Vikingové

 

Vikingové (přídavné jméno vikinský, přijatelné je taktéž vikingský) (vikingr-muži Fjordů) byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na „viking“ – loupeživé výpravy do jižní a západní evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů. V Evropě byli nazýváni Normany (Francie), Dány (Anglie), Ascomany (Německo) nebo Varjagy (Rus, Byzanc).

Obyvatelstvo Skandinávie se živilo převážně zemědělstvím a rybolovem. Jejich obživu tvořily různé druhy masa, ale pojídali také stravu rostlinného původu. Zemědělství se věnovali pouze v některých oblastech, kde k tomu byly přírodní podmínky (švédské Skåne a Gotland Jekaterinsburg, norský Viken, Jutský poloostrov). Přes zimu si pak vyráběli nástroje, se kterými pak muži vyráželi za obchodem. Ženy, děti, starci a otroci zůstávali doma a starali se o hospodářství. Zajímavé je, že ženy Vikingů neměly ve společnosti zrovna nízké postavení. Samy se totiž musely o všechno postarat.

Ze Skandinávie (Norsko, Švédsko) se vypravili zhruba v 8. století, plenili pobřeží Británie (kláštery Iona a Lindisfarne) a také pobřeží Francie (zejména při ústí řeky Seiny), a to až do 11. století. Pirátské nájezdy spojovali s obchodem – obchodovali s kořistí i válečnými zajatci.

Důvody:

• nedostatek zemědělské půdy
• pravděpodobně i velké napětí mezi Franky a Dány
• obchody v Evropě (bohatá kořist)
• sociální změny

Vyvinuli si i své vlastní lodě – veslice, jinak přezdívané drakkary. Tyto lodě měly malý ponor, což vikingům umožňovalo pronikat proti proudu velkých řek hluboko do vnitrozemí.

 

Přibližně lze rozlišovat tři větve ještě jednotného národa severských Germánů a jejich směry expanze, které pro jejich oblasti byly geograficky nejbližší a které odpovídají moderním třem severským národům - Norům, Švédům a Dánům.

 

Norští vikingové

Norští vikingové se soustředili na západ a také dále na jih. Osídlili severoskotské ostrovy, přivlastnili si ostrov Man a dále se zachytili ve Skotsku a Irsku a prakticky na všech pobřežích okolo Skotského moře. Odtud pak dále postupovali jak do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy střetly se zájmy Dánů, postupujících od západního pobřeží Anglie, tak i do Francie a dokonce i do Středozemního moře. Později, v mladší době vikingů se dostali na Faerské ostrovy, Island, do Grónska a odtud potom do dnešní Ameriky (vedeni náčelníkem Leifem Erikssonem byli norští vikingové okolo roku 985 prvními Evropany v Americe). Zbudovali zde minimálně jednu malou osadu v severní části Newfoundlandu, patrně legendární Vinland. Osada existovala jen krátce. Odtud se vikingové vydávali pravděpodobně i dále na jih, ale kam až dopluli, se zatím odhalit nepodařilo. Dnes je tato lokalita pod ochranou UNESCO. Nachází se zde vikinský skanzen (více viz L'Anse aux Meadows).

 

Švédští vikingové (varjagové)

Švédští vikingové (varjagové) tvořili elitní družiny ozbrojených kupců, kteří se zaměřili na východ. Po vodních tocích a plochách pronikali z Finského nebo Rižského zálivu k Volze nebo Dněpru. Po těchto vodních cestách postupovali dále k jihu, po Volze do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance. Podle rozšířené normanské teorie vzniku ruského státu byli Varjagové zakladateli Kyjevské Rusi a její původní panovnické dynastie Rurikovců (zakladatel Rurik, možná z jižní, dánské oblasti).

 

Dánští vikingové

Dánští vikingové se zaměřili na jihozápad. Pronikli do severní Francie a do Anglie a společně s norskými vikingy dopluli až do Středozemního moře. Roku 911 udělil západofranský král normanskému náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (později Normandské vévodství). Ve druhé polovině 9. století kolonizovali také část Anglie. Největší z britských ostrovů byl proto v této době rozdělen na dvě království – na severu se nacházelo vikinské Danelaw a na jihu anglosaský Wessex. Byli též zaměřeni na západní část Baltského moře.

