VIA LUCIS - Cesta světla - I. SVĚT JE ŠKOLOU BOŽÍ MOUDROSTI

KAPITOLA I.

SVĚT JE ŠKOLOU BOŽÍ MOUDROSTI

   Odtud začínáme, protože se chystáme povzbudit svět, aby se snažil být v souhlase se svým jménem a vykonávat vůli svého Stvořitele, a dále ukázat cesty, které zjevuje Bůh a které jasně vedou k oné věci.

   2. Že pak se svět právem nazývá školou, to ukazuje jednak věc sama, jednak zjevený nám boží záměr o jeho založení, jednak konečně stálá boží péče o jeho zušlechtění k moudrosti. Neboť co je škola? Určuje se jako sbor vyučujících a učících se užitečným věcem. Je-li to správné, je tedy svět školou, protože se celý skládá z množství vyučujících, učících se a z učiva.

   3. Cokoli totiž na světě existuje, buď učí nebo se učí nebo koná střídavě obojí, a to různými nálezy, jež slouží jako prostředky, a jsou všude zavedeny jednak k vzájemnému poučování, jednak k předávání a vštěpování svých názorů, veřejných nebo soukromých, jiným.

   4. Vejdi do dílen řemeslníků, do selských dvorů, do radních a soudních domů, do královských paláců, do královských sněmů, do obydlí rodičů s dětmi, vejdi kamkoli, kde jsou lidé, spatříš, že všude, dokonce i na poušti, kde je třeba i jediný člověk, se vyučuje a učí. Odtud je patrné, že ani k těmto činnostem (vyučovat a učit se) nepřicházejí lidé náhodou, ale radí se k nim, protože každému člověku je vrozena touha vědět, pátrat po tom, co je třeba vědět, a osvojené poznatky zase sdělovat jiným, ba dokonce vábit a získávat pro své názory (jestliže druzí nechtějí znát, co on ví nebo věří nebo se domnívá vědět), nebo, kdyby to nestačilo, nutit násílím.

   5. Z toho důvodu je všechno plné vzdělávání, tj. různých nástrojů k povzbuzování, dávání rad a přinucování, takže svět může být právem nazýván domem vzdělávání. Přirozenost lidská si neukládá jiných cílů žití než vyučovat a učit se, protože oko se, nenasytí díváním ani slyšením (Kaz. 1).

   6. To, co vypravují o Solonovi, že se totiž chlubíval, že až do stáří se každý den něčemu učil, přiřkl někdo z neznalosti samojedinému Solonovi, protože tu nešlo o úsilí jednoho člověka, ale lidské přirozenosti, i když se nevyskytuje stejně živě u všech nebo se přenáší jen na lepší věci (jak by mělo). Přirozenost lidská to je, která ukazuje onou nekonečností svých tužeb a božskou povahou, vtištěnou své schopnosti k tomu cíli, aby člověk, nenalézaje ve věcech konečných, kde by se zastavil, měl příležitost vystupovat k samotné propasti nekonečnosti, k Bohu, a nalézal nepřetržité podněty k tomu úsilí. Vždyť přece je také posílán na svět proto, aby se učil hledat Boha a poznávat tvůrce podle skutků dokud nepřijde čas, kdy se mu samému uzná za vhodno ukázat se mu nezastřeně tváří v tvář.

7. Poučují nás zajisté posvátné výroky o tom, že svět nebyl stvořen k jinému účelu než aby byl člověku předehrou k samotné věčnosti. Když se totiž Bůh, bydlící ve své věčnosti a dostatečně blažený svými vnitřními radostmi, přece jen rozhodl vytvořit mimo sebe něco, čemu by zjevoval svou velebnost, vytvořil zároveň jakési bytosti podle svého obrazu (tj. rozumné, schopné účasti v moudrosti a nesmrtelnosti), ale s dvojím rozdílem. Na jedné straně vytvořil bytosti jednoduché, pouze duchovní, anděly. Ty jako již dokonalé, stvořil v plném počtu, umístil je hned kolem trůnu slávy na výsostech a stanovil, aby se dívali do jeho tváře. Na druhé straně vytvořil bytosti velmi složité, lidi, oděné masem. Ty nestvořil všechny najednou (aby se ukázala mnohotvárnost jeho moudrosti), ale rozhodl, aby se rozmnožovali plozením. Poněvadž k tomu bylo třeba času, odměřil několik tisíc let. A protože člověk měl být tvorem tělesným, stvořil mu tělesný příbytek, tento viditelný svět, opatřený vším, co by mohlo sloužit jeho prospěchu, jak tělesné, tak duševní potřebě. Poněvadž totiž měl být zatím vyloučen z blaženého pohledu na svého Tvůrce a jen postupně se k němu povznášet, rozestřel před jeho zrakem jakási zrcadla své nekonečné moci, moudrosti a dobroty, jimiž jsou všechna viditelná stvoření boží jaksi nekonečná co do své rozmanitosti, na něž by pohlížel a vnímal tak viditelnou velebnost, krásu a líbeznost boží.

