Vláda KSČ: vězení, perzekuce, znárodnění. I kvůli únoru 48 vzniklo NATO

 

Takzvaný Vítězný únor otočil mnoha lidem v Československu život naruby, mnohé i zahubil. Význam tohoto komunistického převratu měl přesah i za hranice naší vlasti, byl jedním z hlavních podnětů vzniku NATO.

Když „obrozená vláda“ složila slib prezidentu republiky, odcházeli vedle sebe Gottwald a Masaryk.

„Víš, Jene, my jsme si měsíce lámali hlavu, jak na ně vyzrát,“ vykládá premiér. „Nechali jsme pracovat ústavní experty, zvažovali jsme všechny možné alternativy, prostě lámali jsme si hlavu. A oni nám z ničeho nic přinesou svou hlavu na talíři.“

„Hovno na talíři!“ odpovídá ministr zahraničí. „Svlíkli kalhoty, vystrčili prdel a vy jste prostě do ní kopli!“

Gottwald zapomněl dodat, že bez surového nátlaku na Beneše by tu hlavu na talíři nedostal.

Americká, britská a francouzská vláda odsoudily ve společném prohlášení 26. února komunistický převrat v Československu. Metody převzetí moci označují za podezřelé a cizí vměšování za nesporné.

Ovšem to je všechno, co udělaly. Tím jenom demonstrují svou neochotu či neschopnost k důraznějšímu kroku.

První dny nedokážou domyslet důsledky puče ani západní státníci, ani obyčejní lidé. Ostatně zpočátku se osobně dotýká pouze několika tisíc politiků, vládních úředníků a aktivistů demokratických stran.

Britský velvyslanec Dixon hlásí 27. února do Londýna: „Nechci se dopustit zevšeobecňování, ale zdá se mi, že si stále ještě mnoho Čechů a Slováků neuvědomuje význam toho, co se stalo, a krátkozrace si uchovává víru, že nakonec všechno bude v pořádku.“

Jana Masaryka nacházejí mrtvého na dlažbě nádvoří Černínského paláce ráno 10. března 1948. Dodnes není jisté, jak a proč zemřel. Poslední verzi příčiny smrti zveřejnil Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu v roce 1995. Podle ní tam poslal Slánský pět bývalých partyzánů vedených Josefem Vávrou-Staříkem, aby prohlédli jeho byt a našli důkazy svědčící proti ministrovi. Masaryk před nimi utekl na parapet, z něhož spadl dolů. A pak ještě existuje tvrzení, které rozšířila vysloužilá plukovnice NKVD Jelizaveta Paršinová, podle níž vyhodili Masaryka z okna její kolegové vedení generálem Michailem Bělkinem. Prý proto, že nechtěl spolupracovat s Moskvou. Profesor Jiří Straus, forenzní biomechanik z Policejní akademie, později potvrdil, že oblíbeného ministra opravdu kdosi vystrčil.

Krátce před smrtí navštívila Masaryka národně socialistická poslankyně Milada Horáková. Měla dojem, že ho střeží velký počet estébáků. Ministr byl skleslý a řekl jí podivnou větu: „Já udělám!“ Neměla představu, co tím myslí – odchod do exilu, anebo sebevraždu?

Ve středu 10. března předstupuje Gottwaldova „obrozená vláda“ před parlament. Ve sněmovně na ni čeká 241 poslanců. Devět je údajně na dovolené, šest rezignovalo a 44 se skrývá anebo uteklo na Západ.

Když se má 11. března hlasovat o důvěře, chybí dalších jedenáct členů sněmovny. Václav Kopecký později tvrdil: „Z obavy, aby jednomyslnost při hlasování v Národním shromáždění nebudila dojem vynuceného zglajchšaltování, jsme přímo prosili některé poslance, o kterých jsme věděli, že s námi ve své duši nesouhlasí, aby hlasovali proti, anebo se aspoň zdrželi hlasování. Ujišťovali jsme je, že se jim nic nestane a nabízeli jsme jim všemožné záruky. Ale nebylo to nic platné. Hlasovali jednomyslně pro.“

Historici tvrdí, že Kopecký jako už nejednou zalhal. „Tito poslanci byli upozorněni, že sice v nových volbách zvoleni nebudou,“ napsali Jan Měchýř a Ladislav Niklíček, „ale že jejich další osud se bude odvíjet podle toho, jak budou hlasovat.“

Sněmovna tedy pod psychickým nátlakem legalizuje převzetí moci komunisty.