 

Jómští vikingové

Jómští vikingové (také jómsvikingové) byla nezávislá organizovaná družina žoldnéřů a banditů z 10. a 11. století. Jak je známo převážně z norských ság, usídlili se na jižním pobřeží Baltského moře, kde si zřídili svou pevnost Jomsborg, a nechávali se najímat do cizích armád kohokoli, kdo byl ochotný jim za jejich služby patřičně zaplatit. Přestože zůstávali věrnými pohany, příležitostně bojovali i po boku křesťanských panovníků. Nejednou však museli čelit jejich expanzivní politice a na bojištích se střetávali s vojsky skandinávských králů. Nakonec se norský král Magnus I. (1024-1047) rozhodl, že s jómskými vikingy definitivně skoncuje a roku 1043 se mu podařilo dobýt jejich pevnost Jomsborg. To byl konec jómských vikingů. Přesná poloha pevnosti není známa.

 

Kultura

Nejznámějším prvkem vikingské kultury je runové písmo zvláštní tím, že se tesalo do kamene. Používalo se například k zapsání čarodějných formulí, byly jím popisovány náhrobní kameny, ale jsou známy i runami psané balady skaldů (severští potulní písničkáři).
Vikingské výtvarné umění mělo výrazně ornamentální charakter. Pro dřevo, kovy a kosti byl typický plochý ornament, dále to byly pletencové a klikatkové motivy - kříže a spirály a stylizované zvířecí motivy, zejména lvi, hadi a ptáci. Tyto motivy nacházíme hlavně na uměleckých předmětech - na zlatých špercích, sponách či zdobených zbraních, v dřevořezbě i dřevěné architektuře. Našly se zlaté spony s jemnými filigránovými vzory, ozdobné jehlice, hřebeny a zdobené hrací kameny. Vysoce vyspělé bylo řezbářské umění, které používalo paroží, rohů a kostí. Pod vlivem karolinského, anglického a byzantského umění se v pozdější etapě objevují i figurální náměty. Vikinské výtvarné umění končí s pokřestěním skandinávských států.
O básnickém nadání tehdejších Seveřanů nás dostatečně přesvědčuje poezie skaldů a orální mytologické a hrdinské písně, zapsané později na Islandu.
Můžete si přečíst i několik vikingských Legend. Zde uvádím legendu o stvoření světa a legendu o konci světa

Ti, kdo mají rádi různé ságy, si určitě přečtou Ságu krále Laurina kterou napsal Georg Kraus Je to příběh statečné vikingské dívky Sittlieb, která se na svém islandském pony vydává na cestu od severního studeného moře, napříč mýtickou Evropou raného středověku, aby vstoupila do služeb trpasličího krále Rosengartenu.
A ještě zde mám ukázku z knihy Mýty a legendy vlci, draci, bájná zvířata.

 

Vikingské lodě

Vikingské lodě tvořily hlavní zbraň při loupežných výpravách. Dokud se poznatky archeologů opíraly jen o psané zdroje, vysvětlení konstrukčních tajů tak úspěšných plavidel nebylo možné. Druhá polovina 19. století však v tomto ohledu znamenala velkou změnu.

Základem vikingského loďstva se stal langskip - válečná loď z 8. století n. l. s velikou plachtou a spoustou veslařů ukrytých za hradbou z kruhových štítů. Langskip byl vpředu často zdoben dračí hlavou, proto se též můžeme setkat s názvem Drakkar. Některé lodě měly příď zdobenu hadími hlavami.Taková loď se nazývá snekkar.
Vikingské lodě se vyznačovaly snadnou ovladatelností, rychlostí a odolnosti proti nepřízni počasí. Některé součásti lodí byly vynalézavě spojeny tak, aby jim pružnost spojů za bouřlivého či velmi větrného počasí umožnila lépe vzdorovat vlnám. Díky vysoké pohyblivosti plachty se loď mohla pohybovat i velmi ostře proti větru. Plavidla mohla přistávat i na mělčinách, kde se jejich posádky rychle vyloďovaly či naopak dávaly na ústup, bylo-li to zapotřebí.
Vikingové tuto taktiku využívali například tehdy, když podél celého severo a západoevropského pobřeží vyrabovávali prakticky bezbranné, avšak velmi bohaté kláštery. Než jejich nešťastní obyvatelé stačili přivolat jakoukoli pomoc a než tato pomoc mohla dorazit na místo a jakkoli zasáhnout, byli již Vikingové i s uloupeným zlatem a stříbrem znovu v bezpečí na moři a vyrovnat se jim právě tam už vůbec nebylo snadné.
Fregata dvaašedesáti takovýchto plavidel například brázdila v jednom období vikingské éry od 8. do 11. století našeho letopočtu Středozemní moře a ohrožovala Itálii, jižní Evropu, a dokonce i pobřeží afrického kontinentu. Vikingové vozívali na lodích také koně, aby byli pohyblivější i na souši.
Vikingské obchodní lodě - Knarry byly používány k přepravě zboží a osob. Knarr měl vysoké boky, charakteristické vysoké vazy s ozdobami, průměžnou palubu a kormidelní veslo v ose lodi. Paluba měla čtvercový výřez (jícen). Stěžeň byl jeden se čtverhrannou plachtou. Ke zmenšení plochy plachty při jejich nadměrném zatížení nebo pro snížení rychlosti plavby se spodní část plachty podkasávala. Výjimečně se používala k pohonu lodě vesla. Přibližné rozměry: délka 15 m , šířka do 5 m, ponor do 2 m. ilustrační obrázek