   8. Tak podle samotného záměru Stvořitele není svět ničím jiným než předehrou věčnosti, tj. nižší školou, do níž jsme posíláni dříve než postoupíme do nebeské akademie. Proto také Bůh tuto svou školu štědře opatřil svými knihami. Protože totiž měli jsme se zde učit, ale nemohli jsme se učit bez knih nebo bez živého slova, vyhradil živé slovo věčnosti a vzdělává nás zatím knihami.

   9. Dal nám tři knihy, všechny ony knihy své věčnosti, tj. sebe samého, jako nákresy praobrazu, ukazující jeho velebnost, moc, moudrost a dobrotu a také vůli, co chce, abychom dělali, a co uložil, aby se s námi stalo, jestliže tak jednáme nebo nejednáme.

   10. První a největší knihou boží je viditelný svět, popsaný tolika písmeny, kolik je v něm vidět božích výtvorů.

   11. Druhou knihou je člověk sám, stvořený k obrazu božímu. Jemu je vdechnut dech božího života, tj. rozumná duše, která se stala měřítkem všech věcí. Neboť ona svými vrozenými pojmy měří všechno. I samotného Boha, svůj předobraz, poznává lépe ze sebe samé než z nějaké jiné věci, soudíc, že je takový jako ona sama, nebo aspoň jakou se tajnými přáními snaží stát. Protože totiž všechno, co existuje, se přirozeně vrací ke svým počátkům, také člověk se vrací k Bohu a k tomu, co je v Bohu. Je přitom nesen jakýmsi přirozeným puzením tužeb a ze samotných tužeb se učí, co je Bůh a jaký je. Například: protože každý člověk lpí na životě, smrti pak a záhuby se hrozí, neomylně z toho usuzuje, že ten, k jehož obrazu je stvořen, je nesmrtelný a věčný. Touží také, aby se mu v životě co nejlépe vedlo a pečlivě se vyhýbá bolestem a jakémukoli utrpení. Z toho činí závěr, že tedy ten, jemuž se chce podobat, je blažený. Přeje si být moudrý a vědět co nejvíce (jak jsme poznamenali výše a jak lze vidět v zápasech světských mudrců). Z toho tedy usuzuje, že Bůh, jeho předobraz, je nejmoudřejší. Přeje si dále, aby byl mocný, aby jeho rozkazu byly podrobeny jiné věci (jak vysvítá ze srážek říší a z ustavičných svárů smrtelníků o větší moc). Odtud tedy vyvozuje, že jeho Stvořitel je neskonale mocný. Přeje si konecně, aby každý člověk byl (nebo se alespoň zdál být) dobrý, jeden vůči druhému. Z toho se neomylně přesvědčuje, že Bůh je svrchovaně dobrý. A tak se člověk může stále přiučovat ze sebe samého o svém Stvořiteli více, než ze všech ostatních výtvorů. Právem je tedy boží kniha dána. člověku ne před oči, jako ona velká kniha světa, nýbrž do samotného srdce.

   12. Přidal pak Bůh do jeho ruky třetí knihu jako komentář knihy vnějšího světa, jako vodítko vnitřního světa, svědomí - Svatá Písma. Jimi zde i tam osvětluje některé skryté věci a vysvětluje pravé cíle a užitek všech věcí.

   13. V této trojí knize boží je zahrnuto a jasně předloženo k užitku všech všechno, co my lidé potřebujeme buď vědět nebo neznat, protože v nich Bůh vypravuje všem se vší neomylností o všem potřebném. Není řeči ani slov, kde by nebylo slyšet jejich hlasy atd. (Žalm 19, 3). Všichni mají první knihu na očích, druhou v srdci. Kéž by také všichni rádi brali do rukou třetí knihu, prohlíželi ji očima a nosili v srdci! Kéž by rádi ze všech těchto knih čerpali pravé světlo pravé moudrosti!

   14. Aby nic nechybělo, přidal Bůh kvůli lidem prostým nebo nedávno přišlým na svět učitele, vykladače svých knih tím, že nařídil, aby rodiče své děti, církevní pastýři své sbory, světské vrchnosti své poddané a konečně kdokoli kohokoli by mohl, poučovali o všem potřebném: všechno s tím cílem, aby všichni konali, co mají všichni konat.

   15. Je tedy škola světa bohatě vybavena a jistě může Bůh říci, co řekl kdysi: Co ještě jsem měl učinit a neučinil jsem? (Iz. 5, 4.)