VIA LUCIS - Cesta světla - XIX. ZPŮSOB UNIVERSÁLNÍHO JAZYKA

KAPITOLA XIX.

ZPŮSOB UNIVERSÁLNÍHO JAZYKA

 

   Jak velkou překážkou pro udržení svornosti, pro pěstování vzdělanosti, pro šíření učení pravdy a pro rozšiřování hranic církve bylo lidské společnosti zmatení jazyků, to bude zřejmo třeba hned z toho, že Bůh, když se chtěl smilovat nad našimi temnotami a vnést na svět světlo evangelia, užil prostřednictví jazyků, a to dvojím způsobem.

   2. Za prvé, že chtěl, aby řecká říše Kristův příchod předcházela, kdežto římská aby jej provázela. Velmi vytříbený jazyk obou těchto států, rozšířený po národech zároveň s vládou, stal se šťastným zprostředkovatelem evangelia, jak je zřejmo z nápisu kříže Kristova, z evangelii i z knih apoštolských, a rovněž z knih řeckých i římských otců.

   3. Za druhé, že Svatý Duch obdařoval hlasatele evangelia i znalostí jiných řečí, aby hlas evangelia mohl pronikat také k těm národům, které nerozuměly ani řecky, ani latinsky, neboť bez tohoto prostředku byl přístup k osvícení myslí jinojazyčných národů zahrazen.

   4. Nevyhnutelně tedy také nyní, kdy se hledá obnova veškerého světa a v ni se doufá, bude třeba pomoci jazyků, to jest buď daru jakýchkoli jazyků pro ty, kteří budou rozdílet toto světlo moudrosti, anebo nějakého jediného jazyka společného pro všechny národy. I kdyby se zdály oba tyto způsoby nemožné, přece není tomu tak, ale druhý způsob je snazší než první. Neboť je snazší, aby se všichni naučili nějakému jedinému jazyku, než jedinec všemu, pokud ovšem má se toho cíle dojít lidskou prací a přičinlivostí. A tak tomu je, protože dary zázraků již ustaly.

   5. Určitě tedy budou muset učení lidé přemýšlet o způsobu, jakým by si buď snadno zjednali znalost jakýchkoli jazyků (a to každý z těch národů, s nimiž bude ve styku), anebo aby ustavili jediný nějaký jazyk, jehož by i sami ve vzájemném styku užívali a jemuž by mohli snadno naučit všechny národy (třebas nejvzdělanější). Ať se rozhodnou pro kteroukoli z těchto dvou cest, s pomocí boží se dostaví některé výhody.

   6. Úplně však je třeba dát přednost cestě druhé, aby byl vytvořen nějaký jazyk společný celému světu. Neboť tam si budou všichni lépe rozumět, užívajíce týchž slov, a bude to i na první pohled patrným znamením, že toto všeobecné světlo proniklo ke všem, snahy po vzdělání pevněji zakotví mezi všemi a bezpečněji se budou šířit k potomkům. A každý, kdo bude chtít, bude moci cestovat po kterýchkoli krajích a pásmech světa, a bude všem lidem rozumět a všichni budou rozumět jemu.

   7. Ta věc by byla velmi příjemná a teprve pak bychom mohli spatřit to, co opěvoval Claudianus, když po způsobu básníků lichotil rozsáhlosti římské říše, kterou tehdy tak moudře spravoval Stilicho:

 

]eho zálibě k míru my všichni vděčíme za to,

můžem-li do různých krajů teď přicházet jakoby do svých;

sídlo že můžeme měnit; že můžeme viděti Thuli,

hned zase procházet kouty, jež kdysi hrozivé byly,

brzy že z Rhodanu pijem a jindy že pijeme Oront,

všichni že jeden jsme národ.

 

Nicméně toto tak velké dobrodiní není dáno časům vlády Kristovy. To uvidíme v následující kapitole.