 

Vikingský boj

Vikingové bojovali účinně a disciplinovaně vzhledem k vzájemným přátelským vztahům mezi členy posádky. Tyto vzájemné rodinné nebo sousedské vazby byly rozhodně výraznější než u většiny jejich protivníků. Značná pohyblivost a moment překvapení jim často při střetu dovolily vyrovnat početní převahu nepřítele. Útočili v klínovité formaci, na jejímž hrotu byli nejlepší bojovníci.
Vikingové byli známí až legendární obratností v ovládání zbraní. Dovedli velmi dobře bojovat oběma rukama, často si předávali zbraň z jedné ruky do druhé, aby nepřítele zmátli. Někteří byli tak silní, že dokázali kopím probodnout štít i s nepřítelem, jiní zase v letu chytili nepřátelský oštěp a hodili jej zpět.
Štíty používali v obraně i v útoku jako zbraň. Nejdříve úderem štítu vyrazili nepříteli zbraň z ruky a pak ho hranou štítu srazili k zemi. Jiným známým vikingským trikem bylo nechat nepřítele zabodnout zbraň do svého štítu, pak jej i se zbraní, kterou pevně držel, srazit k zemi a okrajem štítu ho dorazit ranou do krku. V boji zblízka se snažili nejprve rozpůlit jedinou ranou sekery protivníkův štít a druhou ranou jej zabít. K tomu vyvinuli vhodný typ sekery, jejímž ostřím při ráně vedené dolů štít rozsekli a při pohybu vzhůru jejím bodcem rozpárali hruď nebo krk.
Při boji s mečem raději bodali nepřítele do ramen, loktů či kolen než aby sekali. V bitevní vřavě obvykle využívali postavení ve dvojici, vzájemně si kryjíce záda. Sasové zjistili, že jediný způsob, jak útoku Vikingů odolat, je postavit ze štítů zeď, která by je chránila a umožnila jim bojovat. Vikingové čelili této taktice tím, že se snažili štítovou zeď rozbít oštěpy, házenými zdálky, a tím donutit protivníka k boji muže proti muži.

Ačkoliv si Vikingové byli lépe než ostatní vědomi, jak výhodné je zachovávat v bitvě soudržnost, přesto oceňovali osobní statečnost. Kromě "obyčejných" válečníků se mezi nimi vyskytovali i tzv. berserkrové, kteří u protivníků budili oprávněnou hrůzu a děs. Bylo o nich známo, že jakmile začnou útočit, nikdy neustoupí. V boji mezi dvěma oddíly se berserkr náhle oddělil od formace, strhal ze sebe brnění (a někdy i oblečení), začal divoce křepčit a vykřikovat, pak rozbil svůj štít aby bylo jasné, že se nehodlá krýt a chce zabít co nejvíc nepřátel. Po tomto úvodu se divoce vrhl do útoku na nepřítele. Často se mu podařilo prolomit nepřátelskou obranu a dostat se hluboko do nepřátelské formace, než byl sám zabit.

Vikingové byli národem, který žil především pro válku. Bojovníka, který padl v boji, podle severské mytologie odvezly krásné valkýry do Valhaly, kde se jedlo, pilo, hodovalo a cvičilo v boji, dokud nenastane konec světa. Naopak na muže, který zemřel na nemoc či stářím, čekala mrazivá, nevlídná říše bohyně podsvětí - Hel. Proto se Vikingové neobávali smrti v boji, naopak boj vyhledávali. I staří, šediví válečníci tedy raději vyráželi do boje či na loupeživé výpravy, aby náhodou nezemřeli doma v posteli.