Parlamentní volby nenechávají komunisté náhodě. Do „jednotné kandidátky Národní fronty“ na poslance najmenovali tři čtvrtiny svých členů. V ovzduší teroru, který vytvořili, musí zvítězit. Ve volbách 30. května dostává Národní fronta 89,3 % hlasů.

KSČ byla překvapena tím, že nekomunistické strany uspíšily vládní krizi podáním demise. „Autoři nových studií z roku 1968, i ti k politice KSČ nejvíce kritičtí, potvrzují brilantnost taktiky tehdejšího vedení KSČ a naopak bídný, amatérský výkon předáků stran nekomunistických,“ napsal Pavel Tigrid.

Proč demokratičtí politici nenechali svolat sněmovnu? Neuměli to. Podle historika Václava Pavlíčka bylo „rozhodnutí ÚNS pro osud vlády prvořadé“.

Proč Ústavodárné národní shromáždění nezafungovalo? Nemohli za to komunisté, ale nepromyšlenost plánů pravicových stran. Kdyby vládě vyslovilo nedůvěru, patrně by se musely vypsat předčasné volby a v nich by KSČ neměla šanci.

Jak je možné, že Zenkl, Ripka a další vůbec neuvažovali o tom, že by jim demise nemusela vyjít? Že neměli v záloze žádnou alternativu dalšího boje? Proč nejezdili za prezidentem denně, podobně jako komunisté, a nedomlouvali se s ním na dalším postupu? Proč ho nechali izolovaného napospas bolševickým hrozbám? Proč se s ním okamžitě nedohodli na nějakém dalším řešení, jako třeba na případném vyhlášení výjimečného stavu či na pomoci věrných složek ozbrojených sil? Proč nemobilizovali své věrné?

Neměli žádný plán. Neuměli myslet dopředu. Nedokázali se domluvit s ostatními. Spoléhali na prezidenta, ale nechali ho v osamění. A především neznali komunisty a jejich způsob mimoparlamentního boje. Nikdo nestudoval, jak se jejich soudruzi dostali k moci v sousedních zemích, aby se z toho poučili. Demokraté byli neozbrojení a naivní.

Těžce nemocný Beneš si už dřív uvědomil, že ho Stalin podvedl. Po zklamání, které mu připravily Paříž a Londýn roku 1938 v Mnichově, začal hledat za války jiný záchranný pás pro budoucnost republiky. Vsadil na Stalina, s nímž měl dobré vztahy. Netušil, že ho sovětský diktátor podrazí. Ovšem v hrozném poblouznění, že po válce zavládne v SSSR větší demokracie, žili i další západní státníci včetně Roosevelta.

Teď prezident pochopil, že Gottwald je schopen splnit všechno, čím mu nyní hrozil: vyzbrojit dělnictvo a povolat Rudou armádu, uvrhnout zemi do občanské války. A přitom od Západu mohl čekat jenom morální podporu.

Ovšem v Hlavním štábu a ve velení armády převažovali důstojníci, kteří považovali Beneše za symbol demokracie a vystoupili by na jeho obranu. Také staří členové SNB, statisíce sokolů, vysokoškoláků a členů demokratických organizací by bojovali. Není však jasné, jestli by dokázali zkonsolidovat své síly. Nicméně proti komunistům stála v té době většina národa. Jak to bývá v dějinách obvyklé, moci se chopila menšina, která se na to dobře připravila.

Ministr Ludvík Svoboda prezidenta zradil. O armádu jako celek se Beneš opřít nemohl. Jakýkoli rozkaz museli spolu s ním podepsat premiér a ministr obrany. Neměl ani možnost, aby požádal vojáky o pomoc prostřednictvím rozhlasu, ten pevně drželi ve svých rukou komunisté. Ovšem ozbrojeného vystoupení se prezident bál, protože věděl, že by vyvolalo občanskou válku.