   8. Ale protože tento společný prostředník národů musí být pro všechny dostatečný, příjemný a láskyplný, pro nikoho nesnadný, tvrdý a nemilý, a protože již musíme takový prostředek hledat, nemohu jinak než uvést zde úvahy Ludvíka Vivese, který si rovněž přál pro celý svět jediný jazyk (tyto úvahy vyložil na počátku III. knihy O sdělování věd). Protože jazyk (jak praví) je i nástrojem lidské společnosti i pokladnicí vzdělanosti, bylo by na prospěch lidského pokolení, aby byl jediný a aby jím mluvily všechny národy. Má být půvabný, výstižný, bohatý. Půvabný snadnou a příjemnou výslovností. Výstižný vhodným a jednoznačným významem slov. Bohatý rozmanitostí a hojností slov i tvarů. Tím způsobem by lidé mluvili rádi, vystihovali by ve všem co nejvhodněji smysl a stále více by se zdokonalovali v soudnosti. Ale připojil: A z těch jazyků, jichž nyní užíváme, zdá se mi být takovým latina: 1. protože je už rozšířena po mnohých národech, 2. že téměř ušechny vědy jsou v ní pěstovány, 3. že je bohatá, 4. zvukem libá, 5. výstižná. Z těchto důvodů by bylo hříchem nezachovat jí a nepěstovat. Kdybychom ji ztratili, následoval by veliký zmatek ve vědách atd. Také k rozšíření zbožnosti je velmi užitečná, aby si lidé navzájem rozuměli. K tomu je dále třeba, aby byl učencům zasvěcen nějaký jazyk, kterým by se spisovaly věci tajné atd. A1e nevím, zda by měl být rozdílný od onoho společného. Potud Vives.

   9. Souhlasíme s tím jen potud, že uznáváme za nezbytný jeden jazyk společný světu. A kdyby nebylo jiného, že by náleželo určit k té potřebě spíše latinu než některý z ostatních jazyků. Ale protože naše úvahy spějí nyní výše, nemůžeme jinak než doporučit raději jazyk zcela nový. Důvody pro tuto věc máme tyto:

   l0. Za prvé, všeobecným jazykem musí být pomoženo všem rovnoprávně. Latinským jazykem bychom pomáhali nejspíše jen sobě, kteří jej již známe, nikoli také nevzdělaným národům (na něž tu musíme mít větší zřetel, protože znamenají větší část světa). Pro ně je latina stejně jako jiné jazyky, ba ještě více, jednak neznámá, jednak obtížná. Vyžaduje totiž velmi pracnou mnohaletou péči a soustředěnou píli, jak to zakouší naše mládež a jak ukazuje sama stavba tohoto jazyka. Neboť je pln rozmanitých 1. pádů při jménech, 2. časů a způsobů při slovesech, 3. vazeb ve skladbě a 4. ve všem tom oplývá co nejčetnějšími nepravidelnostmi. To všechno Italové z velké části ve svém jazyku vymýtili. Proto i přesto, že se zdá, že latinu zkazili, přece dosáhli toho, že se jejich jazyku (italštině) docela rády učí nejenom skoro všechny národy evropské, ale i Arabové, Turci, Tataři a jiní barbaři, přestože i italština dosud vystrkuje své trny, to jest trpí nepravidelnostmi. Čeho všeho se teprve můžeme nadíti, kdybychom měli jazyk ještě snazší a ve všem naskrze pravidelný a plynný!

   11. Za druhé, universální jazyk musí být ze všech nejbohatší, všestranně dostačující, aby vhodně vystihoval všechny věci a snadno vyjadřoval všechny představy mysli. Že latina taková není, to přiznává sama, protože je chudá na složeniny a nepříliš šťastná na odvozeniny. Proto si tolik slov vypůjčuje odjinud, zejména z řečtiny, na níž celá závisí a bez níž nikdy nedochází dokonalosti. A tak opouštějíc jednotnost a jednoduchost, a nedosahujíc dokonalosti, jakou hledáme, nestačí ani sobě, ani věcem.

