VIA LUCIS - Cesta světla - XIII. AŽ DOSUD BYLO POZOROVÁNO ŠEST CEST, UKÁZANÝCH BOHEM, JAK VŠTĚPOVAT ROZUMOVÉ SVĚTLO DO LIDSKÝCH MYSLÍ; ZBÝVÁ TEDY SEDMÁ, ZCELA UNIVERSÁLNÍ

KAPITOLA XIII.

AŽ DOSUD BYLO POZOROVÁNO ŠEST CEST, UKÁZANÝCH BOHEM, JAK VŠTĚPOVAT ROZUMOVÉ SVĚTLO  DO LIDSKÝCH MYSLÍ; ZBÝVÁ TEDY SEDMÁ, ZCELA UNIVERSÁLNÍ

   Viděli jsme, že světlo se rozsvěcuje, doutná a plane zpravidla po stupních (zás. 31, kap. VII). Samo slunce, které má zemi přinést den, začíná svítit tím, že vypouští paprsky z hlubin temnot, pak předesílá záři jitřenky, potom se vznese svým zlatým tělem nad obzor a ukazuje svou vlastní záři. Potom čím výše se vznáší, tím více světla a tepla vyvolává, jak jeho paprsky se stávají kolmějšími. Ale stává se, že nastane-li ráno déšť nebo mlha, nesnadněji a pomaleji může rozrážet clonu oblak a někdy teprve v podvečer může vyslat vítězné paprsky a těšit obyvatele země plným pohledem na sebe. Nejinak je tomu s rozumovým světlem duší, s moudrostí, jež také za, tohoto dlouhého dne světa (totiž celý běh staletí je pro celý lidský rod jako jeden den) nemohla ukazovat svou moc na osvěcování lidských myslí jinak než postupně. Poněvadž totiž brzy po samém vzniku věcí došlo k pádu a po pádu k závrati, která zakryla celé nebe lidské mysli mlhou, lze tyto mlhy velmi obtížně prorážet a lidské mysli vrátit k jasu.

   2. Tak dosud pozorujeme šest jakýchsi stupňů, jimiž se rozumové světlo rozvíjelo lidem v stále větší. Z určitých důvodů však soudíme, že zbývá ještě sedmý, onen plný, nejvyšší a universální, který hledáme. Mluvíme však (což je třeba poznamenat) o řádných cestách a stupních světla, daných k vnějšímu rozmnožování světla všem lidem, nikoli o oněch mimořádných, jimiž Bůh zázračně již kdysi vpouštěl vnitřní světlo do myslí některých lidí, jako se stalo Šalomounovi, prorokům, apoštolům atd.

   3. Prvou cestou, jak uvést rozumové světlo do lidské mysli, byla autopsie, totiž bezprostřední a přesný pohled na jednotlivé věci, který Bůh dával prvnímu člověku, dosud samotnému, tím, že mu přivedl za tím účelem před oči všechny živočichy, aby zkoumal jejich povahu a uváženě jim dával jména (1. Mojž. 2, 19). Tou cestou tolik získal, že když viděl, jak všude se vyskytuje sdružování věcí do páru, zavedené boží moudrostí, poznal, že mu chybí družka života.

   4. Obvyklým způsobem boží dobroty (která naše nedostatky buď předchází nebo, jestliže je sesílá na vyzkoušení našich tužeb a trpělivosti, brzy doplňuje) byla mu tedy dána družka života. Když již byli dva, počal u nich jiný způsob jak rozmnožovat poznání věcí, odlišný od prvého, vzájemná řeč, kterou se jeden druhého ptá a odpovídá na otázku a tak může jeden druhého cvičit k hojnějšímu prospěchu v moudrosti. Je totiž více třeba uší než očí k sbírání všestranného poznání věcí, když také o těch, jež není možno vidět, můžeme druh druha řečí poučovat a vzájemně rozmnožovat vědění.

   5. Když se lidé rozmnožili a rozprchli po marných věcech, byl nalezen jiný způsob jak je znovu povolat k užitečnému, dobrému a svatému, totiž zvyk konat veřejná shromáždění, kde se s vkusnou stručností mohou současně mnozí učit právě tomu nejlepšímu. Začal tento zvyk před potopou světa, kdy lidstvo bylo velmi porušeno a zavedl jej přesvatý patriarcha Seth (1. Mojž. 4, 26). Toho potom napodobili jiní a sám Bůh jej potvrdil svým zákonem, takže v církvi trvá dosud jako ustanovení samotného Boha.