Možná, že občanská válka by byla východiskem, sice tragickým, ale čestným, byť s těžko předvídatelným výsledkem. Podle sdělení amerického velvyslance Steinhardta z 30. dubna 1948 ministru zahraničí Marshallovi „nebyly důkazy o koncentraci Rudé armády na československých hranicích“, jak vzkazoval Stalin a jak tvrdil Gottwald. Není vyloučeno, že by sovětský vůdce do ČSR vojska ani neposlal. Nemohl riskovat případné střetnutí se Západem, vyzbrojeným atomovými bombami, které on ještě neměl. Na druhé straně nutně potřeboval československý uran.

Josef Pavel po dvaceti letech přiznal: „Nebudu tady mluvit o dalších opatřeních, které vedení strany učinilo v období únorových událostí (...) Mohu vás však ubezpečit, že bylo uděláno vše potřebné i pro případ, že by prezident Beneš klamal a obrátil se na armádu.“ Jindy řekl: „Byly připraveny seznamy důstojníků, kteří měli být v takovém případě zatýkáni, a velení armády měli převzít zpravodajci z Reicinova pátého oddělení“.

Pro Jaroslava Šedivého byl Únor 1948 „nepřekonatelným příkladem toho, jak se protikomunistická opozice pomalu nechala vlákat do pasti, a pro historika zdrojem údivu, jak to šlo“.

Mnozí historici tvrdí, že tento zápas byl předem prohraný. Podle jejich názoru mohli demokratičtí politici odvrátit Stalinův úder jedině dřív – přijetím Marshallova plánu. Jenže tento poslední okamžik propásli. Kaplan charakterizoval únorové dny takto: „Nekomunistické strany nemohly v tomto mocenském střetnutí zvítězit, neměly k tomu ani mezinárodní, ani vnitropolitické předpoklady. Nemusely ovšem takovým způsobem prohrát. Jejich vedení podnítila zápas, na který strany nebyly připraveny a nepřipravovaly se. Jejich postup a nepřipravenost způsobily, že konflikt proběhl bez veřejně projeveného masového odporu části obyvatel proti komunistickým mocenským plánům (...) V důsledku pasivity nekomunistické opozice se podařilo komunistům získat v únoru 1948 podporu velké části obyvatel a vyvolat dojem, že většina výsledek politického konfliktu přijímá.“

Komunisté na sebe strhli skutečnou moc v zemi hned v prvních dvou dnech krize, zdůrazňuje Kaplan. Benešův podpis potřebovali jen k potvrzení vítězství, formálně dovršeného demokratickou cestou.

 

O „únorovém vítězství“ komunistů se rozhodlo už před lety. „Češi jsou pevně přesvědčeni o tom, že jsme je ‚odepsali‘, jinými slovy ‚postoupili jsme je do sovětské sféry‘, v roce 1943“, napsal velvyslanec Steinhardt ve zmiňované tajné depeši ministrovi do Washingtonu.

Málokdo si uvědomuje, že v pozadí únorových událostí byl také strach z Německa. „Nikdo tehdy ani na Východě, ani na Západě nevěděl, jestli se Německo opět nestane zdrojem další války,“ tvrdí Kaplan. „Všichni českoslovenští politici považovali Sovětský svaz za přirozenou protiváhu Německa. Proto i demokraté počítali v únoru 1948 s přátelstvím s Moskvou. Netušili, že těchto politiků se už chtěl Stalin zbavit.“ Vilém Prečan mluvil o „dlouhém stínu Mnichova“, kdy ztratili Beneš a další českoslovenští představitelé víru v západní mocnosti.

V únoru 1948 vedli českoslovenští pravicoví politici dávno ztracený boj. Snad jedině prezident Beneš si to plně uvědomoval. Pravdu měl Steinhardt, rozhodnuto bylo už dřív. Vedla k tomu jak Benešova politika v posledních letech, tak důsledky samotné války. Ostatně i Churchill ve svém známém projevu v americkém Fultonu v březnu 1946, kde po jeho boku stál prezident Truman, přiřadil Prahu k městům za „železnou oponou“.

