VIA LUCIS - Cesta světla - IV. ZDA EXISTUJE LÉK NA ODSTRANĚNÍ LIDSKÝCH ZMATKŮ A JAKÝ MÁ BÝT

KAPITOLA IV.

ZDA EXISTUJE LÉK NA ODSTRANĚNÍ LIDSKÝCH ZMATKŮ A JAKÝ MÁ BÝT

 

   Naše neduhy se tak rozmohly, že sotva lze nalézt lék a že ztroskotávají téměř všechny pokusy o obecné blaho. Proto jsme všichni zarmouceni. Složíme však proto také všichni ruce v klín? Nikoli. Není správné upouštět od podávání léku, dokud nemoc neslábne, nýbrž je třeba vytrvávat a měnit léky podle slov básníka:

                                   Když se tak nemoci mění, budem' i léčení měnit;

                                   tisíc-li druhů je zla, tisíc i léků se dá.

   2. Někdy má lékař štěstí a přijde na ustupující nemoc, která dříve vzdorovala účinným lékům, ale pak ustoupí i lékům méně účinným. Kdo tedy ví, zda proti našim neduhům, tak dlouho trvajícím, nepřinese čas nějakou pomoc? Jistě na některé nemoci mládí je lékem samo stáří. Zejména, kdyby se objevila nějaká rada, jak věc vyzkoušet dosud nevyzkoušenými cestami, je třeba se o to pokusit, aby se nezdálo, že jsme v tak velikých věcech něco opomenuli.

   3. Stává se totiž, že lékaři získávají ze svých i cizích omylů. Když vidí, že se léčení nedaří tou či onou cestou, pokoušejí se o totéž jinými, i protichůdnými cestami. A tu často objeví velmi prospěšné léky, jimiž vyhánějí i beznadějné neduhy.

   4. Abychom v to mohli s pomocí boží doufat i my v našem předsevzetí, promysleme, co podle všeho chybělo oněm cestám, které dosud lidé zkoušeli, aby byla příležitost doplnit to nebo i nahradit opakem.

   5. Zdá se, že chyba je ve třech věcech:

 

I. Že na obecný neduh byly obyčejně hledány částečné léky (jak totiž lze odpomoci tomuto, onomu, tomuhle nepořádku, v tomto, onom, tomhle národě, jazyku, náboženství, sektě), nedbalo se toho, že boží rady směřují vždy k obecné nápravě.

II. Že se užívá prostředků násilných, odporujících lidskě přirozenosti, jak je uvedeno v 3., 4. a 5. kapitole této Cesty.

III. Nebo aspoň slabých, nevedoucích k odstranění choroby, jako je cesta 1, 2, 6, 7.

 

   6. Kdyby se tedy na lidské zmatky, které je nutno uvést v řád, nalezly a použily obecné prostředky, které by musely proniknout ke každému člověku v každém národě, jazyku a rodině; a kdyby byly mírné, takže by žádný člověk neměl chuť odporovat; a kdyby byly mocné, takže by nikdo nemohl odporovat, i kdyby chtěl, proč bychom neměli mít naději, že pak bude všechno snadné, nebo alespoň snazší než dosud.

   7. Sám rozum totiž zajisté ukazuje, že má být všeobecné, co se týká všech. Neboť když celé tělo je plné vředů, souchotin, nebo vodnatelnosti nebo trpí zimnicí, nepřikládáme náplasti na nos nebo na nohy, nýbrž vpravujeme lék do těla, odkud se jeho síla rozlévá do, všech částí těla a odevšad zahání škodlivé vlhkosti. A tak působí, že životní schopnosti zbavené tímto způsobem pout se všude vzpamatují a síly se obnoví. Podobně tedy když strádá celé tělo lidské společnosti, nadarmo bys doufal v zlepšení, bude-li napravena jen některá část, protože ani léčení nepostupuje, jestliže okolní údy stále přilévají nový jed nákazy. A i kdyby se zdálo, že nastává uzdravení, nemůže to být na dlouho, jestliže se živá těla mísí s mrtvými (živé údy s údy mrtvými).