   6. Když pak po potopě lidem věku ubývalo, hluku zaměstnání a prací však přibývalo, z čehož se vzmáhal na všech stranách v lidských myslích stále větší rozpor a zmatek, bylo vynalezeno písmo, aby se pomohlo vratké paměti a potřebě potomků, jímž by se mohli navzájem i nepřítomní učit tomu, co je nezbytné (nepřítomní buď místem nebo časem), ba i mrtví aby mohli učit živé až na věky (Iz. 30, 8). Jakmile toto umění vešlo ve známost také mimo Izrael, přáli si lidé, aby zobecnělo. Usuzujeme tak na základě Joba 19, 23, 24. Je to totiž jediný prostředek jak dochovat potomstvu pamětihodné věci. Kdyby ho nebylo, viděli bychom, že docela vymizela pamět na všechna dávné. To je vidět na příkladu nevzdělaných národů v novém světě, které nemají knihy a nevědí nic o původu věcí nebo o pokroku, ani o ničem, co stojí za poznání. Jsou podobní spíše zvěři než lidem (kromě postavy). A protože umět číst a psát zdálo se být věcí málo obtížnou (jak vskutku samo o sobě je; ani bychom sami nevěřili, že lze s takovou jistotou číst a psát, kdybychom se nepoučili zkušeností, co zmůže častý cvik), aby se snáze překonaly obtíže, byly otevřeny veřejné školy, v nichž se učí písmenům četní žáci současně (především mládež ještě nezaneprázdněná životními pracemi).

   7. Protože ovšem přepisovat knihy bylo pracné, bylo jich málo a stály mnoho peněz, málo kdo jich měl více a tak se opět všechno začalo zaplňovat tmou a nevzdělností. Když se pak přibližovalo poslední období, období světla, rozhodl se Bůh ukázat lidem jakési podivuhodné umění, jak s překvapující rychlostí rozmnožovat do nekonečna knihy, knihtisk. Sotva lze dosti ocenit, jaký z něho vyplývá pro lidský rod prospěch. Vždyť jeho záslohou se rozšířil zákon boží a všechna moudrost uchovaná v památkách všech věků; a byl nám otevřen styk se všemi minulými stoletími, byly nám dány k použití všechny vynikající schopnosti předchozích věků, Tím se stalo, že lidé probuzení světlem dávné moudrosti se nespokojili s tím, že jí odtud načerpali, ale horlivě se vzdělávají k vyhledávání nových objevů. Od té doby totiž rozkvetlo dokonalejší písemnictví a studium jazyků, umění a náboženství tak jako nikdy dříve od stvoření světa, takže plným právem kdosi nazval umění knihtiskařské zachovatelem a šiřitelem všech umění. A vůbec se říká o tom, co se tiskne, že se to vydává na světlo. Právě tím přiznáváme, že pokládáme tento božský vynález za cestu světla.

   8. Za šestou cestu k rozšiřování světla v lidském rodu považujeme plavectví, jež se rovněž rozvinulo v těchto posledních dobách. Jím se umožnily styky lidí, rozptýlených v různých světadílech, na ostrovech v moři a dosud navzájem od sebe odloučených a navzájem se neznajících. Tím se stalo také naše vědění po mnoha stránkách úspěšnějším a byla dána možnost (na kterou právem zaměřujeme pozornost) sdělovat naše světlo oněm nevzdělaným národům. Nelze totiž věřit, že toto úžasné umění obeplouvat svět bylo objeveno pro pouhé obchodování (abychom se pyšnili zlatem z Peru nebo abychom se opájeli brazilským tabákem a pro podobné účely podřadného významu). Musíme věřit, že boží záměr směřuje výš. To ovšem nezamlčely svaté výroky. Připomínají to, když Šalomounovi přivezlo jeho loďstvo z dalekých ostrovů zlato a stříbro, slonovinu, opice a pávy (1. Král. 10, 22). Předpovídají, že nebeskému Šalomounovi přivedou jeho lodi se zlatem a stříbrem k jménu Hospodina sionské syny na ozdobu církve (Iz. 60, 9 na tomto místě popisuje ono posledné obecné obrácení národů. Pohleďme však také na kap. 42. v. 10, 11, 12, 15, 16 a kap. 43, 14, 16 a 49, 11, 12 a kap. 51, 5 atd.). A jistě nadarmo by byl Kristus přikázal hlásat evangelium až do nejzazších končin země a nadarmo by byl předpověděl, že to bude před koncem světa (Mat. 24, 14), kdyby byl neodhalil způsob a cestu, jak až tam možno proniknout. Proto nevidím, proč by se mělo pochybovat, že tyto poslední dva vynálezy (knihtisk a plavectví) jako jsou samy o sobě rozmnožiteli světla, jsou také předchůdci jakéhosi většího světla (totiž onoho universálního).

