Víra

V obecné mluvě takto označujeme určité přesvědčení, které v danou chvíli nelze opřít o skutečnosti bezprostředně zřejmé nebo ověřitelné. Bez víry se v životě neobejdeme: otázkou není, zda věřit, nýbrž spíše komu nebo čemu věřit.

Je chyba, když víru chápeme jako projev iracionality a stavíme ji do protikladu k rozumovému (racionálnímu) poznání a vědění. Rozumné není výhradně to, co je hned ověřitelné. Nelze také mluvit o bezdůvodnosti víry. K víře obvykle máme nějaké důvody, o kterých lze kriticky uvažovat.
Důvodem k víře (důvěře) nějakému člověku může být naše předchozí zkušenost s ním, nebo svědectví jiných lidí. Víra se úzce pojí s přátelstvím a láskou – jako jejich předpoklad (sotva lze milovat někoho, komu nevěříme) i důsledek (láska či přátelský vztah vytváří prostředí důvěry). Správnost víry si můžeme ověřit až v budoucnosti – bližší či vzdálenější.

Důvody k víře ovšem mohou být také pochybné. Tam, kde člověk něčemu (nebo někomu) věří jen proto, že sám chce, z nějaké vlastní náchylnosti, nebo také ze strachu, je pak výstižnější mluvit o pověře. Víru, resp. důvody k víře je dobré konfrontovat s kritickým myšlením. S vědomím, že pochybnosti patří k víře.

Křesťané věří v Boha. Víra je v křesťanské tradici základní podobou vztahu k Bohu, kterého nelze v přítomné chvíli nijak nezávisle zachytit či dokázat, který však svým jednáním a prostřednictvím svědectví o něm víru probouzí.
Boha, v něhož věří, poznávají křesťané v příbězích Izraele a v příběhu Ježíše z Nazareta. Pokladnicí těchto příběhů je Bible, Písmo Starého a Nového zákona.

Základem křesťanské víry je přesvědčení, že Ježíšův příběh neskončil jeho popravou na kříži, nýbrž vyvrcholil vzkříšením, jímž se Bůh k Ježíšovi a jeho cestě přiznal a projevil svoji moc. Ta překonává smrt a spolu s ní i lidskou vinu, nespravedlivou Ježíšovou smrtí odhalenou. Tato víra vyrostla z prožitku nového setkání se vzkříšeným Ježíšem brzy po jeho ukřižování a v dějinách se osvědčila v existenci společenství – církve.

Křesťanská víra je živým vztahem k Bohu. Není pouhým přesvědčením o Boží existenci. Z tohoto vztahu pak vyplývá pohled na svět, který je chápán jako Bohem stvořený a jeho dobrou vůlí opatrovaný. Vyplývá z něj i určitá mravní orientace v životě.

O víře v křesťanském pojetí lze tedy mluvit ve dvou odstínech: jednak - komu křesťané věří, a pak - čemu křesťané věří. Víra se tak stává vztahem existenciální důvěry a poslušnosti vůči Bohu, a obsahuje také výpověď o Bohu, o světě a o lidech.
Tento obsah víry je zachycen ve stručnějších i rozsáhlejších vyznáních či konfesích.