Venedská křížová výprava

Ke křížové výpravě do Svaté země se přihlásilo množství jihoněmeckých feudálů. Avšak velmoži ze severoněmeckých oblastí nebyli tak nadšení. Stáli před volbou, zda se přidají ke Konrádově výpravě na východ, či k výpravě proti pohanským slovanským kmenům žijícím v povodí Labe a Odry. Papež Evžen německým rytířům, kteří se rozhodli pro tažení na sever, jejich rozhodnutí schválil a 13. dubna vydal bulu Divina dispensatione. Bula stanovovala, že není rozdíl v duchovní odměně pro křižáky, kteří táhnou na sever místo do Svaté země. Rytíři, kteří se připravovali na křížové tažení proti pohanům byli především Dánové, Sasové a Poláci, ale nechyběli také mnozí Češi. Vrchní velení získal papežský legát Anselm z Havelbergu, samotnému tažení však prakticky veleli jednotliví velmoži ze saských rodů, např. Askánců, Wettinů či hrabat ze Schauenburgu.

„ Třetí vojsko, které na sebe vzalo znamení kříže, se zasvětilo [tažení] proti kmeni Slovanů, to jest proti našim sousedům Obodritům a Luticům. Hodlalo pomstít vraždy a stíhání, které [Slované] způsobili křesťanům, zvláště pak Dánům. Původci této výpravy byli [arcibiskup] Adalbero Hamburský a všichni biskupové Saska, dále dospívající vévoda Jindřich [Lev], Konrád, vévoda z Zähringenu, markrabě Albrecht ze Salzwedelu a Konrád z Wettinu. “
— Helmold z Bosau

Znervoznění německou účastí na křížové výpravě, Obodrité, kmenový svaz polabských Slovanů, podnikl v červnu roku 1147 vpád na německé území. Křižáci proti Obodritům vytáhli v pozdním létě 1147 a poté, co se jim podařilo úspěšně vytlačit Slovany z křesťanských oblastí, zaměřili se na obodritskou pevnost Dobin a veletskou pevnost v Demminu. Křižáci, mezi nimiž byl i dánský král Knut V. a jeho spoluvládce Sven III., markrabě Severní marky Albrecht Medvěd i saský vévoda Jindřich Lev, zaútočili nejprve na Dobin. Někteří z křižáků začali drancovat okolí, jiní ale plundrování neschvalovali, protože tuto zemi nevnímali jako zemi nepřátel, ale jako dobyté území, které jim patří. Saské vojsko pod velením Jidřicha Lva u Dobinu ustoupilo poté, co kníže Niklot souhlasil, že přijme křest. Obléhání Demminu však úspěšné nebylo a křižácká armáda se tedy nechala markrabaty odklonit do Pomořanska. Armáda táhla na východ až dosáhla města Štětín, které však již bylo křesťanské, a po setkání křižáků s místním biskupem Albrechtem a knížetem Ratiborem I. se křižácká armáda rozpadla. Výzva Bernarda z Clairvaux ke křížové výpravě proti Slovanům byla nesmlouvavá:

„ Kategoricky zakazujeme, ať už z jakéhokoli důvodu, příměří, které by mohlo být uzavřeno s těmito lidmi, buď kvůli penězům, nebo kvůli poplatku, a to až do takové doby, kdy s boží pomocí oni budou buď obráceni na křesťanství, nebo vyhubeni. “
— Bernard z Clairvaux

Nicméně křížová výprava z velké části selhala i při pokusu obrátit na křesťanství slovanské Venedy. Sasové dosáhli sice obrácení pohanů v Dobinu, ale Slované se ke svým pohanským zvykům vrátili, jakmile se křižácká vojska rozpadla. Albrecht z Pomořan napsal:

„ Pokud by přišli posílit křesťanskou víru (...) měli tak učinit kázáním, nikoliv silou. “
— Albrecht z Pomořan

Jako dohra křížové výpravy, bylo Meklenbursko a Pomořansko především saskými křižáky Jidřicha Lva vydrancováno.[30] Tento čin oslabil vliv Slovanů v oblasti, což v budoucnu omezilo jejich odpor vůči křesťanské expanzi a napomohlo křesťanům v následujících desetiletích přinést další vítězství.