Víra a poznání

Po zkušenostech neblahých, chápe se víra jako slepá cesta poznání, fantazie ducha a duše, slabodušské spoléhání se na autoritu otcovskou, nedozrálost dle freudismu. Je tu ono tajemství, kterému svět nerozumí. My, zde, bychom pro zázraky dějinné měli být oddaně věřícími lidmi, zatímco Izrael, který by měl jako celek důvod víru a Boha z hlibi nenávidět, se houpe v modlitbách jeruzalémských u zdí nářků.
Védy neznají ještě pojem víry, ale důvěry v oběť (šráddhá), která byla nezávislou na vědění (vidjá), poznání (džňána), átmana, absolutního nadvědomí.
Český pojem víra je blízný staroíránskému a védskému slovu pro hrdinství (véra, vírah, vírabháva). Hrdina je nucen věřit ve význam své oběti a sebeoběti, byť by šlo o temné pohnutky, protože jinak by zeslábl, nebyl by schopen velkého výkonu a činu, smrt by jej přemohla a on by zahynul. Pakliže již hrdina, jako legendární Čestmír pověstí českých, smrtelně zraněn padl, jehi duše byla kmenem opěvována a chválena. Touha po úspěchu a vítězství pak v dějinách lidských natolik zatemnila spojení mezi hrdinou, obranou země a ušlechtilostí, že nebylo patrně možno pojem víra použít pro oddanost čemusi nadzemskému. Bez blažené oddanosti božstvu, démonu, světské moci, Bohu a předkům, nelze praktikovat žádnou víru. Protože věk ryb byl posléze silně poznamenán šířením monoteismů a nauk celoplošných idejí (judaismus, křesťanství, islám, višnuismus, šivaismus, éka-šáktismus, ádi-buddhovský mahájánah), s nábojem víry jako prostředku spásy (bhakti), až po selhání tohoto směru v západním světě. Nemá významu zde rozebírat tisíceré příčiny evropského přechodu od víry v to či ono, po blouznění v samospásné vědecké řešení všech potíží světa, od bohů antiky a Boha Ježíšova po boha-biorobotického člověka.
Víra totiž původně spočívala v naději, že předkové v onom světě, k nimž se jako k božstvům přinášejí oběti, ochrání své potomky, dají jim zvítězit v marném boji generací o zrno a vodu, dodají jim návody na životní styl a moc, manu, díky níž přežijí samu zkázu vesmíru, v mesiánském očekávání věcí příštích. Velké říše se již nemohly obracet na pouhé astrální kmenové egregory a bylo nutno napojit kněžské kasty a proroky, šamany a učence na vyšší patra vesmíru, do samé podstaty přírody, k bohům přírodních sil. Věk berana byl ve znamení nadkmenových a dokonce univerzalistických pokusů (védské paramabrahma, kult boha Atona v Egyptě, El a Jahweh v Kenaánu, džinismus a raný buddhismus v Indii). Zda-li také naše území bylo poplatno nějakému nadkmenovému kultu druiskému či jinému je nedoložitelné, avšak v době bronzové a železné předpokládatelné.
Islám a jeho pojetí víry je silně poznamenám spojením idejí věku války, věku berana a věku ryb. Pro člověka pochybujícího je bezvýhradná víra v pouhá náznak výkladu té či oné súry, naprosto nepochopitelným, avšak blížící se ekologická katastrofa dokazuje,  ani materialistické pojetí skepticismu, nebo náboženský racionalismus, není schopen odvrátit zkázonozný stín na budoucnosti lidstva, který tak silně prosvítá z tradic víry v prorocké očekávání konce věků a sestupu mesiáše na svět (Ježíše, mesiáše Davidova, Buddhu Máitréju, Kršnu-Kalkiho).
Pro člověka s jeho omezením a spojením s pouhým zábleskem v ohromném vesmírném rozpětí, je v zásadě patrně nemožné dosáhnout bezchybného vědění, úplného poznání, životního stylu a cesty bez chyb a pochyb, či víry čisté jak křišťál, abychom obdrželi nějakou ucelenou nauku o světě, kde by nehrozila rozporuplnost a hádky o tu či onu pravdu.
Když bychom vzali ruku s pěti prsty a pronikli do dvojrozměrného světa, tamější bytosti by se dpmnívaly, že k nim proniká patero bohů, patero nauk nebo patero rovnocenných poznání světa, od ateismů po různá náboženství, a kvůli nemožnosti dohlédnout pozadí této různorodosti, by se dvojrozměrnané hádali a prali. NEŽ BY PATERO PRSTŮ SPLYNULO V JEDINOU RUKU. A toto prozření lidstvo stále nepotkalo, aby prázdnota šúnjá, byla tímtéž jako jsoucnost átmana.
 

Robert Neva