   8. Proto jako Bůh na počátku vytvořil všechno v úplnosti, tak poskytuje vždy plně prostředky k tomu, aby se porušené věci mohly plně napravit. Neboť jednak přikazuje, aby se všichni lidé, kteří se mají narodit, narodili, a posílá je do této nižší školy, jednak ony obecné knihy, kdysi dané, zachovává všechny v úplnosti, jednak napomíná různými mimořádnými prostředky všechny lidi, trestá všechny a zase všechny získává často novými dobrodiními, protože nechce, aby někdo zahynul, nýbrž aby se všichni navrátili k pokání (2 Petr 2, 9).

   9. Neboť své knihy (abych o této pomoci řekl něco zvláště) nejen ponechává předloženy tak, jak byly od počátku, nýbrž vykládá je den po dni přístupněji. Vždyť kniha světa je týmž způsobem přístupná po všech krajích světa a po všechna staletí všem: tutéž zemi, totéž nebe, tytéž hvězdy viděli ti, kteří byli před námi, i ti, kteří budou po nás, dobří i zlí. Ale přesto mnohé věci pozorujeme zřetelněji my, než naši předkové; a zřetelněji zase potomci než my.

   l0. Podobně ony obecné pojmy (první a vrozené, ještě neporušené nepřirozenými formulacemi, základy to našich úsudků, dané Bohem) zůstávají tytéž pro muže i ženu, chlapce i starce, Řeka i Araba, křesťana i mohamedána, zbožného i bezbožného. Z nich se také dobývají den po dni bohatší poklady.

   11. Konečně slovo psané proti všem záměrům světa a pekel zachovává se neporušené, odkrývá vždy hojnější tajemství těm, kteří je zbožně zkoumají ke společnému užitku všech a volá všechny národy a lid (jako v Žalmu 49 i jinde). Neboť ačkoli se Bůh kdysi rozhněval na lidskou zvrácenost a dal psaný zákon toliko jedinému sobě milému národu (Žalm 147, 20), přece znovu připravuje polnici svého hlasu a poručil ji znít až k hranicím země (Řím. 10, 12). Přikazuje hlásat evangelium všem tvorům (Mat. 28), protože týž Bůh je pánem všech (Řím. 10, 12). Jestliže se tedy dosud ještě mnozí na tomto prospěšném pravidle nepodílejí, neděje se tak z vůle, boží, nýbrž proto, že lidé proti vůli boží pohrdají sami sebou (Luk. 7, 30).

   12. Jako je Bůh svou povahou Bohem všech, tak to, co koná a mluví ke spáse svého tvorstva, je věcí společného práva a užitku. Avšak opuštění společného dobra stejně jako přisvojení majetku (bez ohledu na to, co se děje jiným) pochází od ďábla a Adama: odtud je všechno rozerváno. Neboť ďábel, protože vidí, že je odtržen od Boha, odtrhuje a rozlučuje rovněž všechno, co může. Naproti tomu Bůh, protože je Bůh a nemění se (je totiž studnicí, počátkem, koncem a prostředkem všeho dobra), všechno spojuje a váže, nebe a zemi, anděly a lidi, všechny národy, všechny věci, všechna požehnání a všechny časy se samotnou věčností. Neboť nekonečná bytost obsahuje v sobě všechny konečné věci: protože jestliže jsou v ní a s ní, budou jedno; jestliže ne, zaniknou. Jako se totiž zachránili všichni pozemští živočichové, kteří vstoupili do archy Noemovy, a všichni, kteří do ní nevstoupili, zahynuli, tak všechno, co se má zachránit v potopě lidských zmatků, musí se vrátit k řádu ustanovenému Bohem, nebo zahyne.

