zdržení je omyl i velkých osobností.

S ohledem na naše úvahy je důležitá pedagogicko terapeutická vlastnost událostí. Člověk totiž zraje a zdokonaluje se zejména vlivem vnějších okolností, které ho tvarují, zpevňují a očišťují postupně od všeho chorobného a nadbytečného. Lidé jsou tedy hněteni událostmi, které jejich zralost do určité míry vynucují. Ztráta smyslu, riziko pouhého biologického živoření je totiž hrozba, která většinu duchovně založených lidí odvrací od úmyslu utéct před formující aktivitou událostí a okolností, doprovázejících jejich život.

Vše nasvědčuje tomu, že události a okolnosti lidského života jsou jemně a pečlivě orientovány přímo na lidské nedostatky a že jim dokonce do jisté míry korespondují. To, co nám z běžného hlediska připadá přinejmenším zvláštní, hypotetické a odvážné, je z křesťanského hlediska zcela přirozené a lze to doložit nespočetnými duchovními zkušenostmi. Hovoří o tom i prorok Izajáš: „Obrátím na tebe svou ruku, / vytavím tvou strusku, jako louhem / odloučím všechny tvé přimíšeniny.“

Mezi zráním člověka a událostmi a okolnostmi jeho života existuje tedy určitý vztah, který je Bohem terapeuticky využíván. Události, které člověka v životě potkávají, totiž korespondují s jeho vnitřním životem: okamžik, kdy něco uvnitř člověka uzraje, má svůj průmět i ve vnějších událostech, které odpovídají.

Psychoterapie, orientovaná na řešení transformační krize, musí proto vycházet z předpokladu, že důvod duševních obtíží je svým způsobem vždycky vnější, i když se na nich podstatnou měrou podílí i lidská možnost vnější podněty odmítnout, ignorovat či dezinterpretovat.

Zabývat se proto duševními obtížemi tak, že je vypreparujeme z konkrétního životního příběhu, nikdy nevede k žádoucím terapeutickým výsledkům. (Této chyby se často dopouští psychoanalýza.)

Vyjde-li psychoterapie z „léčivého“ vlivu událostí a uzná-li jej, pak musí pacienta orientovat k poznání, že jediná adekvátní odpověď na „nepřízeň osudu“ je žít v souladu s událostmi svého života a utvářet se v jejich pohybu. To však předpokládá rozumět jim.