VIA LUCIS - Cesta světla - XVII. ZPŮSOB UNIVERSÁLNÍCH ŠKOL
KAPITOLA XVII.
ZPŮSOB UNIVERSÁLNÍCH ŠKOL
Kdyby byly universální knihy správně vypracovány a pak přeloženy do všech národních jazyků, mohly by se školy zdát méně potřebnými, neboť již z tak dovedně sestavenýck přehledů lidské moudrosti mohlo by se pohodlně čerpat všechno. Uvážíme-li však věc bedlivěji, shledáme, že onen universální lék universálních knih bude neúčinný, nenajde-li se nějaký způsob, aby všichni chtěli a uměli daných knih užívat. K čemu je totiž slepcům zrcadlo? Nač jsou knihy, které nikdo nečte? Nebudou však moci číst ti, kdo nebudou umět číst, ani číst pozorně ti, kdo nepřivykli pozornosti, ani číst bez předsudku ti, kdo již podlehli jakýmkoli předpojatým domněnkám.
2. Opravdu nic není jistějšího než to, že necháme-li mládež růsti jako dříví v lese jako až dosud, bude se její mysl stejně jako dosud zabývat marnostmi věcí, a to proto, že i kdyby třeba z nebe spadly knihy, napsané andělskou moudrostí, přece buď nebude mít chuť je číst, nebo aspoň ne opravdově, aneb konečně jim nebude správně rozumět (pro předem pojaté nesprávné domněnky o věcech).
3. Moudře zřízených škol je tedy bezpodmínečně třeba, aby mysl mládeže (dříve než se jí zmocní svět nebo se sama naplní marnostmi a nepravostmi) spoutaly rozumnou kázní, získávaly a účinně připravovaly k přijímání moudrosti, připravovaly jako pole k vhodnému přijímání semene. Vždyť tolik záleží na této věcí, že celá naděje na nápravu světa k lepšímu závisí na vzdělávání mládeže ještě neporušené a přístupné utváření a přetváření. Proto Bůh tak často a tak opravdově vštěpuje svým slovem tuto věc rodičům, aby nezapomínali vychovávat své děti v bázni boží. A je velmi pozoruhodné, co praví u Izaiáše: V obecné zkáze lidu nezbývá nikdo, koho by učil vědění a u koho by rozvíjel rozumové schopnosti, kromě odstavených od mléka, odtržených od prsů. Ostatním i kdyby se dávalo poučení za poučením, pokyn za popokynem, trošku odtud, trošku odjinud (tj. kdyby se cokoli odkudkoli vzalo na pomoc) bylo by to právě tak jako kdyby s nimi někdo mluvil cizí řečí a neznámým jazykem (Iz. 28 od v. 7 do 12).
4. Následujíce tedy této boží rady a nechtějíce vyprávět pohádku hluchým, vezměme si za úkol vzdělávat lidi hned od prvního dětství (odstavené od mléka a odtržené od prsů). Aby se to universálně dařilo, raďme, aby se u všech národů zřizovaly universální školy a aby se budovaly lépe než dosud. A pokud lze, snažme se a usilujme o to při všech příležitostech prosbami a zapřísaháním. Tak totiž buď dosáhneme cíle universální nápravy nebo všechna ostatní opatření budou marná.
5. Bude tedy cílem universálních škol připravovat možnosti, jak by nejen všechny národy, jazyky a vrstvy lidí, ale i jednotlivé osoby vybředly ze tmy nevědomosti a nevzdělanosti. To se stane za prvé včasným vzděláváním duší, aby nabyly schopnosti přijímat to, co se jim bude potom po celý život vštěpovat, tj. aby se staly povolnými a poslušnými Boha a učitelů, aby si řádně osvojily úctu k boží vůli a smysl pro příští život. Za druhé učením čtení jako potřebnému nástroji k četbě a chápání obecných knih. Za třetí přátelským předáváním známých základů vědomostí, na nichž, jak potom poznají, jsou vybudovány obecné knihy, zejména Pansofie, tj. soubor smyslových věcí celého světa, všech příběhů Písma svatého a společných pojmů ducha, což tvoří základy lidského uvažování.
6. Jak se to všechno bude moci vykonat beze všech nesnází, ba spíše s příjemným pocitem učitelů a žáků, ve škole mateřské a počáteční (ve věku dětském a chlapeckém) ukáží didaktické úvahy. Nyní připomeňme jen to, že takové školy mohou být všude, kde jsou lidé, neboť prostředky nechybějí nikde. Jsou tu totiž jednak ti, kdo se mohou učit, oni noví hosté světa, od přirozenosti dosti zvědaví, aby se očima rozhlíželi a poznávali co, nač a čím je každá věc a co se s ní děje. Dále jsou tu ti, kdo mohou učit, pokud to dovedou, tj. rodiče. Aby to však také uměli, bude možné zařídit (s pomocí boží) určitý způsob vyučování a kázně. Budou-li jej zachovávat, neodchýlí se od cíle.
7. Mohlo by se též péčí zbožné křesťanské vrchnosti učinit opatření, aby všechna mládež, tedy i děti chudobných rodičů a sirotci, mohla mít účast na vzdělání a dopřál se jí k tomu čas. Kdyby totiž bohatší občané, kteří mají děti, vydržovali tolik stejně starých chlapců chudých rodičů, kolik mají synů, a tolik dívek, kolik mají dcer, ctili by tím Boha a získávali si zbožné lidi k mnohonásobnému prospěchu a užitku svému a svých dětí. Jestliže bohatí soukromníci prokáží toto dobrodiní státu, nebude snad mnoho těch, jež by bylo třeba vydržovat na veřejný náklad (dokud by se nevzdělali ve vědách, mravech a zbožnosti a nemohli se začlenit do nějakého způsobu života). jestliže pak někteří takoví zbudou, je naděje, že se jim dostane veřejné pomoci (od církve a úřadů), protože je ve veřejném zájmu, aby nevyrůstali a nedostávali se do lidské společnosti žádní líní a všeteční lidé, kteří by později mohli být k zkáze jejich.