   12. Konečně, a to je hlavní věc, universální jazyk musí být universálním lékem proti zmatenosti pojmů. To se nemůže stát jinak, než bude-li postupovat souběžně s věcmi, nemaje ani více ani méně slov než jest věcí, a bude-li slova spojovat zcela přesně jen tím řádem, jakým se pojí mezi sebou věci. A to tak, aby již sám zvuk vždy vystihoval podstatu věcí a předkládal ji mysli. Toho latina dosahuje stejně málo jako kterýkoli jiný jazyk. Neboť lidé dřívějších věků, původci té řeči, která se nám dochovala, nebyli tak přesnými pozorovateli věcí, aby vypozorovali všechny rozdíly a aby je vyjadřovali slovy výstižnými a vhodnými. Postačilo jim, že mohli vyjadřovat věci známé a běžné. Ba velmi mnohá slova jim vznikla náhodou a beze všeho důvodu jich užili k označení té nebo oné věci (ano i opačnou věc vystihovali týmž nebo podobným slovem a naopak touž věc slovem opačným ). Odtud je všude plno homonym, synonym, paronym, tropů, figur, perifrází čili dvojsmyslností, zbytečností a zmatků. A kdykoli se má mluvit o věcech přesněji, buď musíme vždy podávat definice a opět a opět musíme opakovat, co máme tím či oním rozumět. Anebo jsme nuceni. uprostřed samé úvahy činit výjimky, rozlišení nebo omezení, častěji neuměle nebo sofisticky, než podle pravdy. Tak vždycky se sem vnese buď nejistota nebo možnost klamu, protože ani samotný pojem nebývá dostatečně oproštěn od zmatenosti.

   13. Odtud plyne, že všechny národy až podnes stavějí babylonskou věž, a nikdy si dosti nerozumějí v tom, co konají a mluví, nejenom lidé rozmanitých jazyků, nýbrž i téže řeči. Protože věcem nebyla dána jména podle podstaty věcí a protože základy věcí se neodhalují ani užíváním řeči ani vzájemným souladem, stává se, kdykoli vznikne spor o věcech, že se lidé hádají sem a tam a neučiní nic, než že slova zaměňují slovy jinými. Neboť pokud nejsou slova přesně přiměřena věcem, potud nemohou vzbuzovat představy přiměřené věcem. Z toho plyne, že i při velkém hluku nauk a disputací prospíváme jen zcela nepatrně ve studiu moudrosti, neboť mluvíme slova, ne věci.

   14. Z toho plyne tedy závěr, že proti oněm mnohonásobným překážkám a zmatkům vzájemného styku, které vznikají z mnohosti, z nesnadnosti a nedokonalosti jazyků, nezbývá účinnějšího prostředku, než aby se sestavil jazyk nový, nade všechny jiné již známé 1. snadnější, abychom se mu mohli učit bez ztráty časové i věcné, 2. lahodnější, aby bylo potěšením jemu se učit a naučit, 3. dokonalejší (tak dokonalý, jak je jen možno podle povahy věcí a podle naší nedokonalosti v této přednebeské škole), aby jeho znalost byla velmi užitečná k pochopení věcí samých.

   15. Toužíme tedy po jazyku 1. rozumovém, který by po stránce věcné i formální neměl v sobě nic, než co slouží vystižení smyslu (až do nejmenších podrobností), 2. analogickém, který by v ničem neobsahoval nepravidelnosti, 3. harmonickém, který by mezi věci a pojmy nevnášel žádné nesrovnalosti, protože by již pouhým zvukem vystihoval podstatu a rozlišující znaky věcí. Již tím by se stal takřka jakousi nálevkou moudrosti. Kdyby ten jazyk byl přijat společným souhlasem lidského pokolení, všichni by s radostí poznávali, že bude nejvhodnějším prostředkem pro vyvolání vzájemné náklonnosti lidí a pro sbližení pravdy s pojmy věcí. Neboť teprve tehdy se bude moci doba nazývat osvícenou a mírovou, až světlo a pokoj bude ve věcech, v pojmech věcí a ve slovech, nositelích pojmů.