Byl to puč, anebo ne? I na toto téma se vedly diskuse. Novinář Ferdinand Peroutka nazval tuto komunistickou akci „elegantním pučem“. Jeho mladší kolega Pavel Tigrid psal o „elegantním převzetí“ moci.

Kupodivu, většina účastníků semináře ve Frankenu odmítla použít pro nastolení komunistické totality v ČSR termín puč. Německý historik Ottrid Pustějovský nabídl jiné označení: „Možná něco jako plížící se uchvácení moci.“

„Kdyby Beneš nepřijal demisi pravicových ministrů, chtěli komunisté zahájit zatýkání funkcionářů od okresů až po ústředí – a to by byl puč,“ říká Kaplan. „V tomto pojetí šlo o státní převrat.“ Americký Kongres to dokonce ohodnotil jako dokonalý státní převrat. A k tomuto označení se přidávají další historici a politologové.

I pomsta i důsledky

Prezident Beneš si jasnozřivě uvědomoval důsledky komunistického převratu. Už ve čtvrtek 27. února to řekl ministru Svobodovi na jeho přímou otázku: „Vám vojákům to mohu říci. Je to jen pro vás, abyste poznali můj názor. Naše události rozvíří válečný konflikt, kterému jsem chtěl předejít. Vývoj půjde nyní tak, že tomu bude těžké zabránit.“ Beneš se také obával, že u nás vyrostou internační a koncentrační tábory. Proto se rozhodl podat demisi.

Ten čtvrtek odjel prezident do Sezimova Ústí. Úřední zpráva na jeho výslovné přání říkala, že „opustil Pražský hrad“. Už se tam natrvalo nevrátil.

„K přijetí demise mě donutila ulice,“ řekl Beneš 4. května Gottwaldovi. „To bylo ponížení prezidenta republiky a na to nemohu zapomenout.“ Připomínalo mu to Mnichov, protože v obou případech se rozhodoval pod tlakem vnějších či vnitřních sil.

Původně chtěl odstoupit 1. března 1948. Potom demisi odložil. Návrh komunistické ústavy, která by legalizovala nadvládu jediné strany, odmítl podepsat. Teprve na protest proti ní odešel z úřadu, abdikace nese datum pondělí 7. června. Na Hrad vstoupil „první dělnický prezident“ Gottwald.

Únorem 1948 dovršila Moskva záměry své politiky, uvádí Šedivý. „Kolem západních hranic své říše získal Stalin pásmo nárazníkových států, které svými specifickými metodami začal přetvářet v socialistické impérium. Tak to také pochopili na Západě a vytyčili si první obrannou strategii, kterou George Kennan zformuloval jako ‚zadržování komunismu v jeho dosavadních hranicích’. ČSR byla ovšem ponechána za onou hranicí.“

Britové přerušili jednání s Československem o obchodní dohodě. Američané zastavili úvěry. Rovněž Světová banka, v níž měly hlavní slovo USA, odmítla slíbenou půjčku 350 milionů dolarů. Americký Kongres dočasně zrušil export do zemí sovětského bloku a od té doby muselo být na každou zásilku zvláštní povolení. Rovněž státy, které se účastnily Marshallova plánu, směly prodávat na Východ potraviny, zařízení a suroviny jen s výslovným souhlasem USA. Brzy vznikl první seznam strategických materiálů, celkem 182 druhů, které nesmějí překročit železnou oponu.

Edvard Beneš žije v Sezimově Ústí. Rychlé vítězství komunistů nese těžce. Navíc mnozí jeho někdejší přátelé, kteří uprchli na Západ, mu veřejně zazlívají, že je zradil.

Na začátku července během Všesokolského sletu provolávají sokolové slávu prezidentu Benešovi a při pochodu kolem vládní tribuny s Gottwaldem odvracejí hlavy. Tím propukl veřejný odpor proti komunistické diktatuře.

Bezpečnost však všechny protesty láme a pronásleduje každého, kdo projeví jenom trochu nespokojenosti či nesouhlasu, anebo je „buržoazního původu“. Komunisté se také mstí všem lidem, kteří se jim dříve postavili do cesty. Tento teror se dá srovnávat jedině s ukrutnostmi německých okupantů po atentátu českých parašutistů na protektora Reinharda Heydricha.

