Vítkův hrádek

Již od časů třináctého století ční nad Lipenskou přehradou Vítkův hrádek, zvaný taktéž Vítkův kámen. Jak čas plynul, proměnil se hrad v romantické zříceniny.

I v dobách, kdy hrad býval ještě pevným, bylo toto místo velmi romantické, a proto se zde častokrát setkávali lidé na tajných schůzkách. Jednoho dne se však Milada, dcera vesnického ševce, vydala sama do lesa na jahody.

Byl krásný letní den, slunce již od rána příjemně hřálo. Milada se procházela po lese a prozpěvovala si. Když došla na palouček, sedla do trávy a trhala drobné jahody do košíčku.

Znenadání, kde se vzal, tu se vzal, stál před mladičkou dívkou muž v kněžském rouchu. Milada se podivila, ale když jí kněz řekl, že přichází z hradu, dala se s ním vesele do řeči.

Milada si s knězem dlouho povídala a ani nevěděla, jak se ocitla na Vítkově hrádku.

Tam ji pojednou kněz chytil za rukáv a rychle s ní zmizel ve své komůrce. Milada se polekala, ale říkala si, snad má kněz pravdu, kdyby mě spatřil hradní pán, mohl by se zlobit. Kněz však neměl s Miladou dobré úmysly a nevinnou dívku svedl.

Po mnoha letech se už na tuto nešťastnou událost zapomnělo. Avšak když kněz ulehl na smrtelné lože, jeho myšlenky se stále navracely ke hříchu mládí.

Po několika dnech, prožitých v bolestech, kněz skonal. Ale ani po smrti nenalezl klid. V noci se z Vítkova hrádku počaly ozývat nářky a úpěnlivé volání ducha kněze, který se zjevoval jako bezhlavý mužík. Pověst praví, že za trest musí duch sloužit tisíc let mši a potom mu bude jeho hřích odpuštěn.