   16. Pěkné je, co se svět dověděl o věcných znacích čínských. Mají prý tu výhodu, že slouží k vzájemnému dorozumění i lidem rozdílných jazyků, takže rukou mohou rozmlouvat ti, kterým je jazyk bez užitku pro vzájemný styk. Uznává-li se to za pěkné a vidí-li se v tom nějaký zisk, proč raději nevynakládáme píli na vynalezení nějakého VĚCNÉHO JAZYKA, kterému by rozuměli všichni stejně, ať by se mělo vyjednávat jazykem nebo rukou; a rozuměli by nejenom řeči, nýbrž i pojmům, a co více platí, zároveň i samotným věcem. To by vyžadovalo daleko méně práce nežli oněch více než šest tisíc podivných čínských znaků, ale dávalo by to nekonečně více užitku.

   17. Nový jazyk tohoto způsobu by byl nejkrásnějším prostředkem, aby moudrost boží byla před očima světa objasněna novým způsobem. Již několikrát podal Bůh pomocí lidského jazyka podivuhodnou ukázku své moudrosti, ale toto, jak se zdá, bude vrchol všeho. Neboť za prvé je obdivuhodné, že vytvořil lidský jazyk, aby vytvářel tolik zvuků (vždyť dovede utvořit více než dvacet prvotních a prostých, článkované pak všechny). Za druhé, že z oněch prvotních, tak nečetných zvuků hlásek mohl se vytvořit pouhým jejich spojováním tak veliký počet slov, že stačí k vyjádření veškeré rozmanitosti věcí. Ještě větším divem byla pak řeč, rozptýlená v tolik podob, že se lidské jazyky nedají spočítat. Potrvá-li svět dále, může jich ještě více vzniknout uměle nebo náhodou. Ale vrcholem božích divů v oboru jazyka bude se moci právem nazvat to, bude-li možno po takovém rozptýlení a zmatení přivést jazyky zase zpět a uvést je v jednotu a soulad (nalezením harmonického vztahu zvuků k samotným věcem). Ta věc si jistě zaslouží, aby o ní uvažovalí všichni s ohledem na to, že jedině touto cestou lze opět obnovit roztrhanou jednotu národů, dát celému světu jedny rty a rozmnožit boží slávu tak skvělým způsobem.

   18. Snad nebude nikoho, kdo by pojal pochybnost, je-li dovoleno vytvořit nový jazyk. Kdyby však přece v někom ta myšlenka vznikla, odpovím, že je to dovoleno, a to právem postoupeným člověku Bohem (Gen. 2, 19). Neboť jak pozorování věcí, tak dávání jmen věcem je součástí panství, propůjčeného člověku nad tvory. A jestliže Adam, filosofové, řemeslníci a kteříkoli lidé smělí až dosud dávat jednotlivým věcem jména, proč by nesměli tvořit i sloveso, částice i ostatní složky, které patří k celku řeči? A jestliže tolik jazyků vzniklo náhodou, pouhým zmatením, proč by nemohl vzniknout také jeden podle rozumného plánu a dovedným sjednocením? Neboť proč bychom to všechno ponechávali náhodě a neuváděli nic na cesty rozumu? A je-li dovoleno opravovat pojmy věcí podle předlohy věcí samých, proč by nebylo dovoleno přizpůsobovat jazyk, aby opravené pojmy vyjadřoval správněji?

   19. Jako Bůh nebrání lidské přičinlivosti, nýbrž spíše ukládá, aby si tvořila pravdivé pojmy o věcech, tak jí nemůže bránit, aby si tvořila o věcech pravdivou řeč. Jen je-li již čas, v němž (jak je předpověděno u proroků) mají být SHROMÁŽDĚNY VŠECHNY NÁRODY A JAZYKY, aby přišly a viděly slávu boží (Iz. 66, 18), a mají být PROMĚNĚNY LIDSKÉ RTY, aby byly čisté, jimiž by všichni vzývali jméno HOSPODINOVO a sloužili mu ramenem jedním (Sofon. 3, g). Aby byl Hospodin králem nade vší zemí, Hospodin jediný a jméno jeho jedno, a aby celá země byla učiněna jako rovina (Zach. 14, 9). Smysl těch proroctví je ten, že se jednou slavnějším způsobem než dříve zaskvěje všem národům sláva boží. Děje se tu také výslovná zmínka o shromáždění jazyků a obrácení (čili, jak překládá Tremellius, o proměně) rtů, o jediném jménu božím a o učinění vší země jakoby rovinou. Proto není nic nemožného rozumět tomu tak, že ten, který pomocí rozličnosti jazyků shromáždil v prvním čase evangelia všechny národy v jednotu víry, že tentýž v čase úplného shromáždění národů shromáždí i jazyky, aby mu všichni sloužili vybranými rty a jedním ramenem. Zda to chce učinit zázračně či za spolupráce lidské, o tom není zmínky a také na tom nezáleží. Ať se to stane jakýmkoli způsobem, bude to jeho dílo.