Pro Františka Kolavu, který upozornil Fránu Zemínovou, že atentát na ministry připravili komunisté z Krčmáně, si přišli estébáci už 21. února 1948. Vůbec jim nevadilo, že ležel v horečkách v nemocnici. Bez soudu ho věznili a týrali, v prosinci 1953 dostal šest let vězení. V srpnu 1954 ho propustili, ale do nemocnice. Pohyboval se pouze na invalidním vozíku. Zemřel po amputaci pravé nohy v motolské nemocnici v roce 1968.

Zdeňka Marjanka z ministerstva spravedlnosti, který dohlížel na vyšetřování tohoto atentátu, zatkli v pondělí 23. února. Pak ho na několik dnů propustili a v březnu 1949 zase zatkli. Od té doby ho nikdo neviděl. Údajně spáchal o dva měsíce později ve vězení sebevraždu, ale nejspíš ho komunisté umučili k smrti. Prokurátora Františka Doležela drželi ve vězení bez soudu sedm let.

Exministra Drtinu zatkli estébáci v civilní nemocnici. Ve vězeňské nemocnici ho léčili tak špatně, že mohl chodit jen o holi. Osudy kriminalisty Přikryla neznáme, jeho kolega Šebor utekl na Západ. O mnoha dalších nic nevíme. Hrdina Sovětského svazu Josef Buršík, který nezapomněl na otcův vzkaz, uprchl z vězeňské nemocnice a za pomoci kamarádů z rodného Chodska přešel tajně hranice do západního Německa.

Zato podezřelí komunisté se dostali na svobodu. Inspirátor atentátu Alexej Čepička, který byl už od loňska ministrem vnitřního obchodu, dokonce převzal rezort spravedlnosti. Své postavení upevnil svatbou s Gottwaldovou dcerou.

V průběhu roku 1948 inscenují komunisté procesy se všemi údajnými protistátními skupinami: s Ursínym a Obuchem a dalšími z Demokratické strany, s Raichlem a spol. z Mostecka i s mnoha důstojníky SNB, které vyhodili ze služby. Raichlovi se podařilo po několika letech vězení uprchnout na Západ a vstoupit tam do československé strážní roty při americké armádě, což byl zárodek jakési České družiny, která měla bojovat ve válce proti komunistům.

Postupem doby stanuli před nově zavedenými státními soudy takřka všichni nekomunističtí politici, kteří působili do února 1948 v nějakých funkcích. I nepohodlní armádní důstojníci skončili na podřadných místech v civilu anebo v žalářích. Tak dopadli rovněž ministr Svoboda, náčelník Hlavního štábu Boček a jiní generálové, kteří se snažili sloužit Gottwaldovi.

Na Stalinův rozkaz odstranili rovněž řadu vysokých komunistických funkcionářů. Slánský a deset dalších byli v prosinci 1952 popraveni, další se ocitli ve vězení. Karel Smíšek dostal první generálskou hvězdu StB.

Akční výbory vedené komunisty vyhazují z míst vedoucí pracovníky, které nepovažují za politicky spolehlivé, bez ohledu na jejich vysokou odbornost. Jsou vyakčněni, jak zní dobový termín. Řadu průmyslových odvětví to oslabuje a přivádí do chaosu. Nové kádry, které komunisté dosazují, se učí řídit úřady a továrny pomalu, s mnoha chybami, ale tato výuka se nedá uspěchat, někteří dokonce snové funkce nezvládají a odcházejí. Ovšem o linii, kterou vytyčil Gottwald, se nediskutuje: „Nebudeme dělat z generálů komunisty, nýbrž z komunistů uděláme generály.“

KSČ nebyla na převzetí moci vůbec připravena, konstatují v lednu 1949 pracovníci sovětské ambasády.

