VIA LUCIS - Cesta světla - XI. JAKÝMI CESTAMI SE STAVÍ TMA PROTI SVĚTLU

KAPITOLA XI.

JAKÝMI CESTAMI SE STAVÍ TMA PROTI SVĚTLU

   Viděli jsme otevřené cesty světla, pohleďme na skryté cesty tmy. Vlastně to nejsou ani cesty, nýbrž spíše scestí a skrýše. Přesto nemají být neznámy, chceme-li je zdolat. Vyložme tedy stručně několika slovy, kde, jak a jakou svou silou může mít tma převahu nad světlem. 1. Kam nedosahuje žádné světlo (totiž ani přímé ani šikmé), tam zaujímá pevné místo tma jako v hlubokých podzemních slujích. Podobně v mysli, do které neproniklo žádné poznání věcí, nevyhnutelně vládne nevědomost.

   2. Kam nepronikne dopadající světlo, nýbrž jen světlo odražené, tam sídlí stín. (Jako v nějakém odlehlém místě hory nebo pod stromem nebo v některém koutě domu atd.) Tak jestliže je někdo o věcech jen nepřímo poučován, nevyhnutelně má jen nejasné a matné poznatky.

   3. Všechno neprůhledné, uvnitř uzavřené, je útočištěm tmy. (Jako kámen ve svých útrobách.) Tak člověk zbavený smyslů nebo ten, který nechce nebo neumí nebo nedbá jich užívat k pozorování věcí, bývá zajisté uvnitř tmavý. Proto kníže tmy předkládá lidem pozemská dobra a naplňuje jimi jejich smysly, aby nemohli vidět lepší a pravdivější dobra.

   4. Neprůhledné těleso položené na světle je na jedné straně osvětlováno, na druhé je ve stínu. (Tak je tomu i s měsícem, zemí a každým tělesem, umístěným na světle.) Stejně člověk postavený ve světle, obklopený tělem a věcmi tělesnými, pokud se věnuje shromažďování světla moudrosti, potud se osvěcuje. Pokud však je obklopen, ovlivňován a podněcován pozemskými záležitostmi, potud tone ve stínech.

   5. ]estliže se něco odvrací od světla, zahaluje se tím samo do stínu. (Tak jako býk odvrácený od slunce má hned svůj stín před sebou.) Tak i rozum odvrácený od věcí k sobě samému plodí si stíny přízraků místo pravého poznání věcí. Vůle však odvrácená od Boha, svého pravého světla, ať se příjemně zaměstnává čímkoli, je sama sobě příčinou, že považuje stíny za věci.

   6. Stín a tma předstírají věcnou a kladnou podstatu, kterou však nemají. (Chtějí se totiž zdát něčím věcnějším, hutnějším, hmatatelnějším než samo světlo, ačkoli nejsou ničím než věcmi zbavenými věcné podstaty světla. S příchodem světla totiž ihned mizí a jsou nuceny přiznat, že nejsou ničím.) Tak také nevědomost, ba i samotné bludy se sobě líbí a vyhlašují se za nejvlastnější vědění a pravdu, pokud jsou samy o sobě. Avšak příchodem vědění a pravdy rozptylují se jako mlha před sluncem.

   7. Stín představuje podobu neprůhledného tělesa, od něhož pochází, a tak se mu zavděčuje (jako by udržoval jeho obrazy). Tak často nevědomost se líbí nevědoucím a blud bloudícím jako jejich pravý obraz co přichází mimo ně, zdá se jim cizí.

   8. Světlo ani se nebojí stínu a tmy, ani před nimi neutíká. Tma se však světla bojí a utíká před ním. Tak jasná a bezpečná znalost věcí nic nedbá cizí nevědomosti, ani omylů týkajících se kterékoli věci. Nevědoucí však a bloudící často utíkají nebo uhýbají před světlem pravdy, protože si nejsou dosti jisti sami sebou.

   9. Ustupuje-li světlo, nastupuje tma, vrací-li se světlo, tma ustupuje. Tak zanedbává-li někdo shromáždování světla poznání, razí sobě cestu ke tmě nevědomosti. Nedbá-li o to, aby byl jist pravdou, otvírá sobě přístup k omylům. Naproti tomu věnuje-li se někdo světlu vědění a pravdy, zapuzuje tím od sebe tmu nevědomosti a omylů.

   10. Stín prchá před světlem a hledá si sídlo vždy na jeho opačné straně. Tak nevědomost a omyl nalézají sídlo především tam, kde nacházejí co nejméně hledání a zkoumání.

   11. Čím je světlo větší a těleso proti němu umístěné neprůhlednější, tím je stín hustší. Tak čím jasnější světlo pravdy někomu vysvitlo a čím urputněji se proti němu postavil, tím spíše uvaluje sám sebe do velké slepoty.

   12. Čím je světelné těleso menší než neprůhledné, tím méně osvětluje a tím více působí, že stín se rozmáhá a rozšiřuje. Naopak čím větší je světelné těleso než těleso neprůhledné, tím je více osvětluje a nutí stín, aby se zmenšoval a konečně zmizel. Tak v bloudícím duchu málo světla nezapuzuje omyl, spíše dopouští, aby se rozmáhal. Avšak mnoho světla mnoho osvětluje a nutí omyl, aby slábl nebo se zmenšoval a konečně aby vymizel. Taková je teorie o cestách světla a tmy; praxe následuje.