   13. Proto Bůh chce, aby všechno bylo jedno na nebi i na zemi, a proto poslal svého syna, aby jím a v něm znovu shromáždil všechno (Kol. 1, 20). Ten provedl usmíření svou krví, poslal poselství ke všem národům a přikázal hlásat tuto milost všemu stvořenému (Mat. 28). Apoštolé měli přikázáno vykonávat tuto vůlí svého pána a rozešli se po celé zemi (Řím. 10). Vynaložili svrchavanou péči na, to, aby napomínali všechny lidi, vzdělávali je veškerou moudrostí a učinili všechny dokonalými v Kristu Ježíši (Kol. I, 27, 28, 29).

   14. Na tento příkaz a příklad křesťané později zapomněli, nešířili ono společné světlo k jiným, ale každý si ho více pro sebe přivlastňoval, jedni proti druhým se začali nadouvat pýchou a vzájemně se potírat. Proto také mezi nimi pohasl nejprve plamen lásky a brzy také víry, nebo se zatemnil a přešel v jakási oblaka dýmu. Ale Bůh má moc, aby i naše oblaka dýmu znovu roznítil ve světlo a plameny, jestliže se vrátíme k následování vůdce našeho spasení, který je dán za světlo národům až k hranicím země (Iz. 49, 6). Osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět, a svítí i v temnotách, třebaže temnoty ono světlo neobsahují (Jan 1). Zkrátka tedy je třeba především usilovat o to, aby kterýkoli z léků vyhledávaných na lidské věci byl obecný.

   15. Ať však bude tímto lékem cokoli, bude třeba, aby to nebylo násilné, nýbrž pokud lze mírné. Že se násilím nic nepořídí, toho svědectvím jsou všechny dosud marně používané donucovací cesty, války, hádky, násilná vyšetřování, žaláře, provazy, meče a hranice. Všechno, co je panovačné a útočné, je vhodné k dráždění myslí, ne k jejich uklidnění; k vytváření sekt, ne k jejich odstraňování; k zhasínání světla, ne k jeho rozmnožování. Bůh Stvořitel stvořil naprosto svobodného člověka k svému obrazu s tak pevným úmysĺem, že ani sám mu nečiní násilí. Neboť všechno, co od něho žádá, nežádá násilím, ale poučuje, radí, povzbuzuje, zapřisahá, slibuje odměny a ozmamuje tresty, a to ne, aby nutil nechtějícího, nýbrž aby dosáhl toho, že sám bude chtít. To je jádro celého Písma a všeho božího zřízení vůči člověku. Jestliže se člověk všemožně zdráhá být toho poslušen, opouští ho, avšak truchlí nad jeho zkázou. To dosvědčují slzy Krista a jeho svatých, tolikrát prolévané, a bolest božího srdce, tolikrát vyjádřená v Písmě. Když tedy Bůh sám nezachází s člověkem jako s kamenem nebo špalkem, tj. nedělá z člověka nečlověka, proč my se pokoušíme o věc tak nevhodnou, tak zcela neprospěšnou? Hledejme raději na zlepšení lidí takové prostředky, které by se nebál nikdo přijmout, a každý se radoval, že je přijal.

   16. Ale za třetí bude také třeba, aby ony prostředky byly působivé, aby mocně podmaňovaly smysly a proto ostře pronikaly do duše; aby silně působily na rozum a podmaňovaly vůli. Důvodem toho je, že špatné, dlouhým užíváním zakořeněné zvyky se příliš houževnatě drží, a nemohou být vyrvány jinak než nějakou mocnou ctností. Proto Kristus, jak praví apoštol (2 Kor. X), vysílaje apoštoly, aby si podmanil svět, vyzbrojil je mocnými zbraněmi k rozrušení všech protichůdných záměrů a k potlačení veškeré povýšenosti zdvihající se proti Kristu. Je tedy třeba, aby podobnými vlastnostmi byla nadána ona universálnost, aby byla sama o sobě mírná a milá. Takový bude muset být lék, aby obměkčil a k lepšímu napravil svět, tak porušený a zatvrzelý ve zlu.