   9. Neboť tam se zdá určitě směřovat nynější stav světa, všemožně se chystajícího k nějkému obrození, když Bůh vylévá potopu svého spravedlivého hněvu na lidskou špatnost, jež dosáhla vrcholu, když hubí jedny po druhých jakousi obecnou zkázou věcí a připravuje cestu jakési obecné přeměně věcí, když srovnává plochy zbořenišť, aby bylo kde zakládat nové stavby, a když pobízí nadané lidi všech národů, jazyků a náboženství, kteří jsou zhnuseni ustavičnými zmatky, aby hledali nějaké východisko. Jistě s větším úsilím než kdy předtím, a i se šťastnějším výsledkem prohledávají mnozí jak útroby přírody, tak tajemství Písem, tak nitro lidského ducha a vynášejí na světlo den po dni z oněch pokladnic četnější a větší věci, jež zřejmě rozmnožují lidskou moudrost a jsou i jistým důkazem, že boží prozřetelnost přivádí již na svět to, co kdysi předpověděla. Proto Bůh dovoluje tak mnohým přejít (ba způsobuje, aby přešli), aby se množilo vědění (Dan. 12.4).

   10. Když jsme se tedy dostali do těchto století a prošli oněch šest cest světla, očekáváme sedmou. Poněvadž totiž dosud šlo po stupních, musí být to, co zbývá, stupeň vyšší. Co to však může být jiného, než že když byl otevřen styk staletí knihtiskem a styk národů plavectvím, že ze všech dosud odhalených světel se stane jedno velké světlo k obecným potřebám lidského rodu, totiž aby všechno, cokoli kde a kdy částečně pravého a dobrého a jakoby soukromě se myslelo, hledalo, nalezlo, Bohem ukázalo a používalo v tom, onom, tomto století, v tom, onom, tomto národě, jazyku, rodině, domu, aby to celé se již předložilo celému světu. Aby to, čeho dosáhli jen někteří, obdaření bystřejším nadáním, mohli potom chápat všichni po odhalení a jasném umístění tajemství ve světle, které by nebylo již tak těžké chápat jako dříve, ale bylo snadné, dobrovolné a příjemné pro obecný soulad ve všem, ukázaný všem. Slovem vstupujeme na nejbohatší cestu světla. Nechť všichni smrtelníci, kteří po ní jdou, vidí všechno, co potřebují k blaženosti veskrze bez jakéhokoli klamání.

   11. Dále je třeba o této poslední c e s t ě s v ě t l a mít na paměti a užitečně připomínat toto. Za prvé, že tato sedmá cesta světla jako nejbohatší, kterou si Ize pod nebem myslet, bude na světě poslední. Po ní nezbude nic než ona blažená osmá na nebesích, opět autopsie. Pak už nebude následovat žádný nový stupeň, protože ono zření blažených nebude znamenat potůčky znalosti věcí, ale samotnou studnici, Boha, v němž blažení budou vidět a mít všechno bez konce.

   12. Za druhé mezi těmito sedmi cestami rozumového světla je krásná vzestupnost, protože následující stupeň neruší, ale uzavírá a upevňuje předchozí. Jako totiž když začalo užívání jazyka, nezanikla autopsie, nýbrž dala podnět, aby k ní byli přibíráni početnější lidé. A veřejná shromáždění nevyhladila soukromé rozmluvy ani úvahy, nýbrž , je spíše rozmnožila. Také objev písma nezrušil ony tři předchozí věci, ale povznesl je. A umění knihtiskařské nepřerušilo užívání brku, ale učinilo je slavnějším, stejně jako plavby uvedly všechny ony věci v širší známost. Tak poslední cesta světla spojí všechno předchozí a teprve je učiní opravdu znamenitým, protože i věci, o nichž se má uvažovat, postaví na světlo lépe než kdy tomu jindy bylo, podnítí o nich řeči všech ke všem, a nerozmnoží-li knihy (rozmnožily se totiž víc než dost), očistí je aspoň, aby se staly pravými nástroji universální vzdělanosti a poskytovaly nadto způsob, jak by se ony knihy rozmnožené po všech národech a jazycích četly a rozumělo se jim a aby se tím rozmnožovalo světlo moudrosti (jak nejvíce v tomto pozemském stanu lze).