   20. Kdyby se někdo tázal na způsob, kterým by se dal tento jazyk utvořit, tedy se nabízí dvojí způsob, totiž buď pod vedením jazyků již známých nebo pod vedením věcí samých. První způsob by byl podle vzoru Zeuxidova. Ten, hodlaje malovat Helenu, dal si přivést dívky vynikající krásou, kolik jen mohl získat, všechno na nich bedlivě prohlédl a přenesl na svou Helenu vždy tu část těla, o níž shledal, že jí některá z nich daleko nad druhé vyniká, tím způsobem šťastně vyjádřil jakýsi pravzor nejdokonalejšího půvabu. Něco podobného by se mohlo stát také v našem případě, kdyby vše, čím který jazyk vyniká v přesnosti, v kráse a jadrnosti (a sotva který je tak nešťastný, aby v něčem zvláštním nevynikal nad jiné), to všechno kdyby se sebralo a harmonicky spojilo v jeden jazyk, aby z mnoha půvabností vzešla jedna kvintesence všech půvabů.

   21. Druhý způsob je však věcnější, aby totiž skladatelé nového jazyka sledovali vedení věcí samých, zejména když všechno má být přizpůsobeno jejich přesnému vyjadřování. Neboť teprve v tom případě bude soulad pravý a snadný. Věci samé, podávajíce se smyslům všech lidí týmž způsobem, učiní ten jazyk pro všechny snadno srozumitelným a napodobitelným. Jedni z nejdůmyslnějších Francouzů (Mersenne a le Maire) se domnívají, že již šťastně položili základy takového jazyka. Doufají, že by se jím domluvili nejen s kterýmikoli obyvateli světa, nýbrž i s obyvateli měsíce, jsou-li jací. My pak, opírajíce se o základy vševědné, odvážili jsme se doufat v jazyk, který by byl desetkrát snazší než latina, protože by byl zcela prost všech nepravidelností. A stokrát dokonalejší, protože by pohotově dovedl vyjadřovat všechny rozdílnosti věcí i pojmů. A tisíckrát vhodnější k souladnému vystižení podstaty věcí, protože jeho jednotlivá slova by byla jako definice, jsouce vytvořena podle čísel, měr a vah věcí samých.

   22. Ale ať bude s oním společným jazykem cokoli, zdá se, že zatím je třeba radit k těmto dvěma věcem:

a) Předně, aby učené jazky, posvěcené nápisem kříže Kristova, zůstaly učencům v užívání, hebrejština a řečtina hlavně jako studnice božího Písma, latina pak, protože jsou v ní uloženy poklady tolika skvělých duchů.

b) Za druhé, aby si národy zachovávaly a pěstovaly také své vlastní jazyky, aby všeliký duch chválil Hospodina a všechny jazyky aby zpívaly Bohu. (Ponecháváme vývoji, zda to bude vhod těm, kteří okusíce plně onoho přelahodného jazyka, nebudou pak moci jinak než děsit se svých barbarských a drsných řečí.) Mohl by se také sestavit obecný slovník všech jazyků a podobně i mluvnice, vykládající shodné, různící se i protichůdné zvyklosti tvarů a vazeb, aby se tim lépe spatřoval a boží moudrost pronikající vším (i oním zmatením jazyků).