Smrt exprezidenta

Západní státníci a důstojníci jejich zpravodajských služeb uvažují o tajném odvozu exprezidenta. Radovan Luža, syn generála Vojtěcha Luži, odbojáře zastřeleného koncem války českými četníky, přechází kvůli tomu ilegálně hranice z Rakouska do Československa v červenci. „Francouzi chtěli Beneše a jeho ženu převézt na Západ malým letadlem, měli s nimi zkušenosti z války,“ vzpomínal Luža v roce 1994. „Brzy jsem zjistil, že exprezident je vážně nemocen, převoz by asi nepřežil. Navíc Gottwald a Slánský se jeho odvozu natolik obávali, že ho nechávali důkladně hlídat.“

Do Benešovy vily smí čas od času pouze několik nejbližších přátel. Od ostatních lidí ho odděluje hradba strážců.

Hraběnce Amélii Posse-Brázdové, švédské novinářce provdané za českého výtvarníka, s níž se bývalý prezident zná od první světové války, se 19. srpna svěřuje se svými starostmi. Leží zachumlán v posteli, jeho tělem občas proběhne záchvat zimnice. Oba přátelé si povídají o všedních věcech.

Najednou si Beneš vzpomene: „Mou největší chybou bylo, že jsem se dlouho zdráhal uvěřit, že mě Stalin chladnokrevně a cynicky obelhal jak v roce 1935, tak později. A že všechna jeho ujištění, která dával mně a Masarykovi, nebyla ničím jiným než záměrnou a cílevědomou lží.“

Beneš začal důvěřovat sovětskému vůdci ve druhé polovině třicátých let. Avšak když se rozhodovalo, jestli budeme bojovat proti Hitlerovi, anebo přijmeme diktát z Mnichova, prezident si uvědomil, že na Stalina nemůže spoléhat. Za války Beneš uvažoval o nové záštitě stability pro Československo. Nakonec se mu zdálo, že má přece jenom blíž ke slovanskému Rusku než k Západu, který ho zradil v Mnichově. V této důvěře se československý prezident shodoval i s Rooseveltem, nikoli však s Churchillem, který bolševikům z principu nevěřil. Ovšem britský premiér byl výjimkou. Většina západních státníků se domnívala, že Stalinovo Rusko směřuje k demokracii. Kromě toho počítala s tím, že Velká koalice vítězů přežije mnoho let. Beneš sázel rovněž na určitou podporu Západu. Netušil, že Washington a Londýn považují střední Evropu za stabilizovanou oblast a chtějí víc řešit starosti, které je trápí v Asii, Africe a Pacifiku.

Edvard Beneš – prezident Budovatel, jak se mu dobově říkalo – umírá z vyčerpání a nechuti dál žít 3. září 1948. Rozloučení s ním přerůstá v celonárodní protikomunistickou demonstraci. I pozdější cesty k Benešovu hrobu na zahradě vily v Sezimově Ústí považuje režim za projevy vzdoru proti komunistům, návštěvníky pronásleduje a trestá. Stejný význam dostávají lidové poutě k hrobu rodiny T. G. Masaryka v Lánech.

Na Západ prchají tisíce lidí. Vedle spousty mladých dělníků, kteří touží po životě ve svobodném světě, podnikatelé, kterým nový režim zabavil majetky, lékaři, advokáti, vědci a samozřejmě i lidé spjatí s Masarykem a Benešem. Národ přichází o velkou intelektuální sílu. Gottwald tyto útěky zpočátku toleruje, u starších se utěšuje, že jim nebude muset vyplácet důchody. Avšak jakmile se nad tímto exodem pozastavuje Stalin, nařizuje hranice bedlivě střežit.

Komunisté

Až do konce svého panství se komunisté pokoušeli vymazat z paměti národa všechny světlé stránky dosavadní historie, pokud v nich nefigurovala KSČ.

Prezident Beneš, národní socialisté, lidovci a část sociálních demokratů chtěli v únoru 1948 bojovat s komunisty v rámci demokratických pravidel. Možnost, že by Gottwald a jeho strana vyrukovali s nedemokratickými a dokonce i s nezákonnými prostředky, si vůbec nepřipouštěli. Vůbec je neznali. A to byla zásadní chyba.