   13. Tutéž vzestupnost Ize pozorovat v rozsahu užití. Autopsie totiž rozmnožuje světlo poznání pokud jde o jednotlivce. Řeč slouží především dvěma jednotlivcům, kteří vzájemnou rozmluvou v sobě buď vzbuzují nebo rozvíjejí, nebo také uspokojují touhu po vědění. Řeč na veřejném shromáždění slouží, mnohým, ale ovšem jen jednou shromážděným na témže místě v témže čase. Písmo již proniká také k nepřítomným, i když jsou vzdáleni co do místa, a času, ba působí, že i mrtví mohou poučovat živé. Knihtisk spojuje světla staletí; všechny dávné věci uvádí na světlo a všechny nové věci se starými zachovává potomstvu. A aby nezůstaly v mezích jednoho národa, ostrova či světadílu, ale mohly se rozšiřovat po celém světě, zjevil Bůh způsob, jak užívat magnetu, aby s jeho pomocí byl celý svět přístupný vzájemným stykům, jako by byl společným pohostinným domem. Co zbývá, je panharmonie, ukazující společný užitek všech společných darů božích. Tak vidíme, že tato dobrodiní (ačkoli všechna jsou velká, užitkem jedna větší než druhá) dávají se v tom pořadí, aby Bůh mohl dát vždy ještě něco většího a člověk vždy se mohl něčemu novému divit, nad něčím jásat a měl zač chválit Boha. Je to krásný protijed proti lidské pýše.

   14. I to je třeba připomenout, že tyto cesty rozumového světla vhodně odpovídají cestám světla vnějšího. Autopsie totiž odpovídá světlu prvotnímu nebo paprsku; řeč světlu lomenému; veřejná shromáždění světlu odraženému nebo rozptýlenému, tj, svitu. Písmo a knihy odpovídají světlu rozžatému v zemské hmotě, aby mohlo jistou dobu trvat a přenášet se sem a tam, jak vidíme, že se děje na svících a pochodních. Knihtisk představuje různé důmyslné tvary knotů a svící. Plavectví je podobno svítilnám přenášejícím chráněné světlo po různých nebezpečných místech. Teprve panharmonie slibuje ukázat nějaký trvalý oheň nebo plamen nezhasitelný (jakým je slunce).

   15. Je třeba si také všimnout, že všechny ony cesty světla byly nejprve odhaleny v církvi (ačkoli se jich také zmocnili lidé světští a užili jich k šíření bludů a bezbožnosti) podle Baruchových slov: Zde je Bůh náš a nemá být jiný přirovnáván k němu. Sám nalezl každou cestu vědění a dal ji ]akubovi synu svému a milému svému Izraeli (Bar. 3, 36). Neboť i užívání jazyka s autopsíí se začalo v ráji. Také svatá shromáždění se nejprve začala v církvi. A první písmo, které známe, bylo desatero přikázání vyryté božím prstem a dané Izraeli rukou Mojžíšovou. I knihtisk spolu s plavectvím byl zjeven nejprve křesťanským národům. Bylo také předpověděno, že poslední světlo vyjde nad Siónem (Iz. 60, 12) a vidíme, už že naše na Sióně z božího milosrdenství vychází. To proto, aby bylo zjevno, že všechny tyto věci nejsou nic jiného než boží dary a že se, nemají jinak vykládat, než k jeho chvále.

   16. To také může se poznamenat, že kterákoli pozdější cesta vznikla na základě cesty předchozí, stalo se tak proto, že se shledala její nedostatečnost, nebo že se zneužívala.

   17. Konečně nevznikla bez nějakého přispění lidské touhy nebo spolupráce. Druhá cesta byla uvedena do lidské společnosti tím, že byla člověku přidána družka, po níž zatoužil. Třetí žalem nad rozmáhající se porušeností. O čtvrté cestě (písmu) není známo, zda byla objevena lidským duchem nebo nejprve přímo ukázána Bohem. Pátá a šestá je dílem lidské píle, jako vzor, abychom se nedomnívali, že máme čekat na zázraky z nebe a že to není naší záležitostí, je-li jakási naděje, že můžeme něčím přispět i k úpravě sedmé cesty. Napodobme raději onu čilou pohotovost Izaiášovu, který když zaslechl boží rozvažování: Koho pošlu ~ Kdo nám půjde ~ ihned nabídl svou pomoc: Zde jsem já, mne pošli! (Iz. 6, 7, 8). Důvěřujíce tedy v boží dobrotu a nepohrdajíce přepokornou poslušností hledejme plněji koleje oné sedmé cesty světla.