VIA LUCIS - Cesta světla - IX. SOUBOJ SVĚTLA A TMY JE USTAVIČNÝ, STŘÍDAVĚ JICH PŘIBÝVÁ A UBÝVÁ AŽ DO ÚPLNÉHO VÍTĚZSTVÍ SVĚTLA

KAPITOLA IX.

SOUBOJ SVĚTLA A TMY JE USTAVIČNÝ, STŘÍDAVĚ JICH PŘIBÝVÁ A UBÝVÁ AŽ DO ÚPLNÉHO VÍTĚZSTVÍ SVĚTLA

   Protože světlo a tma jsou protiklady a protichůdně na sebe působí, nemůže se stát, aby se vzájemně nepotíraly, ačkoli silnější nabývá vrchu nad slabším, totiž světlo nad tmou. Neboť světlo je cosi kladného, vydává pravé a skutečné činnosti a mocně rozšiřuje svou sílu. Tma sama o sobě není nic než stav bez světla. Poněvadž pak tento stav má podobu bytosti, napodobuje také přirozenou povahu bytosti pokud může, tj. miluje sama sebe, chrání se, brání, zachovává se a hájí, svého protivníka nenávidí a vyhýbá se mu, nebo nemůže-li se mu docela vyhnout, zápasí s ním a přimíšením sebe zatemňuje záři světla nakolik může.

   2. Odtud ustavičné boje světla a tmy, protože oboje se snaží vytvořit si pro sebe vlastní království. Pohleďme, jak se to děje u vnějšího světla a tmy, abychom podle toho snáze a správněji mohli soudit o vnitřním světle a tmě.

   3. Dříve než Bůh zažehl na světě prvotní světlo, tma zaujímala všechno, ačkoli duch života (a brzy s ním jakožto tvůrcem zárodky všech věcí) byl již vštípen světové hmotě (1. Mojž. 1, 2). Ale světlo rozžehnuté v oněch temnotách a točící se po obvodu propasti, mocně začalo v oněch tmavých parách a dýmech propasti působit a čistit je, takže brzy po prvním oběhu světelné spousty vzešla druhého dne jemná a průsvitná prostorná podoba (kterou nazýváme nebem a vzduchem), ono rozsáhlé sídlo světla. Tmy ustupující před ním začaly se na svém útěku shlukovat a zřízovat si také sídlo na straně protilehlé světlu, totiž v hustějších částech světové hmoty a za nimi. Neboť voda a pak země, vzniklé z prvotní hmoty nakupené do oblouku, nakolik nabyly hustoty, natolik také poskytly temnotám skrýše v sobě a za sebou, což sama skutečnost posud ukazuje.

   4. Zevnitř totiž z útrob veškeré husté hmoty světlo se zcela vylučuje a nemůže pronikat temnotu. To je vlastně, co nazýváme tmou; úplná nepřítomnost světla. Jestliže však kolem takového tmavého tělesa neseš světlo, osvítí sice povrch tělesa, ale jen na té straně, na níž zasvítí světlo, na protilehlou stranu si činí nárok tma, jež se nedá zcela vypudit z přirozenosti věcí. V tomto stavu se nazývá tma zvláštním názvem stín. Jestliže také odtud jej hodláš vypudit a přiblížíš světlo, také on se zase vzdaluje na protilehlou stranu, mění však toliko místo, ale nemizí.

   5. Tak je nemožné odstranit ze světa stín a tmu: střídají se toliko vzájemně se světlem. Všude, kde vzniká světlo, tam ustupuje tma; a kde světlo zaniká, tam hned místo něho tma nastupuje. Ani nic jiného nepřichází a nemůže přijít kromě sousedství obojího, kterému říkáme raní a večerní soumrak. Tak světlo ve svém středu jako centru je nejzářivější; podobně tma je ve svém středu nejhustší, na rozmezí je směs obojího a jakoby souboj; buď nabývá převahy tma, jestliže světlo ustupuje, nebo nabývá převahy světlo, jestliže prudčeji útočí na tmu. Tma totiž nemůže odolat světlu, útočí-li na ni; na místo světla může tma nastoupit tehdy, jestliže světlo ustoupí z místa. Z pravidelného střídání dní a nocí je patrné, že se tak děje jakoby věčným zákonem.

   6. Podobně je tomu se světlem a tmou lidské mysli. Bůh, když byla stvořena, osel ji semeny všemožného poznání. Tato semena nazýváme vrozenými pojmy a ohníčky přírody nebo také troudem přirozeného světla. Avšak dříve než se tento troud může vznítit v oheň, nevyhnutelně ovládá propast mysli tma (jak je zřejmé u dětí, neznalých všech věcí); která se rozhání teprve potom vznikem účinného světla. Když totiž pomocí smyslů dochází k pozorování, jež se týká různých věcí (podobně jako když se křesá ocelí o křemen), kde jiskra po jiskře vykřesaná a ponenáhlu zvětšená v plameny odstraňuje onu tmu myslí, ne ovšem zcela najednou, ale po částech a postupně, protože je mnoho věcí, které se nedají hned proniknout.

   7. Odtud plyne, že také v naší mysli tma nevědomosti klade odpor poznání světla, když na jedné straně řídne a čistí se, na druhé naproti tomu se shromažduje, houstne a zatemňuje světlo. Z toho plyne, že vždycky lze v naší mysli stejně jako ve světě nalézt něco osvětleného a něco temného, dokud nepřijde čas, kdy Bůh vyžene ze světa i z myslí všechny temnoty a učiní zemi stejně jasnou jako nebe a odstraní každou záclonu před zrakem mysli svých vyvolených. Přesvaté věštby našeho Boha předvídají, že k obojímu v budoucím životě dojde.

   8. Zatím budiž z této kapitoly zřejmé:

Že stav lidské mysli je podobný oné podmínce, které podléhá sám svět, totiž že začíná tmou a končí světlem. (Protože Bůh věci, které chce obdařit věčností, vede z propasti nicoty v stálost podstaty.)

Že však všechno, co se rozkládá mezi těmito mezemi (totiž mezi prvotní tmou a posledním světlem) je smíšeno z obojího a že světlo s tmou vždy se potýká a bude potýkat, dokud světlo tmu nepřekoná.

Že světlo má moc zahnat tmu, ne naopak. Kdekoli totiž vzchází světlo, tam tma brzy buď řídne nebo mizí. A naopak tma nemá sil, aby odstranila světlo.

Následkem toho, jestliže se kdy tma ve světě nebo v mysli vzmáhá, neděje se to jinou silou, než ustupováním světla a jakoby s jeho dovolením nebo aspoň pro jeho ochabování.

Odtud plyne, že půtka světla s tmou je vždy vítězná a že každý omyl přináší příležitost k odhalení nějaké pravdy, jak o tom svědčí zkušenost.

Je tedy jisté, že jestliže světlo nepřestane působit a stále se rozšiřovat, nenajde tma nikde skrýše, z nichž by nebyla vypuzena.

Že proto nic nezbývá než abychom nepřestali zkoumat a pokud jsme s to, upravovat cesty světla, jimiž by se mohlo mocněji šířit, vcházet a vnikat také do kterýchkoli skrytých jeskyní a zároveň jednou celé království tmy napadnout, oblehnout a s boží pomocí dobýt.