„Češi jsou odpovědní za svůj osud,“ domnívá se Marès. „Beneš nechtěl jít proti všeobecnému přání lidu, ale nemohu říct, že je odpovědný za čtyřicet let komunismu. Na to měla vliv geopolitická poloha Československa. Kontrolovat toto území uprostřed Evropy je výhodné, to věděli Bismarck, Hitler i Stalin.“

Západ nemohl proti změně vlády v Praze protestovat, neměl k tomu žádný formální důvod. Ovšem pochopil, že teď začíná boj o přežití demokracie na evropském kontinentu. Už 17. března 1948 podepsalo pět zemí západní Evropy včetně Velké Británie obranný pakt, v němž se v souladu s Chartou OSN poprvé hovořilo o závazku kolektivní obrany. To byl základ pro Západoevropskou unii, která se ustavila v roce 1954.

Ve stejný den požádal prezident Truman kongresmany, aby souhlasili s opětovným zavedením branné povinnosti pro vybrané skupiny mužů. Ještě větší šok způsobila v Bílém domě zpráva o podivném konci ministra Masaryka.

Kreml pokračoval v nástupu proti Západu. Na jaře 1948 se komunisté pokusili o puč ve Finsku, ale neuspěli. Jugoslávské komunisty, kteří nechtěli poslouchat rozkazy z Moskvy, vyloučil Stalin z Informbyra a tato země našla pomoc na Západě.

Strach z přepadení Rudou armádou ovládl západní Evropu. Štáby západních armád připravovaly nejen plány na obranu, nýbrž i plány evakuace politiků s jejich rodinami a dalších lidí, stejně jako ústup armád na Pyrenejský poloostrov a na britské ostrovy. Na okupovaných územích zanechají jenom partyzánské oddíly s nezbytnými sklady potravin a vojenského materiálu.

Naštěstí byly tyto obavy předčasné. Stalin ještě neměl dostatečně velkou sílu k útoku pohromadě. Nicméně hrůza z toho, že se tanky Rudé armády převalí do západní Evropy, přiměla USA a západoevropské státy v dubnu 1949 k založení Organizace severoatlantického paktu (NATO). Podle amerického prezidenta byl jedním z hlavních podnětů právě komunistický převrat v Československu.

Před tím se Stalin ještě pokusil o jiný úder, izolací Západního Berlína od západních okupačních pásem na jaře 1948 chtěl znemožnit jeho zásobování a doufal, že mu spadne tento kus země do klína. Nicméně američtí a britští politici zůstali pevní. „Museli se poučit z lekce, kterou jim udělila politika appeasementu vůči Hitlerovi ve třicátých letech,“ upozornil britský historik Alan Bullock. „Byli v Berlíně právem a ustoupit tváří v tvář ruskému tlaku by znamenalo zničit svou důvěryhodnost, tu minimální bázi důvěry, ve Francii a v Německu už beztak nevalnou, na níž závisela naděje na uskutečnění jejich plánů.“

V červnu 1948 zahájili Američané a Britové letecký most, kterým západní sektory Berlína rok zásobovali. Byl to velkolepý čin politický a především technický, Kreml byl ohromen, jeho letectvo by to nedokázalo. Pokračovat v tomto útoku zablokováním západních sektorů Vídně, jak se někteří západní vojáci a zpravodajci obávali, se Stalin už neodvážil.

V září 1948 navštívil Gottwald Stalina na Krymu. Sovětský vůdce československému satrapovi lehce vyčetl, že v únoru nepotřeboval Rudou armádu, rád by tam několik divizí nechal. A potom mu nařídil, že s „českou cestou k socialismu“ musí skončit, existuje jediná správná – sovětská.

CIA v té době spekulovala o tom, že Moskva bude chtít začlenit Československo jako svazovou republiku do SSSR. Upevnila by tím své postavení vzhledem k neúspěchu s izolací Západního Berlína.

Pražská vláda vydávala spoustu nařízení, jimiž omezovala práva obyvatel. Bezpečnostní složky získaly takřka neomezenou moc. Učitelé, historici, filozofové, sociologové, novináři a spisovatelé se museli dívat na svět pod úhlem, který pokřivila marxisticko-leninská dogmata.

Země pod kontrolou Moskvy musely přeorientovat svůj průmysl na válečnou výrobu. Militarizace zhoršila životní úroveň. Republiku stála na 30 miliard korun a vynutila si měnovou reformu v roce 1953, která ožebračila lidi. Nastala sovětizace Československa.